Naděje je někdy to poslední, co nám zbyde
Za recenzní výtisk děkuji autorce Barboře Walterové Benešové.
Chci zakoupit tento titul!
Gábina je pětadvacetiletá maminka syna Matěje. Šťastnou matkou sice je, manželkou však nikoliv. Ona a její partner se brali příliš brzy a schyluje se k nevyhnutelnému řešení – k rozvodu. Gábina se po této životní lekci znovu zamiluje, ale nevybere si zrovna nejlepšího partnera pro život. Výrazně mladší přítel je nevyzrálý, věčně bez práce a peněz. Nechá se starší přítelkyní živit a místo vděku ji dokonce bije. Mladé hrdince trvá celkem dlouho, než si uvědomí, že tohle není cesta, kterou by chtěla jít. Až když s tímto násilníkem zplodí dceru, najde odvahu ke změně a od agresora odejít.
Kniha má dvě hlavní postavy – Ondřeje a Gábinu. Oběma je dopřán dostatek prostoru, každému z nich se věnuje přibližně polovina knihy. Vypravěčem je stále jenom Gábina, Ondřejova část je psána v er-formě. Oba protagonisté za sebou mají těžké životní události, které je stáhly na samotné dno. Každý si prošel peklem a bylo jen na nich dostat se zpátky do života. Gábina zažila hororové chvíle u násilnického manžela a Ondřejovi naopak byly svěřeny do péče jeho dvě děti, jež bývalá manželka zanedbávala a věnovala se raději prostituci.
Gábina je, hlavně ze začátku, nepříliš sympatická hrdinka. Možná je to tím, že je ještě nedospělá a nemusela v životě řešit žádné překážky. Až do chvíle, než dojde na rozvod a než si najde nového partnera, který se k ní chová hrubě. Gábina od něj však neodejde hned, nechá se bít ve snaze udržet si vztah, tím se stává na nějakou dobu ještě nesympatičtější. Neuteče ani ve chvíli, kdy zjistí, že je těhotná. Chvílemi působí opravdu naivně a nedospěle, je si vědoma svých chyb i toho, čeho se dopouští na svých dětech, když zůstává v moci agresora. Vzhledem k situaci není možné Gábině takové chování vyčítat, i když čtenářům může chvílemi dělat problémy s ní soucítit, jelikož její počínání často působí zvláštně. Např. svého násilnického druha vulgárně uráží a nebojí se slovně útočit na jeho inteligenci, i když už dopředu ví, že za to přijde trest a zmlátí ji. Zároveň se ovšem kvůli dětem snaží najít sílu a postavit se k realitě čelem. Naopak Ondřej je velmi srdečný od prvních momentů, i když někdy nad jeho chováním zůstává také rozum stát. Např. když se přestěhuje na druhou část republiky a čeká, že své děti bude vídat pravidelně.
Všechny záporné postavy autorka navíc znevážila tak, že jim vůbec nedala křestní jména. Pouze o nich píše pomocí přezdívek a oslovuje je jako Dárce, Zrzku, Smraďovlasa a Mumii. Nelze posoudit, co bylo autorčiným záměrem, nicméně zvolená hanlivá pojmenování vyzdvihují jejich negativní role v životech hlavních osob. Navíc postava Smraďovlasa působí až nadbytečně, nemá v příběhu vytyčen samostatný prostor, jeho role je pouze v završení ukončení Ondřejova vztahu s Mumií, který byl už tak těsně před rozpadnutím.
Pekelný dům se na mě hroutil, jeho čerstvě vymalované zdi mě pomalu utlačovaly. Čekala jsem, že mi barák každým dnem doopravdy spadne na hlavu. Pořád se něco rozbíjelo, neustále něco nefungovalo a padalo. Měla jsem to Dárci za zlé, chtěla jsem chlapa, který se o mě postará. Potřebovala jsem někoho, kdo mi pomůže, a ne někoho, o koho se budu muset ještě starat. Jako svobodná matka se třemi dětmi na krku. (str. 45)
Hodně prostoru je věnováno také
dětem ústřední dvojice. Můžeme lehce nahlédnout do psychiky malých človíčků,
kteří jsou osudem vláčení již od narození. Některé úseky jsou v jejich
případě k zamyšlení, těžko říct, jestli by byl asi pětiletý chlapec
schopen přemýšlet jako dospělý, což v některých okamžicích z jeho chování vyplývá.
Z dlouhodobého hlediska by takto malé dítě nejspíš nebylo schopno starat se o roční sestru.
Stejně tak i psychické rozpoložení Gábiny a Ondřeje nebylo příliš rozebíráno. Ve vyprávění je možné sledovat všechny špatné události, které se jim v životě dějí, ale jejich duševní stav je popisován minimálně. Občas je naznačeno, že se cítili jako trosky a že byli vyčerpaní a rezignovaní, ale podrobnější pocitová analýza chybí.
Příběh je prezentován s takovou naléhavostí, která vytváří dojem, že je produkován podle skutečné události. Sama autorka k této skutečnosti poskytla několik zmínek v jednom z rozhovorů. Přiznala, že částečně čerpala inspiraci ze svého života a okolí. Knihu však jako autobiografii odmítla označit. Spisovatelka píše věcným a stručným stylem, žádné kličky ani zatáčky, vše narovinu a bez příkras. Ze začátku byly některé věty poskládané trochu neohrabaně, ale s přibývajícími stránkami se čtivost zvedla. I tak Síla naděje nevyniká stylem ani zpracováním. Možná i díky způsobu vyprávění, se zdá být publikace autobiografická. Ostatně metafory a poetický jazyk by se do tohoto typu publikace ani nehodily. Román je i přes nedostatky plný emocí, které ke čtenáři proudí v nemalé míře a pomáhají se do čtení vcítit.
Každá kapitola je pojmenovaná jako určitý literární žánr. Např. narazíme na thriller, baladu, horor, epigram, ale i na pohádku, veselohru a další. Pod názvem je pak uveden citát, který by měl daný žánr blíže specifikovat. Původně se titul měl totiž jmenovat Život má všechny žánry. Název se změnil, ale pojmenování jeho částí už zůstalo.
„Počkej, až přijde táta,“ vyhrožovala mu Mumie a slibovala krutou pomstu. „Počkej, jaký budeš mít peklo.“
„Jaký peklo? Vždyť já už v něm žiju,“ křičel na ni.
„Co si to dovoluješ?“ přeskakoval jí hlas.
„Co si zasloužíš,“ sykl tiše a prásknul za sebou dveřmi pokojíčku. „Krávo!“ houkl na zavřené dveře. (str. 217)
Myšlenka prezentovaná v příběhu není špatná. Je velmi podstatné psát o tématech jako je domácí násilí, týrání atd. Ovšem je důležité u takto náročného motivu přizpůsobit všechny významné okolnosti, které se ho týkají. V tomto případě psychologie opravdu zaostává. A závěrečná scéna s bojovým plynem se do konceptu celého dění vůbec nehodí. Autorka nejspíš chtěla jinak vážnost celého literárního počinu odlehčit a ukázat na to, že jsou v životě situace k pousmání, ale volba nebyla šťastná.
Knihu lze doporučit jako čtení pro relax a jako oddechovou četbu s prvky založenými na skutečných událostech. Zabývá se sice závažným tématem, ale to je uchopeno za špatný konec a není z psychologického hlediska vůbec dotažené do konce. Pokud je ve vyprávění tolik prostoru věnováno dětem, čekala bych zakončení odpovídající jejich křehkosti a nevinnosti.
Anotace:
Bylo mi teprve pětadvacet, chtěla jsem žít a hlavně si užívat. Myslela jsem si, jak moc jsem dospělá. Byla jsem matka a vedle sebe jsem neměla muže, ale kluka. Proto jsem ho opustila, abych se vrhla do otevřené náruče pekla! Došlo mi rychle, co je skutečně zač… Ale mnohem déle mi trvalo, než jsem se osudu dokázala postavit. Bolí to! Cítím, jak moc to bolí. Mám pocit, že mě to rozežírá zevnitř, nemohu polykat. Nikdy jsem takovou bolest nezažila. Nevím, proč to potkalo zrovna mě. Nevím, co tak strašného jsem musela v životě udělat. Vidím jeho smutné a vykulené oči, které tolik nesnáším. Vidím stesk a paniku v jeho tváři, kterou bych nejraději zfackovala. Cítím, jak zrychleně dýchá, přesto mu ani teď nedokážu odpustit. Nenávidím ho a to vím jistě! Až na samém lidském dně jsem zjistila, že jsem doopravdy silná. Zachránila jsem svého manžela, syna, dceru, dvě týrané děti a nakonec i sama sebe.
Nakladatelství: Fortuna Libri
Rok vydání: 2020
Žánr: román pro ženy
Počet stran: 240
Komentáře
Okomentovat