Rozhovor s Davidem Návarou: „O období nebo událostech, které by mne zajímaly, jsem se ve škole dozvěděl minimum.“
V rozhovoru představíme autorovy cestovatelské tipy na motivy hraběte z Wavesbury, proč má rád povídky a jak se mu daří vcítit do ženských hrdinek.
Zdroj: autorův archiv |
Knihy o plukovníku Wavesburym se odehrávají v konkrétním historickém období. Můžete je přiblížit čtenářům, kteří se do vaší série zatím nepustili?
Jedná se zhruba o polovinu 18. století, postupně pokračuji dál. Je to období rokoka, třírohých klobouků, krajek, dam v nepraktických přepychových róbách, ale také černého prachu nebo vojáků v barevných uniformách pochodujících pod vlajícími vlajkami v sevřených formacích do krvavých bitev. Období počátků britského impéria a probíhající kolonizace.
První mé knihy rámuje tzv. sedmiletá válka. Válka, kterou někteří autoři označují jako svým způsobem první světovou, protože evropské mocnosti se střetly na všech známých kontinentech (krom Austrálie, protože o té se ještě pořádně nevědělo), což mi dovoluje s mými hrdiny procestovat pořádný kus světa.
Jak jste vybíral dobu, do které své příběhy zasadíte? Čím vás zaujala právě tato kombinace místa a času a národností hrdinů?
Toto období mě fascinovalo svým způsobem odjakživa. Už od dob, kdy jsem si jako malý hrál s piráty z Lega. Právě modely historických vojáčků byly možná dříve než příběhy. Chtěl jsem dát těm kouskům kovu (a plastu) nějaký život a trochu se mi to vymklo z ruky.
Vždy jsem měl rád britskou historii a také Skotsko. Skotskou hudbu a kulturu. Hrdinové vyplynuli tak nějak přirozeně. Měl jsem v hlavě vojáka, šlechtice, Angličana, ale s nějakým vztahem ke Skotsku. A jaký lepší „vztah“, než dát mu skotskou manželku? A to v době, kdy oba národy za sebou měly staletí konfliktů. V době, kdy jen před pár lety bylo krvavě potlačeno poslední jakobitské povstání podporované velkou částí Skotů. V době, kdy skotská Vysočina trpěla těžko představitelným útlakem a skotsko-anglické nepřátelství se neomezovalo jen na vymýšlení špatných vtipů.
Od mala jsem miloval Posledního mohykána i ostatní Cooperovy knihy. Děj se odehrává ve stejné době, takže hned první má napsaná povídka vedla na stejná místa. Severní Americe v době sedmileté války – kterou tam Britové nazvali příhodně válkou francouzsko-indiánskou – jsem věnoval hned několik příběhů.
Byl jste na základní škole pilný student dějepisu?
Zcela upřímně – ne. Většinou mě zajímalo něco jiného, než se zrovna probíralo. Zvláště na středoškolský dějepis nemám příliš dobré vzpomínky. Ale pamatuji si hodinu, kdy jsem si místo poslouchání monotónního podrobného výkladu o struktuře politických stran v Čechách devatenáctého století četl pod lavicí literaturu faktu o bitvě u Hradce Králové. Stejná doba, stejné místo, jen jsem to bral tak nějak po svém… O období nebo událostech, které by mne zajímaly, jsem se ve škole dozvěděl minimum. Zato o paleolitu a prvobytně pospolné společnosti mnohem více, než by se mi líbilo. A to hned několikrát.
Co vzbudilo váš zájem o historii a kde čerpáte reálie pro své povídky?
Na první část otázky je velmi obtížné odpovědět. Myslím, že historii mám rád tak nějak odjakživa. Nejprve to samozřejmě byli jen plastoví vojáčci, kovbojové, indiáni, piráti a rytíři. Ale pak mě začalo zajímat, jak lidé tehdy žili a jaké příběhy se skrývají za nalezenými artefakty nebo stavbami.
Reálie vesměs nejprve čerpám čtením knih (a tím myslím nejen literaturu faktu, ale i beletrii), abych měl nějaký obecný přehled. Detaily nebo konkrétní informace pak většinou z internetu. V dnešní době je velmi pohodlné, že člověk může psát, současně mít po ruce prohlížeč a hned si zjistit, co neví. Občas se objeví i nějaký pěkný film nebo seriál, ale to je hlavně pro inspiraci a nasátí atmosféry. Reálie tam bývají všelijaké.
