Andělé, kteří nemají slitování...
Za recenzní e-knihu děkuji autorce Kristině Waagnerové.
Chci zakoupit tento titul!
Zapomeňte na Naslouchače a s klidem odložte rozečtené knihy od zahraničních autorů. Tohle neotřelé drsné fantasy se jim hravě vyrovná. Už první díl Zlatá Grai, který jsem měla tu čest recenzovat pro projekt Čteme české autory letos v létě, mě přesvědčil, že autorka má nesporný talent. A nyní druhý díl, Dotek Viatáru, s lehkostí vyvrací mýty o samonákladu.
Arachné Isarell, bojovnice z tajuplného národa grai, a její přísežný bratr Bastien Demnogonis přežili první díl, ale nemají vyhráno. Královna Ymira neustává ve svých intrikách a ač se všechna jorreiská království utápí v žabomyších válkách, za hranicemi se začíná hýbat něco velkého.
Lidští druidové ve Stínech a stejně tak krvelační sarrei v Temnotě se pokouší prolomit svá rodem daná omezení a najít způsob, jak se jorrei postavit. Lidští čarodějové našli způsob, jak svázat démony s vybranými válečníky a dát jim obrovskou moc, Krvožrouti sarrei zase pěstují podivná démonická stvoření Karadhei, která se vyvíjejí v tím silnější válečníky, čím silnější rituální soupeře porazí. A protože nejsilnějšími známými bojovníky Měsíčních zemí jsou jorreiští rytíři, pořádá se na ně neúprosný lov. To se pochopitelně jorreiské vrchnosti nelíbí a tak vymyslí plán na získání většího množství informací. Plán, který bude riskantní pro ty, kteří vyrazí na misi, i pro ty, kteří zůstanou doma.
Lidské, graiské, jorreiské i sarreiské cesty se opět střetnou na děsivě fatální křižovatce a nechají čtenáře opět bez dechu čekat na třetí díl.
Dotek viatáru je druhým dílem série a opravdu netrpí zdlouhavým úvodem. Autorka dosti svižně pokračuje ve vyprávění tam, kde naposledy přestala a na nové čtenáře, kteří by ságu objevili teprve teď, přitom příliš nehledí. Drobná rekapitulace předchozího dílu by určitě nebyla na škodu.
Kromě známých postav do děje vstupuje několik nových hráčů, mezi jinými například mocný jorreiský válečný čaroděj Azrael. Tato postava vzbuzuje zájem svou nečitelností a zároveň naznačenými obrovskými možnostmi.
Použila starý trik, který její lehké šavlové čepele umožňovaly. Napojila se na Azraelův dech, počkala na výdech a v tu chvíli udeřila. Zaútočila rychlým klamným úderem na pravé stehno, avšak Azrael jej bez mrknutí oka vykryl. Okamžitě pokračovala druhou šavlí – silným sekem na levé rameno, který donutil Azrela o krok ustoupit. Přesto dokázal ratištěm své kosy Isarellinu šavli zastavit. Přesně na tuto chvíli čekala. Protočila zápěstí, čímž se zahnutá čepel dostala za úroveň Azraelovy kosy, a pokračovala plynulým bodem na jeho rameno. Ostří jej hladce proseklo a zbarvilo jeho levou ruku krví.
Azrael vykřikl a uskočil. Přeměřil si Isarell zaujatým pohledem, zatímco mu jeden z ornamentů krátce zazářil a ránu okamžitě zhojil. Ovšem krvavá skvrna na jeho bělostné košili zůstala. (str. 109)
Jiné postavy, které se mihly prvním dílem, nyní dostávají více prostoru, jejich charaktery získávají hloubku, vlastní vnitřní svět i vzpomínky. Autorka předkládá hotové literární osobnosti – i mírně sadistický přisluhovač temného sarreiského čaroděje, Andreil Smrtihlav, umí překvapit docela sympatickým vhledem nebo naprosto pochopitelnou motivací. Naopak snažení spojených lidských kmenů, jevící se na počátku série asi nejpozitivněji, vykazuje rysy zrůdnosti.
Isarell a Bastien drží naznačenou linii, jejich krásný sourozenecký vztah je světlým bodem v temném a nelítostném světě a obě postavy zůstávají konzistentní, přestože se také mírně vyvíjejí.
