Sedm generací, tři století, jeden statek
Za recenzní výtisk děkuji Nakladatelskému domu Grada.
Ladislav Vrchovský je český novinář, kritik, divadelní publicista a v současné době i politik. Spoluzakládal Společnost pro kulturu a umění v Ostravě, v jejímž čele působí od roku 1996 jako předseda. Věnuje se divadelní kritice, publikuje v Divadelních novinách. Kromě toho je také členem politické Strany zelených. Jeho nejnovější literární počin se nazývá Statek, nejedná se však o první dílo, které napsal. V nakladatelství Cosmopolis vyšla například minulý rok Stará fotografie, na kontě má ale knih více.
Statečnost a zcela jedinečné svědectví rodiny Zíků založené na skutečných událostech se odvíjí nejprve na pozadí rozpadu Rakouska-Uherska, poté se točí kolem zrodu Československé republiky, první i druhé světové války a v neposlední řadě také kolem totalitního komunistického režimu po roce 1948. Směřuje až do roku 2019, kdy příběh končí narozením pokračovatele rodu již sedmé generace.
Srdce rodiny symbolizuje štítinský statek, kde se přes všechna příkoří a útrapy nakonec potomkům Františka Zíky podařilo znovu a znovu úspěšně hospodařit. A to zejména díky nezdolné víře ve spravedlnost, nesmrtelné píli, neutuchajícímu přesvědčení o vlastní pravdě, i když často za cenu nejvyšší – za cenu krve i lidských životů. Na historický kontext je někdy poukazováno jen jako na okrajovou záležitost pro připomenutí souvislostí, někdy naopak tvoří stavební pilíř pro budování napětí a zápletky.
Koncem května se Amálie, Miloš a všichni, kteří s nimi na začátku války odjeli do Prahy, rozhodli, že se pojedou podívat do Štítiny. Když přišli na místo, kde byl vjezd do jejich bývalého domova, Amálie se rozplakala. A Miloš musel zatnout zuby, aby také z jeho očí neproudily slzy. Když nakonec uviděl celou tu hrůzu, rozplakal se i on jako malý chlapec. (str. 230)
Autorův styl je velice specifický a pro některé jedince může být nepřehledný. Volí krátké úderné kapitoly, které mnohdy nejsou delší než pár odstavců, jak už vědí ti, kdo četli román Stará fotografie. Nadpisy jednotlivých oddílů navozují tučným písmem dílčí událost, jež bude pro tento úsek podstatná, a tím čtenářům dopředu trochu vyzrazují vývoj událostí. Je znát, že je spisovatel v první řadě novinář, jelikož výše popsaný problém vypadá jako zvyk převzatý z psaní žurnalistických článků. Stylistika je v pořádku, jen v ojedinělých případech by chtělo trochu přeházet slovosled či provést individuální záměnu slov. Například v případě: „Dostal za to sladkou odměnu v podobě jablkového štrúdlu s rozinkami. Ten miloval nejvíc ze všeho, co sladkého kdy jeho matka pekla“ (str. 13). Pro lepší porozumění bych určitě volila takto: „Dostal za to sladkou odměnu v podobě jablkového štrúdlu s rozinkami. Ten miloval nejvíc ze všeho sladkého, co kdy jeho matka pekla.“
Co se týče vět a větné skladby, tak převažují souvětí kratšího typu s funkcí oznamovací bez expresivních výrazů. Jazyk je spisovný, až na konci narazíme v pásmu postav v několika dialozích na obecnou češtinu, konkrétně na jeden z typů moravskoslezského dialektu.
Titul je rozdělen na čtyři části, což ale zjistíme až po přečtení, poněvadž chybí obsah. Oddíly jsou pojmenované: Zrození dynastie Zíků, Černé mraky nad Evropou, Lež a nenávist, Nechť se věci zpět do tvých rukou navrátí. Většinou jsou pasáže oddělené nějakým časovým odstupem nebo významnou událostí, která posune celé vyprávění jiným směrem. Kompozice je chronologická, do minulosti se vracíme jen ve vzpomínkách protagonistů. Ve středu zájmu stojí v každé sekci rodinný statek, kolem něhož se odehrávají různé procesy a spory.
František pomalu a pečlivě složil list a vložil jej zpět do obálky. Dopis ho potěšil. Šlechtic a student v jedné osobě píše studijní práci o rolnických družstvech. To přece musí vidět a číst. A k tomu pozvání k návštěvě. Proč ne?
Než odjel do Vídně, kam ho tentokrát nutila odjet povinnost jednání s několika vídeňskými bankami, pečlivě si prostudoval celou historii Taaffe. Překvapilo ho, že se jednalo o šlechtický rod původem z Irska. Podivil se i rozsahu majetku, který předkové hraběte Jindřicha vlastnili na Těšínsku ještě v první polovině minulého století. (str. 126)
Děj je vyprávěn v er-formě, že v centru dění jsou příslušníci z rodiny Zíků a Altmanů a každá kapitola se soustřeďuji na jiného člena domácnosti. Zhruba od poslední třetiny publikace rozebírá osudy už jen rozvětveného příbuzenstva Zíků. Protože sledujeme sedm pokolení v průběhu několika desetiletí na nevelkém počtu stran, zaměřuje se pouze na stěžejní aktéry.