Neméně důležitá je pro mě také hudba. Česká skupina Asonance, která hraje irské a skotské lidové písně s vlastními českými texty, ve mně možná jako první probudila vážnější zájem o Skotsko a jeho historii. V povídce Vzkříšení lady Elizabeth zpívá píseň s textem právě od Asonance.
Zdroj: autorův archiv |
Váš literární styl je konzistentní a kniha Plukovník a rebelova dcera vás představuje jako vypsaného, zkušeného autora. Jak jste se k psaní dostal a píšete už dlouho?
Jsem rád, že se to čtenáři tak jeví. Píši relativně dlouho, ale vždy to byl jen koníček. Nemám ani žádné speciální vzdělání v tomto směru, jsem stavební inženýr. Ale bavilo mě vymýšlet příběhy a postupně jsem je i zapisoval. Nejprve vznikaly z dnešního pohledu jednoduché fantasy příběhy. Občas se mi prostě nelíbil konec, otevřená linka z nějaké knihy, nebo jednání hrdinů, tak jsem to zkrátka přepsal. Toto mi mimochodem zůstalo jako forma inspirace dodnes, i když – doufám – velmi skrytá. Wavesbury je záležitost zhruba posledních patnácti let.
Proč mají příběhy o Wavesburym formu povídek? Neuvažoval jste někdy o románovém zpracování?
Kdysi jsem psal takový nekonečný fantasy román, který jsem vlastně nikdy nedotáhl, aby se alespoň blížil k nějakému závěru. Pak u Wavesburyho jsem zjistil, že mi kratší uzavřená forma vyhovuje více. Mám jasně daný konec, kdy povídku prohlásím za hotovou, mohu pokročit dál, a tak se mi píše lépe. Povídky však na sebe navazují, postava, kterou objevím v jedné, může hrát důležitou roli i v další. Děj se ovlivňuje a vyvíjí jako celek.
Mimoděk jsem zjistil, že se mi povídky postupně prodlužují někam třeba i ke dvěma stovkám stran. Škatulky moc neřeším, takže když jednou zjistím, že je to dost „tlusté“, třeba to prohlásím za román.
Také – je to jen můj asi menšinový názor – mám pocit, že slavní autoři dobrodružné literatury, např. Howard nebe Sapkowski, excelují právě v provázaných povídkách. Jejich romány pak už šly kvalitou dolů. Tím se však nechci nijak srovnávat s takovými mistry.
Někteří autoři mají problém psát hrdiny opačného pohlaví. Jak se vám píšou vaše hrdinky Elizabeth a Jane?
Hlavní hrdina je muž, pokud užívám ich-formu, „vypráví“ on. Ale nemám problém odbočit a změnit úhel, právě například z pohledu některé z hrdinek. Obtížné mi to nepřišlo, většinou to nějak logicky vyplynulo z toku děje.
Píši dobrodružné příběhy, do hlubších psychologických rozborů se příliš nepouštím. Kdybych tvořil psychologický román s ženskou hlavní hrdinkou, nejspíš by to bylo daleko obtížnější.
Jak jste zakotvil u (troufám si říci) méně známého nakladatelství Johnatan Livingston a jaká je vaše zkušenost s hledáním vydavatele?
Když jsem měl napsáno již vcelku značné množství materiálu, přátelé – kterým se mé dílo líbilo – mě začali ponoukat, že bych jej mohl zkusit vydat. Začal jsem procházet internet a zkusmo oslovovat různá nakladatelství. Jistě jich bylo hodně přes deset. Jak už to tak bývá, většina mě zdvořile odmítla, nebo nereagovala. Pár projevilo zájem, těm jsem poslal na ukázku tři mé povídky. Paní Evu Kaiserovu z Johnatana Livingstona (respektive její dceru) zaujaly natolik, že mi nabídly spolupráci. Nemusel jsem se tak uchýlit k samovydávání. Mé knihy mají distributora a objevují se v knihkupectví, za což jsem velmi vděčný. Spolupráce je výborná, profesionální, na úrovni, a přitom v přátelské rovině. To dnes nebývá samozřejmostí.
Zdroj: archiv recenzentky |
Na Facebooku se vám kolem knih o plukovníku Wavesburym podařilo vytvořit poměrně velkou a živou komunitu. Co vás přivedlo k jejímu založení a máte s ní spojen nějaký zajímavý zážitek?