Zajímavým způsobem pracuje Kristina Waagnerová s charakterizací celých společenství. V sarreiském sídle si vypomáhá hrozivými detaily, které dokáží čtenáře vyděsit, aniž by bylo to nejhorší počínání sadistických a po krvi bažících monster přímo v záběru. Na druhé straně u jorrei je to mistrně vystavěná chladně kalkulující a o nic méně zvrácená teokracie. Lidská společenství jsou… inu bolestně lidská. Lhostejnost, chamtivost, vzájemná zrada jsou na denním pořádku. Které uskupení nakonec přežije, se opravdu nedá odhadnout, neboť příběh je v tom nejlepším slova smyslu spletitý, nepředvídatelný a epický.
To bylo před devíti dny. Nikdy nezažil takovou trýzeň, jako za onen poslední týden a půl. Přestože ho krmili i napájeli, viset tolik dní v okovech, bez možnosti změnit polohu, protáhnout svaly, do nichž chytal každou chvíli křeče, beze spánku – prakticky jen upadal do přechodného bezvědomí, z něhož ho budila další křeč – s nechutnou nutností ulevovat si pod sebe… to vše, zastíněné všudypřítomnou bolestí, z nichž tu nejkrutější způsobovalo vytrvalé pulzování ve zraněném oku, odřené a oteklé ruce či na první pohled zanedbatelné opruzeniny v oblasti rozkroku a hýždí, ho přivádělo do stavu hraničícího se šílenstvím. (str. 6)
Tempo vyprávění je svižné a podstatně vychytanější než v prvním dílu. Nejsou tu hluchá místa, ani příliš rozvleklé popisy rituálů, pravdou však je, že v tomto těží Dotek viatáru z toho, že obsáhlý svět nám byl již představen. V závěru pochopitelně napětí stoupá, čemuž napomáhá častější střídání pohledů z různých dějových linek a očekávané protnutí. Střih (cliffhanger) na konci je docela krutým počinem, na druhou stranu kniha má i tak úctyhodný počet stran a důležité linky se do značné míry uzavřely. Jako samostatný román se však toto dílo už (oproti Zlaté Grai) brát nedá.
Styl vyjadřování je střídmý, drží nastavenou laťku, co se týče čistoty textu po gramatické i stylistické stránce. Příběh se četl lehce a snadno, těžší bylo jej na nezbytně nutnou dobu odkládat. Autorka má dar čtenáře uchvátit a vyplivnout až na poslední stránce, bažícího po pokračování.
V tomto dílu už najdeme mnohem více dialogů, ze kterých dýchá spousta emocí. Jsou živé, funkční a řemeslně perfektně zvládnuté.
Většina vyprávění je velice temná, naštěstí nejde o trapnou pózu, přeci jen by však mohlo být příjemné, odlehčit občas příběh drobným vtipem. Na druhou stranu téma je závažné a osudy jednotlivců i společenství jsou nelehké, seriózní tón tedy není na škodu.
Kniha je doslova nadupaná akcí. Střety, boje, tréninky, úskoky a palácové intriky ani na okamžik nenudí. Ve chvíli, kdy je daná scéna vyčerpaná, přechází autorka včas k jiné dějové linii, aby udržela pozornost čtenářů. V této souvislosti musím vyzdvihnout domyšlený systém světa a evidentní všeobecný přehled autorky, která tak dokáže vyprávět realisticky a logicky.
Obálka vypadá velice dobře a jistě navnadí cílové publikum. Dovolím si snad jen podotknout, že svit, vycházející z jorreiského bojovníka by měl být rozptýlen rovnoměrně kolem něj, nikoli jen za jeho zády a stínování postavy tudíž těmto (bezpochyby obtížným) světelným podmínkám neodpovídá... Detail...
Série Zlatá Grai má prozatím stoupající kvalitu a rozhodně by byla chyba ji minout, obzvláště pokud vyhledáváte poněkud temnější fantasy ve stylu Zaklínače nebo Hry o trůny. Odložíte-li předsudky vůči málo známé autorce, zjistíte, že se těmto ikonickým dílům s přehledem vyrovná. Přijmete-li mé doporučení, určitě nebudete litovat.
Komentáře
Okomentovat