Recenze: MŮJ AFRICKÝ PŘÍBĚH (Hana Hindráková)

 Nahlédnutí pod pokličku života spisovatelky

Za recenzní výtisk děkuji autorce Haně Hindrákové.
Chci zakoupit tento titul!

Hana Hindráková není českým čtenářům neznámá, na svém kontě má již několik příběhů, které se pojí s africkým prostředím. Na našich stránkách jsme vám jich již několik představili, a to Lovce lebek, Děti nikoho, Nezlomného a Svítání nad Savanou. Svojí nejnovější knihou Můj africký příběh však autorka vykročila mimo to, na co jsou u ní čtenáři zvyklí, protože namísto toho, aby psala příběh o někom jiném, rozhodla se zaznamenat ten svůj. 

Zdroj: archiv recenzentky

V osmi kapitolách se dozvíte, jak se Hana Hindráková do Afriky vůbec dostala, spoustu zajímavých příhod, které v zemi prožila, a také jak se z nadšené dobrovolnice stala odpůrkyní rozvojové pomoci nebo alespoň jejích nejběžnějších podob. Značná část vyprávění je ale věnována i spisovatelské dráze. Je tak i možné nahlédnout do zákulisí vydávání knih v Česku, podívat se na to, jaké je pořádat knižní křest, jak se dělá propagace či jaké je to být spisovatelkou v době covidové. A v neposlední řadě tu naleznete i mini průvodce po Keni pro všechny, kteří by tuto oblast rádi navštívili.

Zážitky jsou nesmírně zajímavé a poutavě napsané, často i dost osobní, a vše proto působí velice autenticky. Navíc je přiloženo i několik fotografií, takže si vše lze lépe představit. Během čtení člověku nejednou přeběhne mráz po zádech z nebezpečí, v jakém se autorka ocitla. Občas jsou příhody naopak úsměvné. Nicméně po celou dobu nezbývá než obdivovat odvahu a odhodlání, které jsou k takovým činům zajisté potřeba. 

Zdroj: archiv recenzentky

Nervózně jsem sledovala, jak pomalu přibývají další cestující. 

„Mzungu! Běloch!“ 

„Mzungu!“ ozývaly se zvenku nepříjemné hlasy.  

Raději jsem zkontrolovala, zda máme zavřená okénka. Klopili jsme obličeje dolů, aby bylo co nejméně vidět, že v matatu sedí čtyři běloši.  

„Mzungu!“ 

V tom se kolem dodávky semkli týpci s dredy a bušili na ni zvenčí tak, až se otřásala. Cítila jsem, jak mi těsně pod kůží pulzuje tepna. Triko jsem měla úplně propocené a zmocňovala se mě slabost. 

Potom jsem si uvědomila, že se matatu rozjíždí a zaplavila mě obrovská vlna úlevy. Tohle už se nesmí nikdy stát. Nikdy! zařekla jsem se. (str. 68)

Na jednu stranu je v knize obsaženo mnoho zajímavých informací a ještě více neuvěřitelných zážitků, na druhou stranu má dílo přeci jen sto šedesát stran, takže celé vyprávění místy působí dost nekontinuálně až útržkovitě. Čtenář se snad ani nemůže zorientovat v tom, o kolikáté cestě do Keni je řeč a než se stačí trochu rozkoukat, tak text přeskočí k tomu, jaké je to být spisovatelkou. Některé události, ač velmi zajímavé, jsou nastíněny jen okrajově, ale například cíle, hlavní i vedlejší formy činnosti a poslání neziskové organizace Fair, o. s., kterou autorka založila, jsou rozepsány do nejmenších detailů. Vyprávění je to opravdu pestré a má potenciál zaujmout široké spektrum lidí, ale jeho nesourodost by mohla na někoho působit trochu rušivým dojmem. Vůbec by nevadilo, kdyby přibylo pár stránek a některé části tak dostaly více prostoru.

Zdroj: archiv recenzentky

Nicméně i přesto jsem nasála atmosféru země, která je drsná a nespoutaná, zároveň však nesmírně krásná a lákavá. Na základě popsaných situací si dokáži udělat základní představu o tom, jak se v Keni žije a nahlédnout pod pokličku zdejší nátury, i když zažít to na vlastní kůži musí být samozřejmě úplně jiný šálek kávy. Hana Hindráková má skutečně vypravěčský talent a její zážitky jsou fascinující, navíc je dokáže podat tak, že máte pocit, jako byste byli u toho. Obdivuji autorku za otevřenost a upřímnost a také obrovskou odvahu. 

Abel přišel v deset hodin, s dvouhodinovým zpožděním, měl úsměv od ucha k uchu a řekl: „Hakuna matata.“

Tato velmi oblíbená svahilská fráze znamená nic není problém, všechno je v pohodě. Já jsem po dvouhodinovém přešlapování před nairobskou hlavní poštou příliš v pohodě nebyla. Uvědomila jsem si, že jestli nechci pobyt v této subsaharské zemi strávit věčným čekáním, musím se přizpůsobit. Začala jsem tedy chodit také pozdě. (str. 59)

Rádi poznáváte nové kultury a chtěli byste se vydat na dalekou cestu alespoň prostřednictvím knihy? Zajímá vás Afrika? Láká vás dobrovolnická práce nebo spisovatelská dráha a chcete se dozvědět co se odehrává na pozadí? Pak by vás Můj africký příběh zajisté neměl minout. 

Zdroj: archiv recenzentky

Anotace:

Můj africký příběh je jakousi zpovědí nejen pro autorčiny čtenářky a čtenáře, které zajímá, jak se dostala do Afriky a k psaní knih z afrického prostředí. Inspirovat a motivovat může i milovníky Afriky, cestovatele, snílky, dobrovolníky či začínající spisovatele. 

Dozvíte se také, proč se autorka z nadšeného dobrovolníka, který chtěl spasit celou Afriku,  stala téměř odpůrcem rozvojové pomoci nebo jak se jí podařilo během několika let vydat devět románů u tří renomovaných nakladatelství, zaplnit diář besedami a stát se první českou spisovatelkou publikovanou v Keni.

Nechybějí ani vtipné příhody z afrického putování, situace, kdy šlo Haně o život, zajímavosti ze zákulisí jednotlivých románů nebo cestovatelský miniprůvodce do Keni pro ty, kteří se tuto krásnou zemi chystají navštívit. 

Nakladatelství: Finidr

Žánr: autobiografie a memoáry, cestopis

Rok vydání: 2021

Počet stran: 160

Vazba: pevná s přebalem