Mé první setkání s autorkou Alžbětou Dvořákovou bylo prostřednictvím knihy Stvořitelé. Neotřelé téma, jež v sobě mísí sci–fi z blízké budoucnosti s ekologickými otázkami. Informace o překládání knih, české literatuře i jejím osobním názoru na chování ke zvířatům vám přinese následující rozhovor. Odpovědi jsou velmi zajímavé a obohacují. Za spolupráci při tvorbě otázek děkuji redaktorce projektu, Lucii Skalíkové.
 |
| Zdroj: autorčin FB |
Cítíte se více jako překladatelka, nebo spisovatelka? Kterému odvětví se chcete v budoucnu více věnovat?
Ráda bych hlavně psala, ale myslím si, že ke psaní odedávna patří i jiné jazykové práce. Já k tomu vlastně přistupuju takovým obrozeneckým způsobem. I v současnosti část spisovatelů zároveň překládá. Ale řekla bych, že během národního obrození bylo pro české autory překládání málem povinností. Karel Havlíček Borovský prý svoje literární přátele dokonce úkoloval. Rozděloval jim hlavní evropské jazyky, aby se k českému čtenáři dostalo všechno, co stojí za to. A pak ho moc mrzelo, když mu jeho ambiciózní plán nevycházel, přátelé totiž nebyli pro to rozdělování překladů zdaleka tak nadšeni jako on. Třeba by měl Havlíček ze současného množství překladové literatury radost? Nebo by ho ta dnešní záplava naopak zaskočila a nabádal by nakladatele, ať trochu šetří papírem?
A co považujete za náročnější oblast?
Ony jsou to dvě hodně rozdílné činnosti. Při psaní jsem na text většinou sama, při překládání mě vede autor knihy, a navíc často překládám společně se svým mužem. Ale psát zase můžu vlastním tempem. Knižní trh na překladatele obvykle tlačí, aby knihu odevzdali poměrně rychle, a já mezi nimi určitě patřím k těm pomalejším. Takže mě před odevzdáním textu nevyhnutelně čekají bezesné noci a pak ještě redaktory a sazeče prosím, aby změnili „tuhle a tuhle větu“. Bývá to trochu stres. J
Co bylo tím prvotním podnětem k napsání příběhu o světě, ve kterém se zvířata nejedí ani si je lidé nepodrobují a pro masožravce je v zásobě pouze umělé maso?
Mám velký respekt k autorům knih o utrpení zvířat, napsat Věčnou Treblinku bylo jistě důležité. Přesto se obávám, že podobné knihy si většinou přečtou hlavně lidé, kteří nad tématem už tak jako tak nějakou dobu uvažují. A proto jsem se rozhodla podat svůj pohled na věc trochu jinak, skrze sociální sci-fi. Bez líčení hrůz, které se lidi často snaží vytěsňovat nebo vnímají jako cosi vzdáleného, jako zarmucující informaci, která se ovšem jich samotných až tak úplně netýká.
Byla bych moc ráda, kdyby se Stvořitelé alespoň trochu podíleli na obracení čtenářské pozornosti k současnému zoufale neférovému vztahu lidí a zvířat, k těm podivně zaběhlým mechanismům ve společnosti. A navíc si troufám tvrdit, že s příchodem umělého masa se lidé opravdu velice změní, a to nejen ve vztahu ke zvířatům.
Vy sama jste veganka (popř. vegetariánka)? Pokud ano, jak jste se k tomuto způsobu stravování dostala a jak vám změnilo život?
Jsem vegetariánka.
Poprvé jsem odstrčila talíř s masem, když mi bylo asi osm. Tehdy byl u nás zrovna na návštěvě „strejda ze Západu“. A dostal hodně hloupý nápad. Namluvil mi, že to maso přede mnou je umělé, nepochází z žádného zvířete. Tvrdil, že nám ho přivezl jako dárek, společně s Kinder Chocolate a tím novým ovocem, co se jmenuje kiwi. Moji rodiče mlčeli a pokyvovali hlavami. Nechali mě to maso jíst a podivovat se, že chutná skoro stejně jako „zvířecí“. Tuhle blamáž jsem jim popravdě nikdy neodpustila, třebaže vím, že celkově jsem na rodiče měla štěstí.
V mém dospívání jsme kvůli odmítání masa měli doma znovu velké spory. Rodiče byli přesvědčení, že mě musí chránit proti mé vlastní hlouposti, že mě do „bílkovin“ nutí pro moje dobro. Ale v té době tu moc vegetariánů nebylo a za zdraví ohrožující tehdy vegetariánství pokládala spousta lidí.
Co pro vás bylo v začátcích nejtěžší?
