Rozhovor s Petrem Brožovským: „Klíčem k morálně čistému životu je myslet jako Mrtvola, ale jednat jako Doktor.“

U nakladatelství Epocha nedávno vyšel akční fantasy debut autora, právníka, slamera a hudebníka Petra Brožovského a jelikož mě i kolegyni Marii Daňkovou Tanec papírových draků (recenze od Maruš, recenze od Ivony alias Chensie) opravdu zaujal, rozhodly jsme se Petra Brožovského trochu vyzpovídat. Děkujeme autorovi za zodpovězení otázek a doufáme, že se na české scéně brzy ukáže s novým počinem! 

Foto: Nakladatelství Epocha

Rozhovor je vhodnější pro čtenáře, kteří již knihu četli, jelikož některé otázky či odpovědi mohou prozrazovat děj. 

 

I. Š.: Byla Epocha první volbou při výběru nakladatelství, u něhož jsi chtěl debut vydat?

Rozhodně! První a jedinou. Popravdě jsem rukopis ani jinému nakladatelství neposílal, ačkoliv jsem mazaně tvrdil, že to možná udělám. Nejen, že jde o neuvěřitelné profíky, kteří knihám rozumí jak nikdo jiný, ale navíc bylo jasné, že je ulítlá fantastika baví – stačí se podívat na jejich ediční plán a portfolio vydaných knih. Prostě chcete vydávat u někoho, kdo se u vaší knihy zasměje i zdravě rozčílí! Navíc tu knihu dost vylepšili – škrtli všechny dinosaury, šmoulí nacisty i zneškodnění atomovky ve vesmíru. Tak třeba příště!

I. Š.: Očekával jsi tak kladné přijetí od českých čtenářů, nebo ses ho s ohledem na kontroverzi příběhu obával? 

Nečekal, ale doufal jsem! Trpím utkvělou představou, že co se líbí mně, musí se nutně líbit všem ostatním. Jakmile mě na párty někdo pustí k ovládání muziky, už mě jen těžko dostávají pryč. V průběhu psaní knihy jsem měl několik delších pauz, během kterých jsem úspěšně zapomněl, co jsem napsal. Při opětovném přečtení jsem sám sebe upřímně pobavil, a tak jsem doufal, že se pobaví i ctění čtenáři. S kontroverzí jsem si ale hlavu nelámal. Akční fantastika má být šokující, má být na hraně a lehce za ní. Je to literatura kontrastu. Je ale pravda, že mám lehkou obavu, že si to koupí nějaká nic nečekající babička a dostane infarkt. 

I. Š.: Tvůj ústřední hrdina Mrtvola, tedy Jakub Kolínský, má některé velmi silné zásady, ač je to jinak vlastně muž, který se neštítí hrát si na soudce a konat spravedlnost podle svého. Jedná se o čistě fiktivní postavu, nebo ses někde trošku inspiroval? Ať už ve své právnické praxi či na české literární scéně.

Zásadovost je skvělá vlastnost. Rád bych věřil, že je mi vlastní. Mrtvolův specifický přístup k výkladu zásady subsidiarity trestní represe mi ale vlastní není. Chápu to. Jsme emocionální stvoření. Pokud se v novinách dočteme, že někdo znásilnil malou holčičku, je přirozené cítit silnou potřebu pocuchat mu rozkrok bouracím kladivem. Problém je, že kdyby se všichni chovali jako Mrtvola, dříve nebo později to koupí někdo nevinný. Mrtvolovo řešení tedy nemůže být v žádném případě správné. To ale neznamená, že toho Mrtvolu někde v hlavě všichni nemáme. Klíčem k morálně čistému životu je myslet jako Mrtvola, ale jednat jako Doktor.

I. Š.: Proč právě boj s telekinetiky? Je to poměrně nevyužité téma, o to více může na čtenáře zapůsobit, ovšem skrývá v sobě i velké riziko. Ty sám tíhneš k takovým námětům? 

Já vůbec nemám páru, kde se to vzalo. Telekinetici mi asi přišli cool. Konflikt magie a střelných zbraní jakbysmet. O tom je právě ta kontrastnost žánru – vševědoucí Probuzení vs nic netušící Mrtvola. Humor vs deprese. A upíry, samurajské meče a mimozemšťany už skvěle použili kolegové. A riziko tam nebylo. Vymyslel jsem komplexní systém toho, jak jejich schopnosti fungují. Jen škoda, že jsem ho nikam do té knihy nenapsal…

I. Š.: Díky čemu se zrodila první myšlenka na příběh Tanec papírových draků?

Dlouhá směna v kavárně! A pak desítky až stovky hodin přemýšlení u psaní, plavání, usínání a debat s Rastym a Květošem. Chudáci kluci… Každopádně nemůžu říct, že by vymýšlení knihy bylo časově nenáročnou kratochvílí.

I. Š.: Už samotný název, který je v knize obratně vysvětlen, je poetický a poměrně emotivní. Setkal ses s podobným, nebo je to čistě tvůj nápad? 