Jmen je k zapamatování opravdu mnoho. Navíc se jich dost opakuje, především pokud se dědí generačně z otce na syna. Tím pádem čteme například o čtyřech Miloších. Tvůrce se snaží alespoň usnadnit přehlednost tím, že ke křestnímu jménu přidává řadovou číslovku. Tím pádem vzniká rodinný klan v čele s Milošem I., následuje Miloš II., III. a pak IV., s jímž se zároveň v roce 2019 uzavírá dějová linka.
Popis ani charakteristika lidí není hlavním měřítkem, kterým by se Ladislav Vrchovský při psaní zabýval. Do myšlenkových pochodů nemáme možnost příliš nahlédnout, stejně tak nám zůstávají zatajeny pocity a emoce a v popředí zůstává strohé konstatování občas proložené výlevem citů. Když se vrátíme zpátky ke jménům a jejich psaní, tak v tomto ohledu je v textu mnoho nejasností a chyb. Za prvé autor používá pojmenování Miloš III. a zároveň i Miloš třetí (str. 307). Rozhodně by mělo jít o sjednocení pravopisu a vybrat si jen jednu z možností. Navíc Miloš třetí je pravopisně špatně. Řadová číslovka třetí v tomto případě nahrazuje funkci příjmení, a proto by měla být s velkým písmenem, správně tedy Miloš Třetí.
„Máte chlapečka.“ Slova, na která Miloš II. v porodnici s nadějí čekal. Samozřejmě by s děkovnou modlitbou v duši přivítal i narození dalšího děvčátka, ale syn, to je přece pokračování rodu, nositel rodového jména. Ve chvíli, kdy od porodního lékaře uslyšel potvrzení hluboko v duši skryté naděje, se upřímně zaradoval. Další sedlák, další štítinský hospodář je na světě!
Věděl v tu chvíli, že udělá všechno proto, aby z Miloše III. vyrostl skutečný zemědělský odborník, ale hlavně člověk milující rodnou hroudu, půdu i dobytek, zemědělské hospodaření. (str. 276)
Kdo už četl moji recenzi předchozího svazku Stará fotografie, ví, že právě velké množství účastníků a odbočky od nejpodstatnější linie jsem autorovi vytýkala, neboť se dílo stávalo vysoce nepřehledné a chaotické. V tomto textu došlo dočista k posunu k lepšímu. Nesledujeme už takové množství vedlejších osob a děj se dá snadněji pochopit, protože není úplně servírován po částech, ale širší souvislosti se dají snadno uchopit a spojit. Také se tentokrát spis obešel bez doprovodu jakýchkoliv dobových snímků.
Orientaci v čase, když není uveden přímo konkrétní rok, usnadňují zmínky větších i menších historických událostí, jako je například (sebe)vražda Jana Masaryka, Benešovy dekrety (1945), z těch větších určitě druhá světová válka či procesy padesátých let. Celkově je dějepisný kontext prokládán celým vyprávěním a tvoří silnou oporu ve směru, jímž se postavy v důsledku celostátního dění vydávají.
Za sebe mohu říci, že se Statek rozhodně četl lépe než předcházející počin. A naprosto jednoznačně se více zpracováním přiblížil beletrii. Styl vyprávění zůstává pořád jednoduššího rázu, nicméně dokáže rázností a strohostí zároveň zaujmout vzhledem k tomu, že nenabízí žádné okolnosti, jež by čtenáře rozptylovaly. Kniha je plná národního cítění a ke čtenáři vyzařuje poslání: nikdy se nevzdávat.
Závěrečné hodnocení: 83 %
Neobyčejný příběh o nezlomné lásce k rodné hroudě a také o hrdinném boji proti lidské závisti i zaslepené touze po cizím majetku. Zcela unikátní svědectví o statku rodiny Zíků se odvíjí na pozadí rozpadu Rakousko-uherského císařství, zrodu Československé republiky, první i druhé světové války a v neposlední řadě také totalitního komunistického režimu po roce 1948 až do současnosti. Přes všechnu nepřízeň osudu se nakonec potomkům Františka Zíky podařilo znova úspěšně hospodařit na svém statku, a to hlavně díky nezdolné víře, neutuchajícímu přesvědčení o své pravdě a zároveň neskutečně tvrdé práci, i když často za cenu nejvyšší – za cenu krve i lidských životů. Statek je symbolem lidského odhodlání bojovat v nelehkých dobách za svůj osud, právo na svobodu a bránit svůj majetek mnohdy doslova i vlastníma rukama.
Nakladatelství: Cosmopolis
Rok vydání: 2022
Žánr: historický román
Počet stran: 312
Vazba: pevná s přebalem
Rok vydání: 2022
Žánr: historický román
Počet stran: 312
Vazba: pevná s přebalem
Komentáře
Okomentovat