Chtěl jsem alespoň zčásti oddělit knihy od svých jiných zálib, a proto jsem založil skupinu jen kolem svých knih. Chápu, že ne každý čtenář je zvědavý na fotky figurek a podobně. Pár desítek lidí se přidalo a zdá se, že jejich počet se zvolna zvyšuje (nebo alespoň moc neklesá).
Nevím, jestli bych to označil úplně za zajímavý zážitek, ale zpětně vzato jsem se sociálním sítím – a Facebooku zvláště – dlouho bránil a stále vůči němu mám řadu výhrad. Ale krátce před vydáním první knihy jsem si účet přeci jen vytvořil. V tu chvíli jsem to považoval hlavně za způsob, jak oslovit větší množství možných čtenářů. Ale časem jsem jen díky Facebooku poznal i osobně spoustu fajn lidí s podobnými zájmy, které bych jinak jistě minul.
Ve své komunitě na Facebooku občas představujete malé, zřejmě ručně malované, figurky vojáčků. Pokud jsem to pochopila správně, využíváte je k tomu, abyste si s podobně nadšenými přáteli sehráli historické bitvy a šarvátky. Můžete nám tento koníček nějak přiblížit? Má nějaká pravidla? Jak jste se k němu dostal?
Pro tento druh zábavy se vesměs používá označení wargaming (česky asi válečné hry, ale to se moc nevžilo). Souborně jsou to hry s modely na modelovém terénu. Nemusí se vždy jednat o „vojáčky“, ale třeba i lodě, letadla, tanky nebo draky ve fantasy. Takové šachy bez šachovnice. Pravidla jsou různá, většinou se používá nějaké měřidlo (aby se nahradila nutnost „šachovnice“) a kostky pro vliv náhody. I ten nejlepší střelec může minout, když mu nepřeje štěstí, ale šance, že mine špatný střelec je o moc větší.
Tento druh zábavy je relativně starý, záznamy (dokonce fotografie) o velmi podobných hrách jsou už z poloviny 19. století, ale tehdy se jednalo spíše o pokusy simulace vojenských manévrů. Postupně se však stávala čím dál důležitější modelová stránka hry – jednoduše řečeno, aby to na stole pěkně vypadalo. To je pro většinu mých spoluhráčů stejně důležité jako hra samotná, možná i důležitější. Pak se dostáváme i k sestavování armád podle nějaké skutečné události, období nebo bitvy. Aby odpovídaly uniformy, složení jednotek, výzbroj a tak podobně. Je na každém, jak vážně nebo nevážně ke svým modelům přistoupí, ale já se snažím vesměs se držet historických podkladů. A občas se to ovlivňuje s psaním. Například mám „armádu“ podle bitvy u Wilhelmsthalu (povídka Srdečné pozdravy z Čech), další podle výpravy plukovníka Bouqueta za Ohio (Příliš horká korespondence) a samozřejmě pro obě strany na bitvu u Cullodenu.
Já jsem asi už definitivně zakotvil u historického wargamingu. Věnuji se hlavně obdobím, které popisuji i ve svých knihách. Ale myslím, že u nás je o moc známější fantasy a sci-fi wargaming, zejména populární fantasy Warhammer a jeho sci-fi mutace Warhammer 40.000. Také jsem si prošel svým warhammerovým obdobím, stejně jako mnoho mých spoluhráčů z historické komunity.
Všimla jsem si, že k propagaci své tvorby využíváte velké množství vizuálních materiálů, které přibližují dobu, v níž se děj příběhů odehrává. Je těžké je vypátrat?
Myslím, že v dnešní době jsou díky internetu značné možnosti. Sehnat ilustrace lecčeho je relativně jednoduché. Občas to bývá obtížnější s obrázky, které by bylo možné zveřejnit, ale díky zvoleným obdobím je to většinou řešitelné. Například od druhého dílu dále mám jako obálku historické malby. Jsou to obrazy staré sto a více let, takže je dobře možné je použít. Legálně je získat z internetu je pak jednoduché, to by před dvaceti třiceti lety nešlo.
Zdroj: archiv recenzentky |
Je epocha plukovníka Wavesburyho dobře zdokumentovaná na dobových obrazech?
