Když se ozve Plamínek
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
Chci zakoupit tento titul!
Marie Machytková dlouhá léta pracovala v Českém rozhlase, kde působila jako redaktorka a reportérka zahraniční redakce. Když před téměř osmi lety chodila na noční směny a zároveň dodělávala školu, hledala cokoliv, co by jí pomohlo se uvolnit. Tím se nakonec stala japonština. Kam až ji tento nový koníček zavedl a co všechno pro něj musela obětovat, popisuje v knize Sama v Tokiu, kterou vám dnes představíme.
Láska je podivná věc. Zatemní vám mozek, racionální uvažování a svede vás na cestu, kterou byste si bývali nikdy nevybrali. A o které v hloubi duše tušíte, že může být naprosto šílená. Jak se jednou zamilujete, ta láska se vám prostě usadí na hrudi, v samém centru bytí, a odtud pohání veškeré vaše jednání.
Já se kdysi zamilovala do Japonska.
Což znamená, že jsem totálně v prdeli. (str. 8)
Vše začalo obyčejnou tužkou, papírem a nápadem naučit se pár písmen japonské slabičné abecedy hiragana. Původně se mělo jednat pouze o prostředek k odreagování se od každodenních starostí. Brzy přerostla tato forma relaxace v Plamínek, ne-li přímo Plamen. Ten k ní promlouvá a motivuje ji. Zrodí se z něj i zpočátku šílená idea vystudovat japanologii a stát se tokijskou reportérkou.
Vyprávění v ich-formě je rozděleno do několika hlavních kapitol tvořených krátkými podkapitolami. Každá z nich má příhodný název, u něhož je zmíněno časové období a místo, kde se dění odehrává. Styl psaní tak často připomíná formu deníkových zápisů, jelikož obsahuje vnitřní monolog a úvahy. Už z tohoto důvodu je škoda, že titul není inzerován jako memoár, protože má k tomuto žánru mnohem blíže než k cestopisu.
Jak již bylo zmíněno v úvodu, Marii Machytkovou tento stát východní Asie natolik oslnil, že se mu rozhodla věnovat na profesionální úrovni. Sledujeme ji od zrodu této myšlenky až po samotné splnění tohoto snu. Jedná se tedy hlavně o duchovní cestu, neboť musela zprvu samu sebe překonat a postavit se vlastní rodině. Vztah k příbuzným je nastíněn velmi okrajově, avšak důležité údaje čtenář dostane. V tomto případě by ovšem neuškodilo, kdyby nám nebylo dokola opakováno, že jsou rodiče staří a nemocní, když byla jejich vzájemná dynamika pouze načrtnuta a nezacházelo se do dalších detailů. Myslím, že si tuto informaci po zhruba čtvrté zmínce zapamatoval každý.
Pomalu následuji hlídku hasičů nesoucí obrovská transportní nosítka naplněná mateřskou láskou a oporou po schodech dolů. A honí se mi hlavou všechno možné.
Hlavně to, jak se teď všechno změní.
A cítím, jak mě s každým krokem opouštějí poslední zbytečky dětství, které jsem si doposud byla schopná ještě zachovat.
A než jednotka záchranářů dorazí k připravovanému lůžku v přízemí, je ze mě dospělák.
To se holt asi člověku stává, když ho pouští máma. (str. 137)
Léta studia se točí okolo učení, chození do práce a starostí spojených se zdravotním stavem rodičů. Do země vycházejícího slunce se poprvé společně vydáváme v první třetině knihy, když Marie letí na výběrový letní program na Tokijské univerzitě zahraničních studií. Tato část působí nejzajímavěji. Máme možnost poznat blíže kulturu i mentalitu tohoto národa. Obojí taktéž objevujeme v druhé polovině, kdy tráví na tomto místě rok jakožto zahraniční korespondentka. Dostáváme se tak tam, kam bychom se jinak nedostali, například k prvnímu oficiálnímu pozdravu nového císaře.
Co by dle mého názoru mohlo čtenáře nejvíce zaujmout, jsou popisy jednotlivých tradic a nástrah čekajících na turisty. Autorka se též nebála zamyslet se nad otázkou sexuality tohoto lidu a nad problémy mladé generace. Osobně mě mrzí, že je zmíněno více strastí než radostí. Věřím, že si svůj čas ve městě užívala, ale ze samotného povídání to nejde na první pohled poznat. Čtení pak dostává mnohdy až melancholický nádech v částech, kdy jí dochází peníze, vzpomíná na domov a uvažuje, co si počne dál.
Miluju to tady.
Až příliš.
Až sebedestruktivně.
Tak moc, že mě větším klidem naplňuje myšlenka, že tady navždy zůstanu alespoň duchem, rozmázlá po kolejích, než abych přijala, že se musím vrátit do Česka.
Prostě… tam… do té země, kde od jara začnu pálit mosty.
Všechny mosty, které moje nové já spojují s minulostí. (str. 420)
Sama v Tokiu můžu rozhodně doporučit těm, kteří se chtějí dozvědět cosi nového o japonské kultuře a zároveň se sami ještě hledají. Jedná se o skvělý příklad toho, že nikdy není pozdě změnit svůj život. Ať je vám kolik chce, když Plamínek zavolá, jen těžko se mu ubráníte. Pokud byste si ale chtěli přečíst klasický cestopis, bez autorových promluv k sobě samému, doporučuji se poohlédnout po něčem jiném, např. po titulu Japonský občasník od Dalibora Skoupila.
Závěrečné hodnocení: 78 %
Fascinující příběh novinářky, která propadla japonské kultuře
„Kdyby bylo Tokio chlap, vezmu si Tokio.“ Reportérka Marie Machytková se před mnoha lety zcela nečekaně zamilovala do Japonska a tahle láska převrátila celý její život vzhůru nohama. Kam až může člověka zavést jedno nenápadné rozhodnutí naučit se kaligrafii? Proč má Japonsko sílu vás zničit i zachránit zároveň? A jaké to je, být úplně sama ve světě, kde je intimním gestem i podání ruky? Vydejte se na životní cestu za poznáním odlišné kultury i vlastního já.
Nakladatelství: CPRESS
Rok vydání: 2022
Žánr: cestopisná monografie, zahraniční průvodce
Počet stran: 464
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat