Recenze: MOJE MÁMA Z TEREZÍNA (Frank Frištenský, Pavel Baroch)

Pátrání po dětství matky, která si prošla hrůzami v Terezíně

Moje máma z Terezína (Frank Frištenský, Pavel Baroch, nakladatelství Zeď)

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Zeď.


Frank (František) Frištenský patří do rodiny známých zápasníků. Bratr jeho dědečka Gustav se stal mistrem Evropy v řeckořímském zápase. V září 1968 rodina Frištenských emigrovala do Rakouska, později do Švýcarska. V roce 1978 se Frank přestěhoval do USA, ale od roku 2018 žije se svou manželkou opět v České republice.  Jeho spisovatelská prvotina je zároveň výsledek pátrání po životním příběhu své rodiny, zejména matky. S knihou mu pomohl redaktor a spisovatel Pavel Baroch, od něhož jsme vám v minulém roce představili recenzi na jeho titul Mengeleho dvojče A – 782. Oba dva počiny vyšly pod taktovkou nakladatelství Zeď

Kniha Moje máma z Terezína, jak už podtitul „Utajovaný příběh židovské ženy, který po letech vypátral její syn“ napovídá, čtenáře provede pátráním Franka Frištenského po životním příběhu své maminky, která nikdy o svém dětství se svými dětmi nemluvila. Postupně zjišťuje, že dospívání, na které mnoho z nás velmi rádo vzpomíná, prožila jeho matka tím nejhorším způsobem, v zajetí nacistů v židovském ghettu. Čtenářům odkrývá každodenní rutinu, kterou nejen ona zažívala, a dokonce i její velmi citlivé tajemství.

Moje máma z Terezína (Frank Frištenský, Pavel Baroch, nakladatelství Zeď)
Zdroj: archiv recenzentky

Poprvé a naposledy svou vzpomínku na mládí zmínila maminka Hana Kleinová Frištenská ve sportovní hale ve Vídni v roce 1968, kdy společně s mnoha dalšími prchali z Československa před sovětskými tanky, které obsadily jejich území.  Když v roce 1998 zemřela, začal jeden z jejích třech synů pátrat po její minulosti. 

„Moje dlouhá honba za minulostí mé mámy Hany mě s ní stále více sbližuje. Již více než dvacet let není na tomto světě, ale já jsme k ní blíž a rozumím jí mnohem více a hlouběji, než když žila. Povídám si s ní a ona mě provádí „neznámým“ životem. Pospíchám, bojím se, že mi zase někam odejde a já už se o ní nic nedozvím, nic nenapíšu. Říkal jsem si, že jestli chci vědět co nejvíce o sobě, o svých dětech, musím nejprve pořádně poznat své rodiče, především svou mámu. Musel jsem její příběh zaznamenat pro ty, kteří přijdou po mně. Ona to napsat nemohla. Nemohla o tom ani mluvit.“ (str. 19)


Dílo je psáno z velké části z pohledu autora. Popisuje, kde jaké informace našel, a s kým vším spolupracoval.
Narazíme i na velmi známá jména, jako je Pavel Taussig, patřící do rodiny, která se po válce osiřelé Hany ujala, ale dokonce i na Arnošta Lustiga, rodinného přítele. Ten vnukl Frankovi nápad na sepsání tohoto příběhu. Vyptávat se samozřejmě musel především těch, kteří prožili to samé, přežili a jeho maminku si pamatují. Často také vkládá citace z jiných zdrojů.

Moje máma z Terezína (Frank Frištenský, Pavel Baroch, nakladatelství Zeď)
Zdroj: archiv recenzentky

Hana se svými rodiči a starším bratrem do Terezína odjela ve svých čtrnácti letech a strávila zde tři roky. S jejím životem za zdmi ghetta se v průběhu čtení detailně seznamujeme a popis jejích dnů a osudů nenechá čtenáře klidného. Dozvídáme se o hrůzostrašných praktikách a o způsobech, jak se s nimi židé smiřovali a učili se v takovýchto podmínkách přežívat. Překvapivé tajemství, které se Hany syn dozvěděl od její kamarádky, s níž sdílela palandu, pak zasáhne i toho emocionálně nejstabilnějšího. 

Následující noc toho Hana moc nenaspala. Bylo jí vedro, vzduchem se linul pot ostatních vězeňkyň, cítit byly také lidské výkaly. A pak nemilosrdně zaútočily blechy a štěnice. Hanka si předtím myslela, že blechy mají jenom zvířata, psi. Teď je poznala na vlastní kůži. Byly dotěrné a nešlo se jich zbavit. Cítila je na celém těle, jak se zakously a sály krev. Když odehnala jednu, přisála se jiná. Bylo to k nevydržení. Blechy dorážely i přes den. Některá děvčata soutěžila, která jich chytne více. Zabydlely se ve slámových matracích. A v noci se přidávaly štěnice. „Nesmíš se škrábat,“ radila jí máma. Těžko se to dalo ale vydržet. Aby toho nebylo málo, postupně se přidávaly ještě vši. Za pár dní jimi byly obsypány všechny. Jednou v noci se Hanka usmála na svou panenku, aspoň že na ni žádní živočichové neútočí! (str. 111)


Do vyprávění jsou vložena historická zastavení, která jsou v textu odlišena kurzívou.
Obsahují upřesňující informace důležité k pochopení příběhu a spoustu detailů z úst přeživších. Historická fakta najdeme i mimo tato zastavení. Dílo je hodně popisné a autor vstupuje i do děje, aby některé záležitosti dovysvětlil. Tím se ovšem bohužel stává, že některé informace se zbytečně opakují na několika stránkách blízko u sebe. 

Hančin tatínek patrně uvažoval o emigraci. Objevil jsem dobový policejní protokol z 21. Března 1942, podle něhož byl zadržen četníky na pražském Hlavním nádraží. „Rudolf Klein byl předveden, jelikož se bezdůvodně zdržoval na Hlavním nádraží u příjezdů vlaků, což jest Židům zakázáno,“ stálo v protokolu. Jsem přesvědčen o tom, že i s vědomím rizika, že bude zatčen a potrestán, šel na nádraží zjistit odjezd vlaku, kterým by celá rodina mohla odjet. Kam? To se mi už pravděpodobně nikdy nepodaří zjistit. Včas uprchnout se podařilo aspoň některým členům naší rodiny: emigrovali například dva bratři mého dědečka.

V září 1939 přišel tatínek do rodinné vily s oznámením, že jim úřady přikázaly vystěhovat se. Něco takového čekal a připravoval se na to, jak jsem se o mnoho let později dozvěděl od příbuzných a známých, kteří holocaust přežili. I když musel kvůli rasovým zákonům spoustu cenných předmětů odevzdat, podařilo se mu pomocí tety Anny a strýce Viléma spoustu věcí po večerech odvézt: obrazy, knihy, koberce nebo porcelán. Kde to všechno skončilo, to ovšem nevěděli ani přeživší příbuzní, s nimiž jsem po letech mluvil. (str. 65)


Tento počin hodnotím velmi kladně. Jedná se o jinak pojaté vyprávění o osudu židovské rodiny za druhé světové války. Nečekejte souvislý děj, ale spíše líčení životního osudu s popisy cest, kterými se k těmto informacím spisovatel dostal. Kniha obsahuje mnoho historických faktů a citací z jiných publikací a i to dodává titulu na originalitě. Dílo mě natolik oslovilo a osudy Hanky mě místy tak moc zasáhly, že musím autorům a nakladatelství odpustit i časté opakování informací a občasné překlepy v textu. 

Mojí mámu z Terezína doporučuji všem, kteří se zajímají o holocaust a upřednostňují literaturu obsahující dějepisná fakta před pouhými mnohdy smyšlenými historickými romány. 

Moje máma z Terezína (Frank Frištenský, Pavel Baroch, nakladatelství Zeď)
Zdroj: archiv recenzentky



Anotace:
Mimořádně silný, mnoho let utajovaný příběh Hany Kleinové z terezínského ghetta. Pohnutý osud své maminky vypátral až po desítkách let její syn Frank Frištenský. Potomek slavného zápasnického rodu, který žil mnoho let ve Spojených státech, si po smrti maminky uvědomoval, že v jejím životě zůstává bílé místo, o němž nikdy nemluvila.

Jako čtrnáctiletá Hana Kleinová přijela i se svou rodinou do terezínského ghetta, odkud se po válce vrátila jako sirotek. Jak se jí na místě strachu a smrti podařilo přežít? Co tam zažila? A proč o tom svým dětem odmítala vyprávět?

A tak začal Frank po osudu maminky pátrat. Několik let sbíral podklady v Česku, USA i Izraeli. Podařilo se mu objevit ženy, které jeho mámu z Terezína znaly, nebo s ní dokonce bydlely na jednom pokoj. Ze vzpomínek přeživších a z nalezených dokumentů pak poskládal ucelený obraz matčina života v ghettu, včetně nejhlubších tajemství.

Nakladatelství: Zeď
Rok vydání: 2021
Žánr: biografie, memoáry
Počet stran: 360 + 16 stran fotografií
Vazba: brožovaná

Komentáře

  1. Gustav Frištenský nebyl autorův (Franka Františka Frištenského) bratr. Byl to bratr jeho dědečka.

    OdpovědětVymazat
  2. Gustav byl muj prastryc a nejmladsi bratr meho dedecka, Frantiska Fristenskeho.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat