Recenze: SKLENĚNÉ ZTRÁTY (Veronika Doskočilová)

Válka uvnitř srdce

Za recenzní knihu děkuji autorce Veronice Doskočilové.
Chci zakoupit tento titul!

Veronika Doskočilová se narodila 1988 v Jihlavě, ale poté se usídlila v Praze, kam zavítala původně za studiem. Ráda sportuje, běhá a také věnuje se silniční cyklistice. Její prvotinou je Přítel z domova (recenze), která vyšla v nakladatelství Lirego. Druhý knižní přírůstek Skleněné ztráty si vydala už sama ve svém nakladatelství skrip.to.

Velice zvláštní příběh, o kterém nám anotace příliš neřekne. Seznámí nás akorát s časovým obdobím událostí, ale zbytek si musí každý prožít sám.

Ústředními postavami jsou manželé Vilma a Hans. Zpočátku na nás působí právě Vilma jako hlavní hrdinka, ale brzy zjistíme, že tomu tak úplně není. Oba zmínění partneři prožili 2. světovou válku. Každý na jiné straně, ale se stejným cílem – přežít. Do toho se nám zamotají ještě dvě ženy Lotta a Emma, které hrají ve vyprávění také důležitou roli.

Určitě je nutné autorce vyzdvihnout poklonu za styl psaní a za téma, které si zvolila. Čím více času od 2. světové války uplynulo, tím je těžší o ní psát, protože informace lze pomalu ale jistě čerpat převážně z materiálů a pramenů, nikoliv ze vzpomínek přeživších. Veronika Doskočilová si stejnou úroveň vyprávění držela téměř celou knihu. Použila krátké a úderné věty, žádná omáčka kolem, pouze sdělení toho, co je podstatné. Čtenáře vtáhla do děje už na samém začátku. Polevila snad jen na konci, kdy se příběh trochu táhl a neplynul tak hladce, jako ve zbytku publikace. V závěru se sice řeší velmi důležitá témata, která jsou otázkou života a smrti, ale přece jen je šlo vyjádřit stejně důrazně, ale v menším rozsahu.

Samotný koncept ale funguje skvěle. V okamžicích, kde je hmatatelné tajemství, se objeví tajemné, v pasážích, kde čekáme dojetí, se naskytne dojemné. Zápletky i rozuzlení drží na správných místech čtenářovu pozornost.

Trochu matoucí je ovšem přímá řeč v přímé řeči, která není v tomto případě textu neobvyklá, ale dá se na ni zvyknout a neztrácet se ve vrstvách vyprávění. Máme možnost sledovat dvě časové linky, první válečnou, druhou z 90. let 20. století. Minulost vypráví hlavně Vilma, vracející se ke vzpomínkám retrospektivně, a právě v takových případech je použita dvojitá přímá řeč. Naopak dialogy působí velmi přirozeně, plynou a tlačí nenuceně na emoce.

Druhá světová válka není popisována jako velkolepý historický milník, který se globálně dotkl milionů a milionů životů, ale spíše se k ní přistupuje individuálně jako k události, která změnila duši jednotlivce. Možná by to šlo pojmenovat jako osobní reflexi prožitých okamžiků, před kterými nelze uniknout. Je velmi těžké popsat pocity, které příběh obsahuje, aniž by došlo k vyzrazení hlavních zápletek.

Ústředním motivem je tedy už zmiňovaná válka. Ale spíše ta osobní, se kterou se musí vypořádat každý po svém uvnitř sám sebe. Vilma svým vystupováním může působit ze začátku jako ufňukaná a nesympatická osobnost, která život nežije, ale pouze přežívá a stále se ohlíží na minulost. Nicméně také je ztělesněním toho, že bychom neměli člověka odsuzovat na první pohled, když nevíme, co prožil a jaké rány utrpělo psychické zdraví. 

Od odjezdu rodičů uplynulo pět měsíců, než byl v květnu roku 1944 ohlášen další velký transport na východ. Mé ani Lotino jméno na seznamu nebylo. V tu dobu k nám začaly prosakovat zprávy, že lidé po deportacích na východ umírají.  Nic víc se nevědělo a já se jen bála, že moje rodina už nemusí být naživu. Transportů začalo přibývat a lidí v Terezíně naopak výrazně ubývalo. (str. 19)

Historická fakta působí věrohodně a uvěřitelně. Je to způsobené také tím, že tuto sféru psaní sama autorka konzultovala s historiky, aby dodržela přesnost. Co se týče popisu každodenního života v Terezíně, nějaký sice nacházíme, je naznačen, pomůže nám pochopit tehdejší režim, ale není mu věnována přílišná pozornost.

Často se mě lidé ptají, jak jsme bydleli. Žalostně. Dvacet, někdy až třicet žen se tísnilo v malém a temném prostoru na třípatrových holých palandách. Také jsem nikdy před Terezínem nepoznala štěnice, blechy, ani vši. Tady to byl obrovský problém. Nebylo možné se před nimi schovat, nedalo se neškrábat. Byly jsme poštípané, svědilo to a hnisalo. (str. 11)

Důležitost poslání spočívá nejspíš v možnostech uzdravení lidské duše. Mnoho postav prošlo fází popírání, ignorace či různým stylem zazdění špatných vzpomínek. Na konci je však názorně vykresleno, kam až takové chování může člověka zavést, a co to s ním udělá. Důležitá je upřímnost, schopnost komunikace a i lidé, kteří prožili nehezké věci, mohou být šťastní, pokud to sami sobě dovolí.

Sama za sebe musím říct, že jsem byla překvapená, jak příjemné čtení jsem vzala do ruky. O 2. světové válce mám načteno spoustu textů, takže jsem se nejdřív obávala obsahové stránky. Ale nakonec jsem byla se zpracováním spokojená. Titul bych zkrátila tak o padesát stran, jak je zmíněno na začátku, abych si mohla více vychutnat konec, ale i tak jsem si čtení užila.

Anotace:

Druhá světová válka. Vlastně kterákoliv válka...

Tento příběh vznikl podivným způsobem.

Ti, kteří ho psali, jsou už dávno mrtví, a ti, kteří ho prožili, nikdy neexistovali. Spojila se slova s osudy, aby se opravdoví živí lidé našli v nesmrtelném příběhu o křehkosti života, krutosti, přátelství, lásce a sebeklamu. Historické okolnosti a hlavní hrdinové knihy nejsou podstatní. Vše na světě se opakuje v mnoha lidských životech znovu a znovu. Příběh, který vás napadne jen tak bez důvodu, slyšíte o pár měsíců později z úst pamětníka, jako by vyprávěl ten váš vymyšlený. Příběhy z této knihy jsou vyprávěny mnohokrát v téměř totožné podobě a připomínají, že lidé minulosti a současnosti se neliší, odlišují je pouze data a místa.

Ten, kdo má slyšet, uslyší, a ten, kdo má vidět, pochopí.

Nakladatelství: skrip.to
Rok vydání: 2021
Žánr: historický román
Počet stran: 296
Vazba: pevná s přebalem