Recenze: HOTEL VILLE (Veronika Doskočilová)

Příběhy pokoje číslo třicet tři

Za recenzní výtisk děkuji autorce Veronice Doskočilové.

Chci zakoupit tento titul!

Veronika Doskočilová (*1988, Jihlava) je českou spisovatelkou narozenou v Jihlavě, později se přesunula za studiem do Prahy. Kromě psaní se věnuje sportu, obzvlášť běhu a silniční cyklistice. Na svém kontě již má tři vydané knihy. Prvotina s názvem Přítel z domova jí v roce 2020 vyšla u nakladatelství Lirego. Další dva tituly, Skleněné ztráty (2021) a Hotel Ville (2022), vydala již přes své nakladatelství skrip.to.

Autorkou obálky a vnitřních ilustrací je Šárka Zíková, česká výtvarnice a zakladatelka originální galerie českého užitého umění Dobromysl (2000).

Zdroj: archiv recenzentky

Je srpen 2021. Hotel Ville, nacházející se ve sluncem provoněném Alsasku, čeká následujícího roku demolice. Jeho starou, historií dýchající budovu má nahradit skleněné atrium módního řetězce La Vie. 

Mezitímco aktivisté bojující za záchranu budovy demonstrují pod okny, pokoj číslo třicet tři téměř každý srpnový den vítá nové, rozličné návštěvníky. Do jeho čtyř stěn se tak zapisují další a další vzpomínky – a docela možná jedny z posledních.

Starý hotýlek uprostřed náměstí otevírá svých třicet tři pokojů návštěvníkům alsaského městečka.

Budova něco pamatuje.

Každého návštěvníka – jeho barvu, zvuk, vůni a chuť.

Nahlédněte aspoň na okamžik do pokoje číslo třicet tři… (str. 9)

Publikace je souborem šestnácti příběhů, odehrávajících se v jediném pokoji starého francouzského hotelu. Jedná se o oddechové čtení na jedno dvě odpoledne, které spíš než obsahem zaujme myšlenkou a pěkným grafickým zpracováním.

Pro lepší přiblížení jsem vybrala tři povídky, které mě osobně zaujaly nejvíce.

1. 8. 2021

První historka působí, jako by ji psal sám život. Je čtivá, psána jednoduchým jazykem a dialogy mezi manžely jsou uvěřitelné.

Luisa a Gerbert připomínají obvyklý vzorec manželského páru po několika letech. Luisa je rozrušená z demonstrace pod okny a lehce naříkavá. Gerbertovi je zas všechno jedno, jeví se být lhostejný jak k situaci na náměstí, tak ke své manželce.

Neoriginální schéma znuděného páru však rozbije překvapivý závěr. Onen nenadálý zvrat, týkající se především Luisy, narušuje obyčejnost přítomnou u téměř všech ostatních postav a přináší tak vcelku zajímavý vstup do knihy.

Zdroj: archiv recenzentky

4. 8. 2021

Návštěva dvojice dvacetiletých cyklistů ve značně podnapilém stavu čtenáře jistě pobaví, ostatní hosty už nikoliv. Rozjívení mladíci popíjí víno, zatímco se snaží umýt zablácená kola a usušit mokrý stan. Pokřikují na sebe a dělají bordel, což se samozřejmě nelíbí sousedům…

Autorka se v dialogu dvou ovíněných mladých mužů nebála použít vulgarismy, což podtrhuje celkovou, vcelku vtipnou atmosféru – právě humor je tu nejsilnějším prvkem. Povídka však nepřináší žádné poselství, cyklisti přijdou a zase odejdou, jen aby vás pobavili. Opět je to psáno s lehkostí a bez jakékoliv květnatosti či jazykové hravosti.

13. 8. 2021

Tentokrát se v pokoji ubytují dva degustátoři vína, Bernard a José, které spojuje záliba v ryzlincích. Čichají ke skleničkám, ochutnávají obsah a komentují vůně i chutě. S každou další načatou lahví se jejich rozhovor rozjíždí, dokud se na chodníku pod okny nerozprskne voda…

Tato historka se od ostatních liší v užití odborných vinařských výrazů – je znát, že si autorka dala záležet, aby její vyprávění působila realisticky.

I zde je styl psaní jednoduchý a protkaný lehkým humorem, zároveň má jistou gradaci, spád, který u některých povídek chybí. Degustátoři se pomalu opíjí a jejich konverzace se zlehka zvrtává… Bylo zajímavé a zároveň zábavné to sledovat.

