Mrazivý příběh dvojčat, která si prošla peklem na zemi
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství ZEĎ.
Chci zakoupit tento titul.
Mengeleho dvojče A-782 je příběh jednovaječných dvojčat Jiřího a Josefa Fischerových, vyprávěný Jiřím Fišerem (po válce si s bratrem nechali jméno počeštit) 75 let po příjezdu do Osvětimi. Jiří pokládá svíčky na koleje, po kterých tenkrát do tohoto hrůzostrašného místa přijeli, a vypráví o osudu své rodiny.
Jiří a Josef se narodili v České Třebové, ale brzy poté se s rodiči přestěhovali do Přerova. Jako šestiletí kluci nevnímali až tolik, co se kolem nich děje. Válka šla mimo ně a do doby, než jim byla přišita na oblečení Davidova hvězda, měli normální dětství jako jejich vrstevníci. Až po přesunu do ghetta v Terezíně začíná autorovo vzpomínání nabírat smutný charakter.
Tím se otevřela cesta k holokaustu, k milionům mrtvých po celé Evropě. Za pár let to pozná i jedna česká rodina v Přerově a široký okruh jejich příbuzných. Jiří a Josef se narodí jen pár měsíců po přijetí Norimberských zákonů. Tehdy se týkali jen Židů v Německu, a tak budou chlapci ještě nějaký čas žít spolu se sestrou a rodiči v bezpečí první republiky. Relativně bezstarostný život ovšem nebude trvat dlouho. V Německu už to v tu dobu pořádně vřelo. Mnozí židovští inženýři, vědci nebo umělci přišli o práci, nacisté je vytlačovali na okraj společnosti. Spousta z nich raději emigrovala. Německo mezi lety 1933 a 1941 opustilo okolo 270 tisíc židovských občanů, tedy zhruba polovina všech Židů. Ještě před vypuknutím druhé světové války hledali mnozí z nich ochranu v sousední zemi, v Československu, posledním demokratickém státě střední Evropy. (str. 15)
Jiří nás provází svým životem v Terezíně, následným transportem a živořením v Osvětimi. Tam poznali, že Terezín byl ještě docela přijatelné místo k životu. V ghettu se ještě občas viděli s maminkou a sestrou, hráli fotbal, a dokonce se stali členy terezínského divadelního souboru. Po dvou letech ale i oni museli nastoupit do dobytčáku a byli deportováni do Osvětimi. Dvojčata si vybral Mengele pro své pokusy, které v táboře smrti praktikoval na lidech, a tak Jiřího a Josefa čekal jiný osud než zbytek jejich rodiny. Ačkoliv Mengele chtěl, aby ho děti oslovovaly strýčku, jeho praktiky byly velmi bolestivé a brzy se ho všichni vězni báli.
Na nástupišti v Birkenau Jiří a Josef uslyšeli německé slovo, které je mělo následující měsíce provázet: „Zwillinge! Zwillinge!“ Dvojčata, dvojčata, volal dozorce, když je spatřil v davu nově příchozích vězňů. Dvojčata byla jako nálepka zaručující zvláštní zacházení. V osvětimské hierarchii znamenala něco víc než obyčejní vězni. Dvojčata vyžadoval nacistický lékař Josef Mengele pro své pokusy. Jiří ho poprvé spatřil už onu první osvětimskou noc. Elegantní důstojník stál ve skupině s dalšími esesáky. V tu chvíli ještě Jiří nevěděl, kdo to je a že se s ním zanedlouho seznámí osobně. „Nevěnoval jsem mu tehdy vůbec pozornost,“ potvrzuje po letech Jiří. Ani nevěděl, proč Mengele a další muži v uniformách rozdělují vězně na „zatím potřebné“ a „už nepotřebné“. Až později se dozvěděl, že ti druzí zamířili rovnou do plynové komory. Život a smrt měly podobu směru, kam Mengele nebo jiný esesák člověka na rampě poslal. Vpravo život, vlevo smrt. (str. 41)
Kniha je psána er-formou a jedná se vlastně o zpověď Jiřího Fišera, posledního žijícího dvojčete v ČR, které přežilo Mengeleho experimenty. Do jeho vyprávění jsou vloženy odbočky, které jsou psané kurzívou, a tím odlišeny od hlavní dějové linky. Obsahují odborné, faktické informace o dění v Evropě. V knížce nacházíme i zmínky o dalších knihách o holokaustu a výpovědi jiných vězňů.
Jeden z dalších přeživších členů „zvláštního oddílu“, Erko Hejbklum, se po válce svěřil se svým hrůzným zážitkem z podzimu 1944. Byl vybrán k exhumaci masových hrobů, tedy vytahování částečně rozložených těl, která se následně spalovala, aby se zahladily stopy po masových vraždách z počátků tábora. Hejbklum vzpomínal, že museli vyhrabat tisíce mrtvol. „Brodili jsme se směsí bahna a tlejících těl. Byli bychom potřebovali plynové masky. Zdálo se, že mrtvoly stoupaly k povrchu, jako by je země nechtěla přijmout,“ vyprávěl s třesoucím se hlasem. (str. 90)
Při čtení Jiřího vzpomínek běhá mráz po zádech. Při popisech jeho chvil strávených u Mengeleho se doslova tají dech. Příběh vtáhne čtenáře do děje a donutí ho zapřemýšlet nad hrůzami, které se za druhé světové války odehrály. Mladší ročníky si u četby uvědomí, že ač na svůj život často nadávají, rozhodně to nemají tak těžké, jak si myslí.
Až později Jiřímu a Josefovi došlo, co by se nejspíš stalo, kdyby jeden z nich při takovém experimentu zemřel. Druhé dítě by putovalo do laboratoře, kde by ho usmrtili injekcí chloroformu do srdce. Následovala by společná pitva obou dětí, při níž by Mengele a jeho tým porovnával orgány nemocného chlapce s těmi zdravými. A možná by části jejich těl putovaly na další výzkum do Berlína, jako tomu bylo u jiných dvojčat. (str. 80)
Tento autorův počin považuji za velmi poučnou četbu, navíc sepsanou formou, která zaujme. Ačkoliv bylo o této tematice napsáno už nespočet titulů, tento se od všech liší svým zpracováním a pojetím. Nejedná se totiž o historický román, ale řadí se mezi biografie a memoáry. Mě osobně kniha oslovila zejména tím, že se jedná o zpověď skutečné osoby, která všechno zažila na vlastní kůži, a tudíž čtenáři nepodstrkuje zkreslené informace, které často nacházíme ve fiktivních románech na toto téma. Literaturu s židovskou tematikou vyhledávám již od střední školy a Mengeleho dvojče řadím mezi ty nejzdařilejší.
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Knížku bych doporučila čtenářům, kteří se zajímají o židovskou otázku a chtějí se dozvědět mnoho informací o době během druhé světové války. Zejména potěší ty, kteří se vyhýbají encyklopediím a učebnice dějepisu pro ně vždy byly hororovým svazkem.
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Příběh Jiřího Fišera, který jako osmiletý přežil Osvětim i zvrácené pokusy Doktora smrti. Před tři čtvrtě stoletím přijeli Jiří a jeho dvojče Josef do Osvětimi. Malí kluci vystupovali z nacpaného dobytčáku a klopýtali přes koleje. Ještě nevěděli, že se dostali do skutečného pekla na zemi. Ale po prvních okamžicích, poté, co kolem sebe onu osudnou noc v květnu 1944 viděli, tušili, že bude zle, a že to bude mnohem horší než v Terezíně. Maminka a sestra Věra skončily o pár měsíců později v plynové komoře. Zemřel rovněž otec, i když v jiném koncentračním táboře. Jirka s Josefem měli větší štěstí – vlastně štěstí v neštěstí. Vybral si je Josef Mengele, přezdívaný Doktor smrt, pro své zvrácené experimenty. Bratři na vlastní kůži poznali, jak tenká byla tehdy hranice mezi životem a smrtí. V osmi letech. Přežili. Dočkali se osvobození a vrátili se domů. Sedmdesát pět let po osvobození Osvětimi vypráví Jiří Fišer svůj příběh.
Rok vydání: 2020
Žánr: biografie a memoáry
Počet stran: 170
Vazba: pevná s přebalem
Komentáře
Okomentovat