Rozhovor s Dagmar Digmou Čechovou: „To nejhorší, co se může začínajícímu autorovi stát, není, že jeho kniha nevyjde, ale že vyjde příliš brzy.“

Autorka Dagmar Digma Čechová se nejvíce dostala do povědomí románem Nemusíš!, který – jak už název napovídá – podněcuje hlavně čtenářky k zamyšlení nad tím, jestli je jejich život opravdu takový, jaký ho chtějí mít, nebo je jen odrazem očekávání druhých lidí, jejich nejbližších nebo společnosti jako takové. Na našem webu si můžete přečíst jak recenzi titulu Nemusíš!, tak nejnovější knihy Nesejdeš z cesty, vyprávějící o důsledcích jedné zdánlivě nevinné a nepodstatné návštěvy kartářky.

 

Jestli ale máte ve svém okolí malé čtenáře, mohli jste se s autorčinou tvorbou setkat už dříve, a to v produkci nakladatelství Originální knihy, která je zaměřena na knížky vyrobené na míru neboli příběhy, v nichž se váš malý nezbeda či nezbednice objevuje v hlavní roli. 

S Dagmar Digmou Čechovou jsme si ale povídali hlavně o beletrii pro dospělé, kterou začala vydávat u nakladatelství MOBA a jež se stala u čtenářů (respektive čtenářek) natolik oblíbenou, že se letošní babí léto i v příštím roce můžeme těšit na další dvě novinky.

Foto: Lenka Rondevaldová

Pracujete na volné noze. Byl to pro vás velký krok? Jak dlouho jste nad ním uvažovala?

Byl obrovský. Odcházela jsem z manažerské pozice po osmi letech strávených ve společnosti, kterou jsem milovala a věřila v ni. Cokoli dělám, musím a potřebuji dělat celým srdcem, takže jsem tehdy i od zákazníků a obchodních partnerů slýchala, že z mého přístupu mají pocit, že nejsem jen zaměstnanec, že mi ta firma ve skutečnosti patří. Moje loajalita ani po těch letech nijak nezeslábla, ale vnitřně jsem dozrála do bodu, kdy jsem věděla, že víc než pro druhé musím udělat něco pro sebe. Moje vnitřní já dospělo a mělo jasno v tom, co se má stát. Že když v sobě každý objeví to, co mu jde lépe než ostatním, a touto cestou se vydá, bude to dohromady dávat smysl. Nikdo nebude ve své práci a životě nespokojený a společně budeme dělat svět lepším. Navíc jsem v té době měla děti v pubertě a cítila, že moje přítomnost doma je potřeba víc, než jsem při plném nasazení v zaměstnání dokázala. Psychicky jsem se na ten krok připravovala rok a půl, než jsem dokázala přetnout pupeční šňůru, která mě poutala k mé práci, kolegům i zaměstnaneckým jistotám. Byl to krok do absolutního neznáma, ale nikdy jsem nelitovala. Ačkoli prvního půl roku musel být manžel velmi trpělivý a důvěřovat mé intuici, že ten krok opravdu je správný. Ono, když najednou místo platu máte pravidelné pouze měsíční výdaje za zálohy na sociální a zdravotní pojištění, musíte opravdu silně věřit tomu, že to chce jen trpělivost a ve výsledku to bude dávat smysl. A mně se to postupem času ukázalo jako správný krok.

Jak probíhá váš běžný pracovní den?

Co to je? Nic takového neznám 😊. To, co mi moje „volná noha“ umožňuje, je právě ta obrovská svoboda, kdy každý den může být jiný a kdy si svůj čas můžu plánovat podle toho, na co se právě cítím. Někdy nepracuji vůbec, jindy celý den i noc. Závisí to samozřejmě na tom, kolik si naberu zakázek a jak spěchají. Klient je na prvním místě, ale vzhledem k tomu, že jsem sova a funguji nejlépe v noci, kdy se na práci mohu plně soustředit, můj běžný den vypadá tak, že vařím pro rodinu, setkávám se s přáteli a podobně a večer, když všichni usnou, můj mozek se rozjíždí a já zasedám k soustředěné práci. Výhodou je, že ji můžu dělat odkudkoli, takže třeba vyrazím (když to jde, což momentálně bohužel možné není) na měsíc do Austrálie ke své kamarádce, také spisovatelce Sabině Zelené, a pracuji odtamtud. Na vaše otázky aktuálně odpovídám na Chalkidiki, mezi koupáním v moři či bazénu a výlety. V tomto je moje potřeba osobní svobody plně uspokojena a jinak už si to ani neumím představit.   

Kolik procent vaší práce zabírá psaní samotných knih a jejich propagace? Jak moc je podle vás reálné živit se v Česku čistě psaním beletrie?

Začnu s dovolením od konce. Zatím mi vyšly pouze dvě knížky a to je pro uživení málo (pokud nejste slavná osobnost nebo nevydáte kuchařku). Takže je to, řekněme, spíš příjemné kapesné, příspěvek na dovolenou, a to i přesto, že první náklad Nemusíš! byl velmi rychle vyprodán. Za pár měsíců budu mít v prodeji čtyři, tak si třeba budu moci dovolit tu dovolenou o pár dní delší 😊. Ale vážně – zatím peníze z prodeje investuji právě do propagace, beru to jako investici. Čím více čtenářů se o mých knihách dozví teď, tím více se jich bude prodávat i potom, takže od svých románů zatím žádné „výdělky“ nečekám – beru psaní jako koníček, který mě naštěstí peníze nestojí. Co se týče času stráveného psaním, v tom já se od většiny autorů, jež znám, liším. Nepíšu každý den, nemám stanovený limit, kolik slov či normostran musím každý den napsat. S oblibou říkám, že jsem druh „psavec záchvatovitý“ – příběh nosím v hlavě do jeho uzrání (někdy jsou to měsíce, jindy jen dny), a když už cítím, že jsem připravená (vím, o čem to bude, mám načichané postavy, abych věděla, jak se kdy zachovají, a rozmyšlenou úvodní scénu), usedám k samotnému psaní. Píšu ve flow, takže příběhu totálně propadám a nepřestanu, dokud nenapíšu poslední tečku. Obvykle mi to trvá zhruba týden – moc nejím ani nespím, nechodím pomalu ani na záchod, prostě v hlavě vidím film, který se snažím zachytit. Takže až doteď jsem samotným psaním strávila zhruba jeden týden ročně. Teď mám ale před sebou nový cíl – můj nakladatel má prostor pro dva romány každý rok, takže se chystám na stejné tempo při psaní. Uvidíme, jestli mi to půjde a vydrží. Samotnou propagací aktuálně trávím času několikanásobně víc.

Jakou cestu jste musela ujít, než se vám podařilo získat smlouvu na první knihu?

Dlouhou a poměrně dramatickou. Byla to slušná horská dráha: nahoru a zase dolů. V prvním nakladatelství redaktorku původní verze Nemusíš! nadchla, ale programové ředitelce se v ní zdála nedostatečná romantická linka. To mě donutilo věc přehodnotit a připsala jsem celou jednu linku (první nabízená verze příběh Marie neobsahovala – dnes sama vidím, že takto je to mnohem lepší). U druhého nakladatele jsem měla před podpisem smlouvy na oba první romány, prošly redakční radou, ale zadrhlo se to u majitele, který se necítil na risk s neznámou českou autorkou. Následoval ještě jeden pokus, který prošel přes redaktorku, ale vydání bylo zamítnuto na vyšších místech, a nakonec jsem zakotvila v Mobě, která české autory opravdu podporuje. Věřím, že to tak prostě mělo být, protože nebýt těch neúspěšných pokusů předtím, moje prvotina by neměla tak úžasnou obálku a neprodávala se tak skvěle. Ačkoli mezi odesláním rukopisu do prvního nakladatelství a skutečným vydáním prvního románu uběhly celé tři roky, nelituji a vím, že to tak je správně.

Neuvažovala jste o tom, že byste některou knihu zkusila s pomocí např. šikovného sazeče a grafika vydat sama, případně pod hlavičkou vlastního nakladatelství? 

Vzhledem k tomu, že se v této branži již několik let pohybuji a vím, co je k vydání knihy třeba (osobně jsem autorům se samonáklady pomáhala), nebyl by to pro mě až takový problém, kromě sehnání financí. Dnes existuje spousta crowdfundingových možností, takže i to by bylo snadno řešitelné. Nicméně pro mě to byla otázka osobní prestiže, aby se pod moje dílo ochotně podepsal oficiální nakladatel, a to pokud možno některý z významných, což se podařilo. Nejen že mi odpadá spousta starostí, ale cítím se v jejich „stáji“ velmi dobře a ta opakovaná důvěra, s níž do svého edičního plánu ochotně zařazují další a další mé knihy (nikdy jsem ani nesnila o tom, že mi tak velký nakladatel vydá čtyři romány během necelého roku a půl), je pro mě cennou zpětnou vazbou a naplňuje mě velkou energií do dalšího psaní. Takže, ačkoli vím, že bych mohla, do samonákladu se pouštět nehodlám, ačkoli by to mohlo být finančně zajímavější. Peníze ale na tom všem pro mě opravdu nejsou to nejdůležitější. 

Foto: Lenka Rondevaldová

Je nějaká věc, která vás jako autorku na knižním trhu překvapila nebo zaskočila?

Asi ne úplně zaskočila, protože jsem si jí byla vědoma už dříve, ale nepřestává mě udivovat, jak malý podíl z prodeje knih připadne samotnému autorovi. Vím, že si lidé myslí, že když se kniha dobře prodává, autor je brzy „za vodou“, ale mnoho čtenářů stále netuší, že ačkoli se kniha prodá za tři stovky, po odečtení DPH, marže distributora a podílu nakladatele (který v tom má skutečně velké peníze), autorovi zůstane pár jednotek korun. Skutečně to nejsou ani desítky. Proto u nás nemohou fungovat literární agenti, protože by si neměli z autorova honoráře co vzít. Toto by bylo třeba trochu narovnat. Na druhou stranu u nás vychází každoročně 16 až 18 tisíc knih, píše spousta lidí a díky právě těm crowdfundingovým projektům vychází leccos, různé kvality. Autoři jsou často netrpěliví a chtějí mít svou knihu na trhu co nejdříve, přitom právě trpělivost a dozrání je strašně důležité, aby si čtenáře hned neodradili. Já doufám, že si ty svoje „vychovám“ v tom smyslu, že mi zůstanou věrni, protože už budou vědět, do čeho jdou, a zatím se mi to daří, za což jsem jim velmi vděčná. 

Dočetla jsem se, že vyhledáváte adrenalinové činnosti, mezi které počítáte i psaní. V čem je pro vás adrenalinové? A co ve vás tento pocit kromě psaní vzbuzuje?

Jde spíš o to, že jsem člověk, který potřebuje v životě změnu a neustálé impulzy, než že bych skákala s padákem nebo na gumě z mostu. Nevydržím dlouho stát na jednom místě, musím cítit, že skutečně žiju. A psaní mi v tom hodně pomáhá. V podstatě mi dělí život na kratší úseky naplněné jedním konkrétním příběhem (při jeho psaní, redakci, vydání, zpětných vazbách od čtenářů…). Vzhledem k tomu, že píšu opravdu v několikadenním flow, je to pro mě skutečný adrenalin – v tu dobu jsem sociálně absolutně nepoužitelná, a když musím udělat pauzu, připadám si jako feťák bez své drogy. Nutně se potřebuji co nejdřív vrátit k příběhu a posunout ho dál. A euforie mě pak neopouští ještě dlouho po dokončení. 

Absolvovala jste i různé kurzy tvůrčího psaní. Vnímáte je jako nezbytnou investici pro každého začínajícího autora? A jak se stavíte k učebnicím tvůrčího psaní?

Rozhodně ne nezbytnou, ale pro mnohé užitečnou, byť pro každého trochu jinak. Záleží na tom, jaké jsou silné a slabé stránky daného autora před jejich absolvováním. Talent vás nikdo nenaučí, řemeslo ano. Můžete si osvojit různé techniky na podporu kreativity, objevit pár šikovných fíglů, jak na tvůrčí blok nebo co funguje. Můžete načichat inspiraci od ostatních, zkusit jejich metody, sdílet své nápady a dostat užitečné zpětné vazby. Dnes ale podle mě tuto činnost dostatečně suplují různé weby, kde získáte tipy na tvůrčí psaní zdarma (oproti učebnicím), a FB skupiny, kde si autoři ochotně radí a pomáhají. Samozřejmě je třeba být obezřetný a mezi odpověďmi si trochu vybírat, protože mohou přicházet od různě zkušených lidí, ale zrovna tak se vám může stát, že narazíte na kurz či učebnici někoho, pro nějž váš opravdový rozvoj není tím skutečným zájmem. Pro koho je to jen byznys a neumí či nechce se vám individuálně přizpůsobit. Proto mi přijdou daleko užitečnější například víkendové workshopy, kde se pracuje přímo s vašimi texty, což vám přinese skutečnou pomoc. Ale samozřejmě i tam je třeba vybrat si někoho zkušeného, komu navíc důvěřujete. Pokud mu nebudete věřit, můžete mít tendenci jeho rady bojkotovat, bojovat s nimi, hájit si své… – a v takovém případě to nemá smysl ani pro jednoho z vás.

Máte nějakou radu pro začínající autory, kterou byste ráda předala?

Jak už jsem zmínila, trpělivost je v začátcích velmi dobrým přítelem. To nejhorší, co se může začínajícímu autorovi stát, není, že jeho kniha nevyjde, ale že jeho kniha vyjde příliš brzy. Pokud vás nakladatel odmítne, pokuste se od něj získat zpětnou vazbu, co přesně byste měli vylepšit. Opatřete si šikovné betačtenáře, ti vám pomohou vychytat ty největší problémy a pojmenovat slabiny. A pokud možno si nechte někým zkontrolovat i češtinu. Opravdu to není jedno, a i když od toho má nakladatelství samozřejmě korektory, měli byste se snažit redaktorovi odstranit z cesty co nejvíce překážek, které by mu mohly zabránit v dočtení vašeho příběhu a jeho doporučení dál. Redaktor, otrávený spoustou překlepů a hrubek, nebude mít dost energie vnímat příběh, který se za nimi skrývá. Takže ve vašem vlastním zájmu je dopřát mu ji.  

Vzpomenete si, jaký byl prvotní impulz k napsání románu Nemusíš? Byla to nějaká osobní zkušenost?

Ano, na svědomí ho má právě jedna nepříjemná osobní zkušenost s člověkem, který mě velmi zklamal. Zpočátku jsem byla zraněná, ale zároveň se na něj opravdu zlobila. Mohla jsem se utápět v slzách, místo toho jsem se rozhodla mu to „nandat“ a napsat podle něj jednu postavu. Dokonce jsem měla v plánu mu jeden z prvních výtisků poté poslat s věnováním a poděkováním za inspiraci, ale než kniha skutečně vyšla, necítila jsem vůči němu žádné emoce, všechny jsem vložila do psaní, takže jsem už necítila důvod strkat mu svou předchozí frustraci pod nos 😊. Zároveň mi to ukázalo, jak se poprat s některými věcmi, které mi v reálném životě nevyhovují, nebo dokonce ubližují. Vypíšu se z nich, hodím je na krk někomu jinému a nechám ho se s tím statečně poprat. Mám pak pocit uspokojení z toho, jak to dopadlo. Zároveň se ale v Nemusíš! objevila spousta jiných postřehů z mého života, s nimiž jsem se setkala a které mi do toho obrázku a poslání skvěle zapadly.

Foto: Lenka Rondevaldová

Co byste doporučila ženám, které si stále myslí, že něco v životě musí, přestože to je často za hranou únosnosti? 

Přečíst si Nemusíš! 😊 Právě pro takové ženy jsem tento román napsala. Vidím to dnes a denně – ženy, které zůstávají v dysfunkčním manželství kvůli dětem, přestože by bylo užitečnější ukázat jim, že každý má právo vyslyšet své srdce a intuici a že je mnohem statečnější, dospělejší a zralejší se pokusit jít svou cestou a dát si vzájemně volnost bez obviňování. Ty, které příliš lpí na tom, co si o nich ostatní myslí, a proto nežijí svůj skutečný život, ale jakousi nepodařenou kopii předepsaných, ač mnohdy nevyřčených pravidel, a nikdy nejsou opravdu šťastné. Ty, které se snaží naplnit představy a přání ostatních, a zapomínají přitom na ty své. Nebojte se být samy sebou – ti, kteří vám to budou vyčítat, za to nestojí. Důležití jsou ti, kteří vás v tom podpoří.

Ve vašem druhém románu Nesejdeš z cesty hraje roli předpověď budoucnosti. Věříte na výklad karet? Využila jste někdy služeb kartářky, nebo je pro vás esoterika obecně spíše synonymum pro podvod? 

Nejsem člověk, který by esoteriku vyhledával nějak často, jsem poměrně silný realista. Přesto věřím, že přináší mnoho dobrého. Co se týče výkladu karet, mám to hodně podobně jako Vanda (pozn. redakce: hlavní hrdinka románu Nesejdeš z cesty). Zažila jsem takové kartářky, které každé mladé holce na potkání vyvěští prince na bílém koni, bohatého a hodného, dvě krásné děti a úžasný dům, protože jsou přesvědčené, že právě pro to si ty dívky přišly. A dost možná ano. Ale vím, že jsou tady i takové, co skutečně umí – a z těch mám trochu strach. Právě proto, že tak jako mohou pomoci, mohou i ublížit, a to hodně. Příběh Vandy je tedy zcela úmyslně koncipován tak, aby před tím tak trochu varoval. Protože nikdo z nás neví, co by to s ním mohlo udělat, kdyby se dozvěděl něco špatného. Jakmile vám to někdo nasadí do hlavy, je těžké to z ní dostat. Samozřejmě, i kartářky by měly ctít nějaký kodex, například že se nemluví o smrti blízkých, ale kdo vám zaručí, že to neudělají? I takové případy se bohužel stávají a pak už je pozdě. Zpátky už to nevezmete.  