Zasytit se, něčím se pořádně nacpat. J Ne, opravdu nejtěžší jsou kompromisy. To platí pořád. V době, kdy jsem čekala prvního syna, mě jeden mladý doktor v porodnici přesvědčil, abych v těhotenství jedla ryby a alespoň jednou týdně je pak dítěti připravovala. Dneska bychom se na to nejspíš oba dívali úplně jinak, já i ten starostlivý lékař. Ale on byl čerstvě po studiích přesvědčený, že úplným vegetariánstvím ohrožuju vývoj dětského mozku. A já jsem si tehdy, v časech, kdy sotva začínal internet, nedokázala najít dost informací, abych to vyloučila. Takže jsme s manželem, který je taky vegetarián, později dětem dlouhé roky ryby dělali a jedli je s nimi. Byli jsme takzvaní pesco vegetariáni. V posledních letech vařím čistě vegetariánsky, sama pro sebe spíš vegansky, ale masu se stejně vyhnout nedokážu. Dávám ho našim třem šelmám.
Domácím zvířatům?
Ano. I kocourovi a psům se sice snažíme opatřit hodně bezmasého jídla, ale věčně hladová fenka po dostupném vegetariánském krmení buď nemívá dost, nebo rychle tloustne. Má až děsivě dokonalý metabolismus. A kocour, ten zase vegetariánské jídlo často úplně odmítá. Takže alespoň nakupujeme rybí granule od společnosti, která prohlašuje, že dbá na minimální trápení veškerých tvorů, nejen psů a koček. Ale ano, vím, že tohle jsou proklamace na webu. Skutečnost může být úplně jiná. Proto s napětím sledujeme firmy, které se chystají ve velkém vyrábět „umělé kuřecí“ pro zvířata.
Jak se stavíte k testování na zvířatech? Slyšela jste o občanské iniciativě Za Evropu bez pokusů na zvířatech?
Jsem proti veškerým pokusům na zvířatech a petici jsem podepsala.
Před časem jsme s manželem překládali moc zajímavou knihu Temple Grandinové a Catherine Johnsonové, jmenuje se Zvířata v překladu. Temple Grandinová je známá bioložka a etoložka, která se celý život potýká s autistickou poruchou. Asi neřeknu žádnou novinku, když připomenu, že mezi hlavní projevy autismu se obvykle řadí problémy s empatií. Ve chvíli, kdy se v knize dostanete ke kapitole, v níž Temple popisuje, co dělali během jejích studií „normální“ biologové zvířatům v laboratořích, asi začnete uvažovat nad tím, kdo z aktérů vlastně trpí hlubší formou autismu – Temple, nebo ti „zdraví“ vědci, kteří jsou tak absolutně neteční k pocitům týraných opic?
Novela působila velice komorně a z mého pohledu měla originální zpracování. Plánujete ještě někdy v budoucnu využít stejné kulisy? Tzn. blízkou budoucnost s důrazem na ekologii, nebo dáte přednost tvorbě dětských knih?
Právě dělám poslední úpravy na dětské knížce o velkém stromu, mlsném papouškovi a lišce s neuvěřitelně jemným čichem. Ale zároveň mám rozepsané i dvě knihy pro dospělé. A blízká budoucnost je období, ve kterém je mi při psaní určitě nejlépe.
Kde jste brala inspiraci na vytváření neologismů, kterých je v knize spousta?
Základ jmen umělých zvířat je z latiny, protože lidé v románové laboratoři jsou odborníci a chtějí být vědecky přesní. Při výrobě umělých tvorů ovšem hrají hodně vysokou hru, proto si vytvářejí i vlastní slang, který je stmeluje. Neříkají, že humanoidy a umělá zvířata poprvé startují, ale „vdechují je“, vdechují jim život.
Počítáme-li, že průmyslově vyráběné umělé maso k nám do Evropy přijde z Ameriky, může se v angličtině jmenovat velmi jednoduše. A čeština si to slovo nebo sousloví zpracuje po svém. Nové maso je ve Stvořitelích anglicky New Meat a česky se z něho stal ňúmít, podobně jako z OK je u nás už dávno Óká a z wi-fi wifina. Po Klánovicích a okolí pak jezdí auto Ňúmít Family, které nejspíš patří některé z nadnárodních společností. Ta do značky přijala místní podobu jména umělého masa, aby byla „svým zákazníkům blíž“.
Pak je tu ještě robotická soudkyně sfinga pro jednodušší spory, složitější stále řeší lidé. Soudnictví je vážná záležitost, a proto i umělá inteligence, která pro něj pracuje, vyžaduje lehce odtažité jméno…
Jak se jako absolventka filozofické fakulty díváte na současnou literární scénu? Je zde někdo, kdo vás inspiruje?
Kdybych se měla zamyslet nad inspirací nebo možná pobídkou k tomu, abych se čtenářům odhodlala předložit svůj trochu netradiční text, asi bych jmenovala spíš někoho ze zahraničí. Třeba Teda Chianga.