Řekl bych, že ano. Je to doba, kdy byla malba realistická, velmi populární byly portréty a také bitevní scény, i když k nim se musí občas přistupovat kriticky. Známe tak dobře podobu většiny důležitých lidí včetně toho, jak se oblékali.
Například na obálce Slečny podporučíka je bitva u Cullodenu od Davida Moriera. Sice nebyl přímo onoho osudného dne na Cullodenském vřesovišti, ale je to dobový autor, který opravdu maloval uniformované vojáky, jak je na vlastní oči viděl. Existuje od něho spousta obrazů tak říkajíc z první ruky, díky nimž máme velmi dobrou představu, jak vypadala tehdejší armáda, uniformy, výzbroj a podobně.
Tento rozhovor vznikl v době prázdnin a dovolených. Máte pro nás nějaký cestovatelský tip od plukovníka Wavesburyho?
Skotsko mě asi napadne jako první. Skotská Vysočina a skotská i anglická historie inspirovala velkou část mých příběhů. Skotská kultura, tradice, hudba i krajina mě ovlivnily hodně.
Pro návštěvu bych jmenoval starobylé město Stirling s nádherným hradem nedaleko významného bojiště u Bannockburnu. Právě tam jsem umístil děj jedné své ranější povídky – Líbánky pod palbou.
Z Anglie pak samozřejmě Londýn, tam se dá strávit snad týdny jen procházením neuvěřitelných historických památek.
Byl jste sám na některém z míst, kde se vaše knihy odehrávají?
Ano, byl jsem ve Skotsku a v Londýně. Navštívil jsem Aberfoyle, kde se odehrává povídka Plukovník a rebelova dcera (ale na místě MacDermottovy usedlosti je jen místní golfový klub). Byl jsem v Edinburghu i ve Stirlingu, prošel jsem si hrad nad městem. Tam i v okolí se ohrává druhá část Líbánek pod palbou. Viděl jsem na vlastní oči některá významná místa na Vysočině. Děj první poloviny povídky nás zase zavede do italského Říma a Terstu, které jsem také navštívil.
Ale celkově vzato jsem většinu míst prošel jen tužkou po mapě (respektive myší po mapě). V Americe nebo Indii jsem nikdy nebyl.
Přemýšlel jste někdy nad tím, na kterém bojišti by stálo za to padnout?
Ano, mám promyšlený konec Davida Wavesburyho. Ale nechci nic prozrazovat. U ostatních hrdinů je to takové sporadické. Ne, že by nikdo neumřel, ale nejsem ten, který by si příliš liboval v masakrování hlavních postav. Nemám to nijak rád ani u jiných autorů.
Píšete dál a zůstáváte věrný stejným hrdinům? Neláká vás zkusit něco nového?
Píši a zůstávám. Respektive pokračuji dál, ale jak čas postupuje a původní hrdinové stárnou, dostává se ke slovu druhá, a dokonce už i třetí generace. A stejně tak postupují dějiny. Poslední vydaný díl (Zmizení majora Woodwarda) se odehrává za americké války za nezávislost. Ale mám napsané i něco z francouzské revoluce a teď „prožívám“ napoleonské války.
Nějakou velkou odbočku jsem zatím nepřichystal. Aby mě psaní bavilo, musím mít nějaký nápad na příběh. Abych dostatečně dobře věděl, co v tu chvíli chci psát. Zatím mě baví Wavesburyovi. A baví mě už dlouho, takže toho mám dost „předepsaného“.
Na druhou stranu, jak se objevují některé nové postavy, čas od času se jim věnuji více. Dokonce někdy tolik, že by se daly označit za hrdiny hlavní. To je třeba případ Mary Fraserové zhruba v polovině Smrti mezi kapkami deště.
Zdroj: autorův archiv |
Nejnovější knihou, která vám právě vychází, je Zmizení majora Woodwarda. Prozradíte nám exkluzivně něco víc, než o čem hovoří anotace?
Jak jsem naznačil výše, doba se posunula. Dokonce jen během knihy „poskočíme“ o dobrých jedenáct let. Wavesburyovi děti se již dostaly do let, kdy jsou – jak to jen říci? – autorsky použitelné. To znamená, že mohou dostat více prostoru. A patnáctiletí mohou být nerozumní a snadno se dostanou do situací, kterým by se jejich otec s přehledem vyhnul. Naopak některé staré hrdiny je třeba pomalu nechat jít. V různých smyslech.
Komentáře
Okomentovat