Rozhovor s Annou Šulákovou: „Musím se smířit s tím, že na Zemi žijí miliardy lidí a naše myšlenky nejsou ani zdaleka tak originální, za jaké je považujeme.“

Anna Šuláková je mladá autorka, která by dle mého názoru měla dostat větší prostor. Její knihy jsou velmi dynamické, originální a rozhodně se u nich nenudíteVězení je netradiční počin, jenž volně předchází sérii Fialová. V rozhovoru vám přiblížíme autorčin proces psaní, jakým způsobem přichází k inspiraci, jaké knihy sama preferuje, naťukneme její zkušenosti s nakladatelstvími a názor na kurzy tvůrčího psaní a v neposlední řadě se s vámi podělíme o informace ohledně pokračování titulu FialovéZelená. Autorce přejeme mnoho spisovatelských úspěchů. 

Anna Šuláková autorka knihy Vězení (e-kniha, Skleněný můstek) a Fialová (Pointa)
Zdroj: FB autorky


Pamatujete na chvíli, kdy jste odevzdala váš první rukopis? Jaký to byl pocit? 

Pamatuji, svůj úplně první rukopis jsem odevzdala v sedmnácti letech v undergroundovém DYI sdružení Pravěk, se kterým jsem poté několik let jezdila na autorská čtení. Byl to dobrý pocit smíšený s kapkou nervozity, protože zakladatel Pravěku, který se se mnou sešel, byl docela drsný metalový týpek. Z metalového týpka se však nakonec vyklubal sympaťák a díky tomu, že mě vzali mezi sebe, jsem měla možnost poznat subkulturu, do které bych se normálně nedostala, a potkat spoustu skvělých lidí. Byl to zážitek. Doteď občas přispívám do podobných přidružených projektů, jako je například Projekt LUZ, který nedávno vydal sbírku básní, fotografií a zvuků vzniklou během koronavirového lockdownu, nazvanou Manifest Úzkosti.


Vaším debutem byla kniha Každý má rád Julii, jež vyšla v roce 2017. I když vlastně jsem se dočetla, že jste měla v roce 2014 vydat sbírku básní, o té se mi však nepodařilo nic dohledat. Každý má rád Julii obsahuje závažná témata, jako jsou deprese, sebepoškozování či divoký noční život. Mohla byste nám tento titul přiblížit? Dost se totiž odlišuje od vaší následující tvorby. Čím si vysvětlujete tu změnu v tématech, o nichž píšete?

Mým debutem byly Nálezy a Ztráty, který jsem napsala, když mi bylo sedmnáct let, a vydala jsem ho s pomocí undergroundového DYI sdružení Pravěk. Ale jednalo se v podstatě o samizdat. S nimi mi v roce 2014 vyšla i sbírka básní s názvem Hořkosladké žití. Kopií bylo však vyrobeno jen pár a nejsou dostupné na internetu. Občas je člověk může zahlédnout v undergroundových podnicích různě po Praze a nebo si je může vyžádat přímo od Pravěku.

Každý má rád Julii jsem napsala, když mi bylo devatenáct, a reflektuje hodně z mého období dospívání. Hlavní hrdinka Julie se potýká se záchvaty paniky a sebepoškozováním, přičemž až v závěru knihy se dozvídáme, co tyto stavy vyvolalo. Toto téma mi bylo hodně blízké. Dospívání a hledání sama sebe může být velice náročný proces a může člověka přivést do těžkých stavů, se kterými se neumí sám vypořádat, je však důležité o nich mluvit. V té knize je hodně ze mě a někdy si říkám, že jsem ji možná měla nechat uležet v šuplíku, než ji hned někam poslat, nejen kvůli tomu, že byla vydána bez korektur a redakce, ale též kvůli obsahu. Tři ze čtyř hlavních postav v knize jsou totiž založeny na reálných osobách. Moje devatenáctileté já se asi potřebovalo z něčeho vypsat. 


Každý má rád Julii a Vězení jsme na projektu představovali, následoval ještě román Nanečisto, který se skládá ze šesti zdánlivě samostatných příběhů, jež zobrazují životní situace několika postav. Propojila jste v něm kriminální, detektivní i sci-fi žánr. Co vás k této originální myšlence přivedlo?

Kniha vlastně vznikla úplnou náhodou. Měla jsem rozepsaných několik povídek různých žánrů, a protože nemám moc ráda povídky (přijdou mi buď nedokončené, anebo příliš krátké, když je příběh dobrý), přemýšlela jsem, jestli by nešly nějak dohromady spojit. A způsob mě napadl. Každý si nejspíš pokládáme otázky, jaký je smysl našeho života, jak bude vypadat náš život v budoucnu nebo zda se znovu narodíme. Řešení jsem měla v hlavě už od začátku, jen jsem ho neviděla na první dobrou. Nanečisto je příkladem knihy, kdy sám autor neví, že tvoří ucelený příběh, dokud si příběhy nezačnou žít vlastním životem a neukážou mu cestu. Tohle mám na procesu psaní nejraději, když si postavy začnou žít podle svého.


Vzpomenete si na své začátky se psaním? Co vás v té době inspirovalo a co vás inspiruje teď? Vidíte v tom nějaký posun? Měla jste někdy chuť využít kurzů tvůrčího psaní? Jaký máte na tyto kurzy a lidi, kteří je vedou, názor?