Pevně doufám, že jsem nikoho neookopíroval. Ale on je ten název celkem cool až ve chvíli, kdy tu knihu člověk dočte. Do té doby je jen těžko googlitelný, protože začne vyskakovat G. R. R. Martin. Ale jestli vám přišel emotivní a poetický, jsem moc rád! Mission accomplished! Mimochodem, jak byste pojmenovali druhý díl? Hrňte to na mě, lámu si s tím hlavu!

I. Š.: Poetika. O té se v knize hovoří několikrát. Můžeme předpokládat, že jsi do díla vložil něco ze sebe, tedy tu část, která tíhne k poezii a představuje tvorbu ve slam-poetry? 

Vida! A přitom básnička je v knize jen jedna! Tedy vlastně dvouverší o papírových dracích a nebi. Ale mezi poetikou a poezií je rozdíl jako mezi Michalem Davidem a kulturou. A rozdíl mezi poezií a slam poetry je možná snad ještě větší. Tvrdit osobě, že jsem básník, by bylo dost nadsazené. Jsem producent slov a občas se rýmuji. Ale pokud jste při čtení byli občas na chviličku trochu smutní, nostalgičtí nebo zamyšlení, jsem moc rád. Kniha nemůže být nonstop sranda. Nikdo by jí nevěřil, protože tak život prostě nefunguje.

I. Š.: Vytvořil jsi ve stylu knihy nějakou poezii, kterou jako Švéd někde přednášíš, nebo se toho teprve můžeme dočkat?

Přímo kniha žádnou báseň nespustila, stejně jako žádná báseň nespustila knihu. Ale mnoho mých výstupů, možná dokonce většina, má stejný modus operandi – nekorektní humor, šok, prvek neočekávaného… On v tom takový rozdíl není.

I. Š.: Při našem prvním hovoru jsi mi sdělil, že mi píšeš z vězení, kde jsi byl na pracovní návštěvě. Jako právník taková místa navštěvuješ zřejmě často. Inspirují tě v psaní, nebo tě naopak občas zaujme lidský osud, který ve svém stylu převedeš do řádků? 

Popravdě, práci jsem do knihy netahal. Díkybohu si děj knihy není s advokacií nijak podobný. Ale musím říct, že do vězení chodím rád! Není to vůbec tak depresivní, jak by člověk čekal. Blázince naproti tomu nedávám. Koncentrovaná deprese. Ale těžko se člověk může inspirovat v práci, když má mlčenlivost, že jo…

I. Š.: Mrtvola kvůli tobě neměl vůbec růžový život, a přesto se s ním rval zuby nehty. Máte tohle společné? Vůli jít a nevzdávat se? Nebo tebe a tvého hrdinu nic nespojuje? 

Krom toho, o čem jsem mluvil výš, asi nic moc společného nemáme. Můj život je moc príma. Mrtvola to má o dost těžší. Ale je pravda, že čím jsem vzteklejší, tím lépe střílím. Na Mrtvoláka ale nemám ani za milion let. Teď ale namlouvám audioknihu, tak se bojím, že pak už budu s Mrtvolou propojen navěky. Jeho hlas bude mým hlasem. Každopádně se na výsledek moc těším – autoři sami své knihy moc nenamlouvají, přitom je to unikátní způsob jak čtenáři poskytnout nezkreslený zážitek. Jen sám autor totiž v hlavě slyší, jak by měla kniha znít doopravdy. Posluchači dostanou originál, žádný revival!

Foto: Nakladatelství Epocha

Otázka i odpověď prozrazuje děj!

I. Š.: Kdo z té Mrtvolovy party ti byl nejbližší a s kým bylo nejtěžší se rozloučit? Já se přiznám, že jsem si zpočátku, když odcházeli, říkala, že mě to nijak nezasahuje. Pohoda, přece nebudu zoufat nad nějakou knižní postavou, jenže čím víc se blížil závěr, tím bližší mi samozřejmě byli a třeba Sirka a Pixel pro mě byli ranou pod pás. 

Sirka mě bolel nejvíc. A to ani nevíte, že původně měl uhořet, jen se mi to tam nepovedlo uvěřitelně našroubovat. Na to taky odkazovala jeho přezdívka. Mimochodem toho jste si všimli? Že Mrtvola umřel čtyřikrát? Že z Pixela se stal počítačový program? Že Ráda byla první osoba, kterou měl Mrtvola rád? Že Cajk nikdy neměl s ničím problém? A Tatranka… ehm… umřela uvolněnou kinetickou energií sbalenou na cestách? Ok, tohle poslední je trochu overkill…

Výše zmíněná otázka i odpověď prozrazuje děj!

I. Š.: Na druhou stranu by mě zajímalo, kdo ti byl nejméně příjemný a koho by ses nejraději hned zbavil. Já jsem zprvu sázela na Doktora, ale vyklubal se z něj takový sympaťák, že si ho nešlo neoblíbit. 