V září vám vyjde novinka Okno s dívkou a ptáčkem? O čem bude? Na co se můžou čtenáři těšit?

Tento román poněkud vybočuje z řady (ten následný, Jedna z pěti, který vyjde v lednu, se opět více blíží ostatním dvěma), není to typicky ženský příběh řešící běžný život tak, jak ho známe. Hrdinou je tentokrát mladý muž, který se na prázdninách poprvé zamiluje a svou lásku vzápětí ztratí. Nicméně věci někdy nejsou tím, čím se zdají být, a on se o tom má následně přesvědčit. Není to primárně příběh o lásce, byť by se to z předchozích vět mohlo zdát. Když jsem na dovolené v Normandii objevila zvláštní dům s jediným okénkem, za nímž na stolku stála klícka pro slavíka, mimoděk mě napadla otázka: Co by se asi za tímhle okénkem mohlo stát? A svým příběhem jsem se na ni pokusila odpovědět.  

Všechny tři zmiňované knihy vám vyšly u nakladatelství Moba během dvou roků, to je opravdu velmi rychle za sebou. Jak dlouho jste na jednotlivých rukopisech pracovala? Měla jste některý z textů už v šuplíku, nebo tvoříte takhle rychle?

Ve skutečnosti, jak už jsem zmínila, budou čtyři během necelého roku a půl. Sama to považuji za velký zázrak. Nicméně, svou zásobu nahromaděných rukopisů jsem už vyčerpala 😊. Nemusíš! jsem nabízela tři roky a mezitím napsala další dva romány – vždy jeden ročně. Nyní jsme se s nakladatelem domluvili, že pokud to zvládnu, můžeme tempo dvou knih každý rok držet dál, aby se čtenáři měli na co těšit a nemuseli čekat moc dlouho. Základem ale jsou dva dobré příběhy – nejde mi o to, chrlit jednu knížku za druhou. To raději nevydávat nic než plytké příběhy, s nimiž nebudu sama spokojená. Teď mám v hlavě dva nápady, které ve volných chvílích (při vaření, řízení, koupání v moři a podobně) rozpracovávám a čekám, až některý z nich uzraje. Uzávěrku naštěstí nemám, i tak bych ale první z nich ráda zvládla ještě během prázdnin. Obrysy už má celkem slušné, tak snad mi do sebe zapadnou ještě ty poslední chybějící střípky. 

Někteří autoři na začátku knih uvádějí seznam písniček, které během psaní poslouchali. Některé z nich se často vážou k určitým scénám. Pouštíte si při psaní hudbu, navozujete si pomocí ní potřebné emoce? 

Vůbec. Při psaní potřebuji ticho, nebo maximálně jen velmi tiše melodie beze slov, například piano s klasickou hudbou. Kdysi jsem psala u rádia Blaník – uklidňovala mě jejich stabilní skladba songů, bez překvapení. Ale jakmile slyším slova, mám tendenci je vnímat a utíkat od svých. Pořídila jsem si chatu 2 km od domu, tak utíkám psát tam. Doma uvařím svým třem mužům, aby mě nepostrádali, a zavírám se na chatě, odkud se vracím jen kvůli sprše. Už si zvykli, a protože jsou všichni dospělí, není to pro nikoho z nás překážka. 

Jak budete trávit léto? Zaslouženým odpočinkem, nebo prací např. na nové knize?

Nutně potřebuji k životu slunce a teplo, takže jsem si letos naordinovala 10 dní u moře. Kromě toho mě čekají nějaké workshopy tvůrčího psaní a autorská setkání, které pořádám, a samozřejmě spousta práce s texty autorů, jimž pomáhám jako redaktorka či korektorka. Mám to potěšení být u vzniku spousty krásných příběhů a těší mě, když můžu k jejich zrodu a radosti jejich autorů přispět. A pevně věřím a doufám, že i pod mýma rukama se ještě toto léto jeden zrodí. 

Zdroj: autorčin Instagram

Děkuju za rozhovor. :) 

Já děkuji za pozvání k němu a za celý váš projekt. Čeští autoři si podporu zaslouží a ta vaše je opravdu skvělá.