Když tě bratr musí zabít, abys přežila...
Za recenzní výtisk děkuji autorce Kristině Waagnerové.
Zlatá Grai, napínavý příběh plný intrik, krutosti a skvěle odvedeného řemesla, jehož název mnoho nenapoví, neboť se vztahuje k autorkou vytvořené nové rase, přišel na pulty hlavně virtuálních knihkupectví letos na jaře. Je to však kousek, který byste rozhodně neměli minout v cestě za známějšími tituly.
Obrázek na titulce s povedeným, lehce načrtnutým tajuplným pozadím a maličko topornou ženskou figurou je trochu sdílnější než sám název. Z něj je čtenáři hned jasné, že půjde o fantasy, v níž se dočká draků, temnoty a boje. A nebude daleko od pravdy.
Lehce představím svět příběhu, který je vlastně tak trochu fantastické postapo, jelikož první, co vás čeká, je zánik prastarého uspořádání, z něhož vyplyne nutnost různých magických ras vytvořit nový společenský řád, aby přežily.
Autorka vymyslela pro své účely tři originální druhy bytostí, typově sice podobné některým známějším, ale přesto zajímavé a jiné. Jde hlavně o dobře propracované jorrei, bytosti nadzemské, v původní podobě snad až andělské, sarrei, kteří jsou trochu jako hodně hnusná sorta upírů, a tajemní grai. Jorrei jsou existenčně závislí na hvězdě jménem Maintré, sarrei zase na hvězdě jménem Charibda a světlu lidského Slunce a jorreiské Maintré se vyhýbají, neboť jim způsobuje popáleniny. Jsou to nebezpeční lovci a zabijáci, takže jediné, co jim brání v expanzi, je jejich omezení světlem.
Dalo by se předpokládat, že jorrei budou „ti dobří“, velmi brzy se ale ukáže, že ani náhodou. Takovou smečku nadutých, ledově chladných, intrikánských a krutých bytostí aby jeden pohledal.
Při těch lítých bojích bylo vzato mnoho lidí do otroctví. Zatímco jorrei válčili, lidští otroci vzdělávali půdu, sklízeli úrodu, pečovali o dobytek a vykonávali veškeré podřadné domácí práce. Došlo také k tomu, že lidské ženy posloužily k tomu, k čemu urozené jorreiské ženy posloužit odmítaly. A začaly se rodit pozoruhodné děti. (str. 42)
Kosmologie světa je hodně komplikovaná, vtírá se myšlenka, zda tento příběh nemá nějakého nevydaného předchůdce v autorčině šuplíku. To by mohlo mít za následek to, že sem tam něco považovala za samozřejmé a příliš nevysvětlila. No a do tohoto světa se narodí syn jorreiského knížete Bastien Demnogonis. Živý, veselý klučina s velkou odvahou, ale laskavým srdcem.
Bastien je v pouhých jedenácti letech podle tradic svého lidu představen v citadele a podstoupí rituál, který má určit jeho další budoucnost. V přísně patriarchálním a válečnickém společenství se neočekává nic menšího než výcvik k boji. Toho dne se ale řízením osudu setká s Arachné Isarell, malou dívenkou, která dokáže utéct i lovícím sarrei.
Arogantní a necitelní, mocní jorrei se dívají z hradeb pevnosti, ale Bastien v sobě nezapře budoucího rytíře a seskočí prchající kořisti odvěkých sarreiských nepřátel na pomoc. Tím samozřejmě přinutí k činu i své soukmenovce a dítě je zachráněno.
Po tomhle představení je všem poučenějším účastníkům jasné, že dívenka je hodně zvláštní, a tak dřív, než se kdokoliv stačí nadechnout, přisvojí si ji nejmocnější jorreiská čarodějka Erin Aniú. Jak už to ale mocní umějí, rozhodne se neztrácet čas s rizikovým experimentem a svěří praktickou péči o nalezence speciální bojové jednotce Divoženek.