„Máš moc hezký prsa.“

„Tvoje žena nemá hezký prsa?“

„Od doby, co zhubla, je má vytahaný.“

„Proč jí nezaplatíš plastiku?“

„Nechce. Nemá to ráda.“

„Tomu nerozumím.“

„Je zastáncem přírody. Aspoň to tak tvrdí.“

„A tobě se vytahaný kozy líbí?“

„Nelíbí.“

„Co s tím teda děláš?“

„Spím s tebou.“ (str. 31)

Ač se jedná o hravou knížku, obzvlášť co se týče různých podob vyprávěcích stylů (kromě klasické er-formy najdete povídky např. v podobě chatu, dopisu, dialogu bez uvozovacích vět, jednostranného dialogu apod.), některým postavám chybí originalita.

Co se týká stylu psaní – ač s jasným rukopisem, tedy jednoduchý a oproštěný od jakékoliv květnatosti – je přizpůsoben tomu, kdo dveřmi s číslem třicet tři projde. Veronika Doskočilová se nebojí sáhnout pro hovorové výrazy, je-li jich potřeba pro dokreslení nálady či charakteru, zároveň píše s lehkostí a bez zbytečných zdlouhavostí – přesně tak, jak si oddechová četba zaslouží.

Několik lidí, kteří se v pokoji mihnou, je vcelku stereotypních, k vidění v mnohých knihách, seriálech či televizních pořadech – např. znuděný manželský pár, nevěrný manžel, opilí mladíci, dívky řešící kluky apod. – a místy to může působit až „okoukaně“. Zároveň jich pár, i přes jejich všednost, dokáže překvapit nečekaným zvratem.

Zdroj: archiv recenzentky

Co by mohlo některé čtenáře odradit – obzvlášť ty, co si libují v ucelených příbězích se zápletkou, zajímavým protagonistou apod. – je právě povídková forma a celková krátkost (pouhých 112 stran). Knížka nemá souvislý děj ani hlavního hrdinu, postavy se v průběhu několika stránek střídají jako na běžícím páse a člověk tak nemá šanci někoho poznat blíž. Přečtení Hotelu Ville nezabere víc než pár hodin, zaujme  spíše nadšence krátkých literárních útvarů.

Zavzpomíná na Pierra. Kolik to je let? Možná dvacet. A co Luis? Toho viděl na posledním srazu. Victor mezi nimi už není. Odešel loni na rakovinu slinivky. Tenhle typ rakoviny je svině. Rakovina obecně je svině. Kosí jeho přátele jako válka tehdy. Přišel o dost z nich, tenkrát i dneska. (str. 55) 

Za zmínku rozhodně stojí i osobité grafické zpracování, jehož se ujala Šárka Zíková. Sbírka je vyrobená z pevného papíru a jednotlivé kapitoly jsou označeny daty, která působí dojmem, že jsou psaná rukou. Všechny příběhy mají vlastní obrázky, které podtrhávají celkový retro nádech díla, začínaje působivou obálkou, v jejímž duchu se nesou i ostatní vnitřní ilustrace.

Hotel Ville se zcela jistě zalíbí čtenářům kratičkých povídek ze života a nenáročné literatury. Oslovit by mohl i ty, kdo propadli kouzlu Fulghumových úvah nebo jeho příběhů z tančírny v Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Když už ne stejnou náplní, tématem či formou, tak lidskostí, která prýští snad z každé stránky, lehkým humorem, střípky ze životů různých lidí z odlišných společenských vrstev a skrytými poselstvími.

Závěrečné hodnocení: 73 %

Anotace:

Léto 2021.

Slunné Alsasko.

Pokoj číslo třicet tři.

Šestnáct příběhů.

Několik obrázků.

Kapka slz.

Špetka humoru.

Napadlo vás někdy, co všechno se událo v hotelovém pokoji, ve kterém se právě nacházíte?

Navíc, když je o dost starší než vy, klidně o sto nebo dvě stě let.

Autorku to napadlo několikrát.

Dost ji mrzelo, že se o jednotlivých osudech nikdy nedozví.

A tak vznikla tato sbírka povídek…

Nakladatelství: skrip.to

Rok vydání: 2022

Ilustrace: Šárka Ziková

Žánr: povídky ze života

Počet stran: 112

Vazba: brožovaná