Až mi bude padesát, chtěl bych být jako Doktor. Ten to rozhodně nebyl. Je to postava, do které jsem dal nejvíc ze sebe. Týpka jsem naproti tomu nesnášel od začátku. Skoro v knize nemluví a téměř nic se o něm nedozvíme, takže to asi bylo poznat. Ostatně ani jsem mu nedal pořádnou přezdívku. Je to jen nějakej Týpek.

I. Š.: Závěr je svým způsobem plný naděje a přesto je docela úsměvný, když vezmeme v potaz osud jedné postavy. Měl jsi od začátku promyšlené všechny cesty protagonistů, nebo si ji během psaní vybrali sami? 

Spoustu si toho postavy vybraly sami, ale rozhodně ne to, kam dojdou. Cíl měly jasně stanovený, hrubý směr k němu též, jen občas odbočovaly. A Kristýnin osud byl jasný od začátku. Ať parafrázujeme jednu revoluci: Kdo, když ne Kristýna – kdy, když ne na konci?

M. D.: Tuto knihu jste psal cca sedm let. Na pokračování máte rok. Nebojíte se, že nebude tak dobré, jak byste si představoval?

Ne, potřebuju motivaci. Tahle je výborná. Kniha by se dala teoreticky napsat za pět volných víkendů, ale kde je vzít, že? Hele, ruku na srdce. To, že to někdo čte, je obrovský závazek. Všem, komu se to líbilo a utratili za to své drahocenné peníze, dlužím své maximální úsilí o udržení laťky, a já slibuju, že přesně to ze sebe vypotím. Už se na tom pracuje. Držte palce, ano?

M. D.: Velmi se mi líbilo zasazení do plzeňského prostředí, které dle mé zkušenosti bylo opravdu reálné. Budou i následující knihy z Plzně, nebo se přesuneme do jiného koutu republiky?

Spoilery! Plzně si ještě užijeme dost. Ale naservíruju vám toho mnohem víc. Slováci mě sežerou…

M. D.: Na Comic-Conu vám Tance papírových draků křtil František Kotleta, osobně máte jeho knihy rád. Četl i on tu vaši? Jaký měl na ni názor?

Jsem na pořadu dne po dopsání letošní porce Legie. Ale už teď tu knihu samozřejmě miluje, to je jasný… Se ho zeptejte!

I. Š.: Styl psaní rozhodně nepůsobí jako by jej psal debutant. Kolik už toho máš vlastně napsáno? Můžeme si někde přečíst nějaké tvé texty, nebo jsi psal jen do šuplíku? 

Ha, ha! Moc děkuju, ale já opravdu nic nepsal. Ani do šuplíku, ani povídky, ani pod pseudonymem do časopisů, prostě nic. Učil jsem se to v průběhu Tance a úvodní kapitoly jsem musel přepsat desetkrát, protože jsem se v průběhu knihy zlepšoval a bylo to poznat. Chcete poznat mé začátky? Přečtěte si znovu Tanec a sledujte, jaké náznaky vám při četbě utekly! =)

I. Š.: S ohledem na tvé psaní bych se ráda zeptala na zmínku o ESC blogu. Stránku jsem si dohledala a zjistila, že na rozdíl od www.amaterskelolitky.cz opravdu funguje a obsahuje povídky, kterým vévodí hrdina Pixel. Co s nimi máš společného ty a proč ses rozhodl pro takovou inspiraci? 

Amatérské lolitky už nefungují? Velká ztráta… Každopádně autor ESCblogu Jirka Charvát je skvělý spisovatel i slamer. Já ho však před cca patnácti lety uctíval zejména jako fenomenálního básníka a měl jsem o něm dokonce referát na češtině. Chtěl jsem do Tance nějak promítnout a Pixel mi přišel jako člověk, který by jeho knihu z kancelářského prostředí miloval. Přece jen to bylo nominováno na Magnesii literu!

I. Š.: Některé části jsou v psané ich-formě a jiné naopak v er-formě. Která forma ti byla bližší? Když ses vžil do sympatického vraha, nebo když jsi stál stranou a popisoval dění? 

Ich forma. Er forma je hrozně limitující. Obdivuji autory, které v ní umí přesvědčivě podat emoce. Pro mě er forma sloužila jen jako prostředek rozbití monotónnosti.

I. Š.: Na závěr taková zákeřnější otázka. Pokud by sis měl vybrat jednoho ze svých hrdinů, do kterého by ses na jeden den převtělil, kdo by to byl? Pokud mi povíš, že Kristýna, asi se hodně čtenářů zarazí.  

Záludná otázka, jen co je pravda! Co ode mě chcete slyšet? Kdybych se převtělil do Mrtvoly nebo Doktora, nepoznám rozdíl, přece! Sirka nepřipadá v úvahu, je to zrzek. Nejlepší by byl nějaký náhodný Probuzený, ale to nesplňuje zadání otázky – není to jeden z mých hrdinů. Přiznejte to, otázka je položená schválně tak, abych musel říct, že Kristýna! Ale pokud bych si mohl vybrat, radši bych to nezkoušel. Co kdyby to nešlo změnit zpátky? Jeden den by asi byla neskutečná prdel, ale riskovat kvůli tomu takhle príma život? Ne, díky!