S chladnou krutostí sobě vlastní dá jejím vychovatelům volnou ruku a je připravena pokus kdykoliv odepsat, pokud se Isarell v průběhu nelidsky náročného tréninku stane „nehoda“. Naštěstí Isarell má spojence. Jedním z nich je Bastien, dalším starý bojový velitel a ještě dalšími jsou její učitelky a později přítelkyně v elitní jednotce Divoženek.
Rovnou bych ráda upozornila, že tohle není jen tak nějaká tuctová young adultka ani new adultka. Žádná romantika, a když sex, tak jedině z rituálních, magických či jinak zvrhlých nebo praktických důvodů. Jediné city, které k sobě Isarell a Bastien chovají, jsou skutečně sourozenecké a přátelské, nicméně je to velmi silné a velmi hezky popsané pouto, které musí překonat několik opravdu těžkých překážek, hlavně na Bastienově straně.
„...Jsi v pořádku?“
„V rámci možností snad ano,“ zašeptala Isarell. „Zbil mě jak nějakého spratka, Lucillo.“
„Z toho si nic nedělej, chtěl ti dát nakládačku a hádám, že byl nemile překvapen, kolik mu to dalo práce.“
„Nedalo mu to žádnou práci,“ odsekla Isarell. (str. 359)
Hlavní postavou je Isarell, neobyčejná dívka, původem grai, tedy nelidská rasa s magickým potenciálem, která je vychovávána od útlého dětství s tím, že se z ní má stát zbraň. Je sice vyvolená, ale v tom nejnepříjemnějším smyslu slova, neboť ji to stojí spoustu krve, slz a potu. Na to, jak nesmlouvavá a šílená je její výchova, je až s podivem, že v sobě dokázala najít a udržet sesterskou lásku a oddanost vůči Bastienovi.
Isarell je houževnatá, cílevědomá a no... není normální. Celou dobu čtení se mi vtíraly vzpomínky na kdysi přečtený článek o dětských vojácích. Ano, to je Isarell. I když už dospěje, celý její život se točí kolem boje, výcviku, zabíjení. Když se sama dostane do traumatizující situace, nepřemýšlí o tom, že jí někdo ublížil, ale že selhala a nezvládla ji vyřešit bez pomoci. Přesto je Isarell v zásadě sympatická a postupně jsem jí začala fandit a v závěru jsem téměř nedýchala napětím.
Bastien Demnogonis nedostal v textu až tak moc prostoru, ale je to dobře napsaná, sympatická postava s vývojem. Jeho povaha je vystižena precizně a má charakter, který nezlomil ani ústřední záporák. Jako dítě si idealizoval svého velitele, který mu svou bojovou vynalézavostí a schopnostmi učaroval. Nadšeně tehdy vstoupil do jeho osobních jednotek a teprve postupně zjišťuje, co je to za hovado i na jorreiské poměry, a hlavně se mu dokáže postavit neokázalým, bolestným, ale o to pro čtenáře působivějším způsobem.
Zajímavými postavami jsou pak také král Ellektrisu a jeho manželka královna Divoženek Ymira, o níž se traduje, že je šílená. Královský pár je hodně drsný, ale postupně i v nich člověk najde hluboko ukrytý střípek citu. Opravdu hluboko. A opravdu jen maličký střípek.
Jelikož jde o šestisetstránkový román, mohla bych jen o mistrovsky vylíčených, velmi živých a psychologicky excelentně zvládnutých postavách napsat další, ale pojďme dál.
Bastienův a Isarellin svět, jak už jsem psala v úvodu, je fascinující, zajímavý a složitý. Možná jsem nerozuměla všemu ohledně praktických stránek toho, když na zemi spadne hvězda, ale odpouštím autorce jakékoliv fyzikální či geologické nejasnosti, neboť si dala velkou práci s podrobným vybudováním společnosti, jejích rituálů, hodnot a tradic, intrik a praktických aspektů fungování magie, dotkla se i ekonomické stránky a neopomněla ani vlastní náboženství, přesně zapadající do mozaiky a dokreslující motivace a možnosti postav.