Ale i česká literatura je podle mě v současnosti v perfektní kondici. Máme tu dost zajímavých, výrazných autorů. A skvělých literárních počinů. Z nedávno vydaných titulů bych připomněla třeba magický román Markéty Pilátové Senzibil. Nebo je to spíš hororová pohádka pro dospělé?
Rezonuje ve vás v současnosti nějaké téma, které byste chtěla literárně zpracovat? Pokud ano, o jaké se jedná? Mnoho autorů využilo téma koronavirové pandemie, to vás neláká?
Souhlasím, že celá koronavirová mizérie je z hlediska beletrie určitě inspirativní.
Tutlání původu viru, který se podle prvních informací objevil na wuchanském tržišti, dilemata ctižádostivých vědců, konspirační teorie. Nebo způsob, jakým o pandemii informovala média, a cynismus našich memů. A v Čechách a na Moravě, a asi i v dalších evropských zemích, definitivní zborcení představy, že svoje povinnosti, práva a svobody tu chápe většina lidí zhruba stejně, že tu alespoň na ně máme do určité míry společný náhled…
Pojďme nastínit další ekologické téma. V článcích o plánech budoucí vlády se zmiňuje omezování „tradičních“ aut a jejich náhrada za elektromobily. Myslíte si, že je to rozumný krok? Přeci jen i elektromobily mají přes řadu kladů své mouchy, nejsou zrovna šetrné k životnímu prostředí (např. těžké kovy nutné pro výrobu jejich baterie), nemluvě o současné situaci s cenami elektřiny.
Mám dojem, že některé společnosti už ohledně baterií přicházejí s různými řešeními? Na to bychom se asi museli spíš zeptat nějakého odborníka. Já jsem úplný laik, přesto věřím, že elektromobily jsou už dlouho vyvíjeny právě s ohledem na životní prostředí a mnoho z jejich much se velmi rychle vychytá. A že se poměrně brzy dočkáme i samořiditelných aut, ale ta s sebou určitě přinesou i spoustu etických otázek. (Louisovo auto na biofeedback v roce 2030, to byl v knize spíš pokus o vtip.)
Takže si myslíte, že robotická otázka do budoucna může sloužit jako technologická vymoženost, nebo se této oblasti spíše obáváte?
Před časem jsem si vyplnila anketu z Massachusettského technologického institutu. Experiment se jmenuje Moral Machine a jeho autoři se nám pokusili položit otázku, jak se má v případě nevyhnutelné dopravní nehody zachovat umělá inteligence, která toho oproti lidskému řidiči může ve vteřině vědět „až příliš“. Jednoduše řečeno, v průzkumu se nás opakovaně ptají, koho by mělo v případě nehody samořiditelné auto na přechodu přejet, a koho zachránit. Nejde jen o to, jak by se, kdyby se snad měli čas rozhodnout, v takové situaci zachovali jednotliví respondenti. Anketu vyplnily miliony lidí z celého světa, a tak se autoři postupně dozvídali i to, jakou moc jsme v jednotlivých zemích ochotni vložit do řídicí jednotky stroje. Při průzkumu se odhalovalo i společensko-kulturní podhoubí v různých oblastech. Pro mě coby Češku bylo zarážející už samotné nastavení kritérií. Navrhovalo se tu, že by stroj mohl například identifikovat a znevýhodňovat lidi s nadváhou. Popravdě, docela mě to rozčílilo! J
Nejspíš se na příchod robotů ve velkém můžeme těšit, ale zároveň se ho i trochu obávat?
Kdybyste měla možnost žít ve světě ze své knihy, vybrala byste si robotického domácího mazlíčka, nebo byste dala přednost humanoidnímu společníkovi?
Já bych si, kdyby to bylo možné, přála oba. Nebo ještě více robotických společníků! Ráda bych měla ve své blízkosti humanoidy a mluvila s nimi a s chutí bych i „chovala“ umělá zvířata. S těmi canoidy, feloidy a susoidy se v románové laboratoři vlastně zatím drželi hodně při zemi. Robotická zvířata bychom určitě mohli vyrábět i podle tvorů, kteří se lidí obvykle bojí. Stačilo by při programování vynechat jejich plachost.
Přála bych si, aby nám po zahradě skákaly umělé vakoveverky létavé a v kaluži za domem se brodili čápi. Nepohrdla bych ani tukanem na lípě. A pro svého psa bych si navíc požádala o kopii kocoura, který nám zemřel a kterého měl pes moc rád. Pro celou obec bych doporučovala zvířata sdílená, například stádo skotačících strakatých koz.
A otázka na závěr. Která kniha vám dělá společnost na nočním stolku?
Je jich tam hromádka. Konečně dočítám Běguny Olgy Tokarczukové, na které jsem se dlouho chystala. Včera jsem přečetla Myši patří do nebe, než se půjdu podívat na film, a jako každý advent mám připravený Advent Gunnara Gunnarssona. A taky tam leží Povídky Jana Balabána, ke kterým se vracím po částech.
Komentáře
Okomentovat