„Jak jsi mi to k čertu mohla udělat,“ zašeptal jí Bastien do vlasů zoufale. „Jak jsi mě mohla nechat žít s vědomím, že jsi zůstala v tom ohnivém pekle...“
„Odpusť mi, bratříčku, prosím tě, odpusť... ale nesměla jsem nic říct... Kdyby ti uteklo jediné slůvko...“
„To mi tak málo věříš?“ Bastien ji od sebe trochu poodtáhl.
Isarell k němu vzhlédla. Jeho utrápený výraz jí lámal duši. „Věřím ti tak moc, že jsem přišla přes královnin zákaz.“ (str. 477 a 478)
Vyprávění plyne ve třetí osobě a vypravěč je vševědoucí, takže toho i my víme více než v té či oné situaci sami aktéři. Dialogy jsou funkční, není jich mnoho, ale určitě je považuji za velmi povedené. Je tu i snaha, aby hrdinové mluvili jinak při odlišných příležitostech. U oficiální královské audience se přece jen hovoří vzletněji než na nebezpečné výpravě s několika druhy v divočině. Popisy střídmé, ale více než dostačující. Chyb v čistotě textu je relativně málo. Nerušily mě žádné stylistické nešvary ani hrubky, jen sem tam nějaký překlep.
Gradace příběhu je velmi dobrá. Už ukázka mě přesvědčila, že autorka umí pracovat s tempem. Začít dramatickým útěkem, pak krátce načrtnout, co k němu vedlo, a následně nechat epicky vybuchnout svět, je rozhodně dobrá volba pro upoutání pozornosti. Úvod byl tedy perfektní, trochu jsem se trápila s na můj vkus příliš popisnou a rozvleklou pasáží o základním Isarellině výcviku. Opravdu je dlouhá. Zpětně však musím říct, že bez ní by čtenář přišel o mnoho informací o originálním světě. Zhruba v těchto místech jsem měla pocit, že až budu psát recenzi, musím se zmínit, že mi příběh připomíná Hunger Games, ale pak se děj stočil jinam a toto přirovnání přestalo být trefné. Zahušťování atmosféry se děje postupně a napětí stoupá. Gradace v závěru je tak dobrá, že jsem dočítala ve stoje s rukou na vypínači světla, které jsem se hrdinsky vydala zhasnout. No... stála jsem tam jako socha Svobody, dokud jsem nedorazila poslední slovíčka.
Vyznění příběhu je drsné a temné, napadlo mě srovnání s Petrou Neomillnerovou, kterou jsem se kdysi pokusila číst, ale nesedla mi. Příběh Kristiny Waagnerové se mi líbil víc. Nevyhýbá se náročným a místy opravdu hnusným věcem, její svět je surový. Nicméně nic v něm není jen tak na efekt, bez smyslu a rozhodně to není póza. Také se nepitvá v nechutných detailech. Řekne, co je potřeba, ale ani o slovo navíc, ať si čtenář sám udělá obrázek o brutálních zážitcích hlavních či vedlejších nebo epizodních postav. Stačí to k tomu, aby z nich mrazilo. A možná naopak nevyslovené funguje lépe pro budování atmosféry bezcitnosti a krutosti než sáhodlouhé popisy čvachtající krví a vnitřnostmi.
Sluší se možná podotknout, že ne všechny linky v pozadí jsou uzavřeny, ale jelikož autorka dokončuje druhý díl, tuším, že zvědavost čtenářů bude uspokojena příště. Román ale v hlavní dějové lince funguje dobře a je ucelený, takže obstojí i samostatně.
Zlatá Grai je kniha, která si zaslouží pozornost čtenářstva fantastiky. Já z ní byla každopádně nadšená a to je co říct, jelikož obvykle si libuji spíš v příbězích, kde je aspoň nějaká romantika. Kostra příběhu snad není z nejobjevnějších, nicméně je na ní spousta dobře umístěné svaloviny, funkčních orgánů a pěkné kůže, takže může s úspěchem fungovat a bavit lidi. A to je oč tu běží, ne?
Strhující fantasy příběh, který vás polapí a nepustí, dokud jím neprotančíte až na poslední stranu.
Komentáře
Okomentovat