Musím se přiznat, že když jsem začala psát, což bylo v sedmé třídě, inspirovalo mě právě to, co jsem četla, a psala jsem v podstatě na bázi fanfikce. Ve dvanácti to byl Darren Shan, ve třinácti Stmívání. První knihu jsem napsala právě ve třinácti a bylo to na téma upírů a vlkodlaků a odvěkých válek mezi nimi. Vznikla z toho dokonce trilogie, která je však bezpečně uložená v šuplíku a zůstane tam. 

Posun určitě vidím. Od čistého kopírování toho, co už někdo napsal (viz právě Stmívání), jsem se začala soustředit víc na své vlastní nápady, světy a charaktery. Cítím, že s každou další knihou získávám zkušenosti a v hlavě se mi rodí stále víc nápadů a propracovanější příběhy. Momentálně kromě pokračování Fialové nosím v hlavě nápad, na který se strašně těším, až ho dám na papír. Bohužel s přibývajícími léty ubývá času na to psát a musím volit mezi psaním, což je velice osamělá práce, a jinými koníčky. 

Věřím, že kurzy tvůrčího psaní jsou pro mnoho lidí užitečným příspěvkem. Já osobně bych jich však nevyužila a nikdy mě to zvlášť nelákalo. Píšu primárně pro sebe a proto, že potřebuju nějaký nápad dostat z hlavy. Nikdy jsem neměla problém s vymýšlením příběhů, ale nemám ráda psaní na povel nebo na konkrétní zadání, proto se ani neúčastním soutěží. Kdysi jsem o kurzu přemýšlela, ale nebyly na něj peníze a poté, po přečtení knihy O psaní od Stephena Kinga, jsem se rozhodla, že by mi takový kurz mnoho nepřinesl.

Každopádně, když člověk vydává knihu, měl by si sehnat redaktora, který mu pomůže doladit nesrovnalosti v knize, pomůže mu s jazykem a poradí mu. Bez redakce a korektury už bych knihu nevydala. 


Berete se nyní více jako čtenářka, nebo spisovatelka? Jaký žánr při čtení preferujete? Nebo vám na čtení nezbývá už tolik času? Je nějaká kniha, o které se domníváte, že by si ji měl přečíst naprosto každý? Sama jste vydala hodně titulů v elektronické podobě, preferujete je i vy sama, nebo spíše dáváte přednost tištěné podobě?

I když jsem vydala už několik knih, jako spisovatelka se necítím. Knihy mi vyšly zatím jen v elektronické podobě a pak přes Pointu, kde sice kniha vyšla v pevné verzi, zároveň tam však pořád hraje roli fakt, že se na ni vybralo přes crowdfunding. Za spisovatelku se budu považovat, až některý z mých příběhů přijme jedno z klasických nakladatelství. 

Čtu ráda a kdysi jsem četla hodně, poslední dobou však nezbývá moc času. Když však mám nějaké delší volno nebo je o víkendu ošklivo a nemohu jít do přírody, ráda si k ruce vezmu knihu a čtu si. To pak za víkend dokážu zkonzumovat třeba dvě tři knihy.

S žánry to mám asi stejně jako s psaním. Píšu různé žánry a stejně tak mě i různé žánry zajímají. Dokážu se skvěle pobavit u fantasy, sci-fi, postapa, stejně jako příběhu z reálného prostředí, historického románu či  thrilleru. Jediné, co mě nikdy nebralo, byly detektivky a literatura faktu. Vždy jsem preferovala knihy v papírové podobě, k Vánocům jsem však dostala čtečku a jinak si knihy již nepořizuji. Je to pohodlné a dalším faktorem je, že z elektronické knihy autoři dostanou víc než z papírové.

Kniha, kterou by si rozhodně měl každý přečíst, je Pokání od Iana McEwana, Na východ od ráje od Steinbecka, Cizinec od A. Camuse. No a knihy, na které nedám dopustit, jsou Letopisy z hlubin věků od Michelle Paverové, které mě ve dvanácti letech přivedly ke čtení a díky kterým jsem se chtěla stát spisovatelkou. Zaujme jak mladší čtenáře, tak jejich rodiče.

Anna Šuláková autorka knihy Vězení (e-kniha, Skleněný můstek) a Fialová (Pointa)Anna Šuláková autorka knihy Vězení (e-kniha, Skleněný můstek) a Fialová (Pointa)
Zdroj: archiv autorky

Když píšete knihu, čtete si ji po sobě po kratších úsecích, nebo až ve chvíli, kdy ji celou dopíšete? 

Oboje. Často totiž napíšu část knihy a pak ji nechám na chvíli uležet a vracím se k ní, až když je opět chuť psát. V takovém případě si pak musím příběh znovu přečíst, abych navázala. Stejně tak si ji po sobě alespoň 3krát přečtu po dokončení.


Dáte na rady svých betačtenářů a knihu hodně přepisujete, nebo se ji snažíte nechat v co nejvíce původním znění? 

Pokud jsou připomínky betačtenářů věcné, například poukazují na nějaké nesrovnalosti, příběh přepisuji nebo doplňuji. Pokud však jde jen o jejich čistě subjektivní názor, například že se jim někdo nelíbí, tak ne. Důležité je, zda několik betačtenářů poukáže na stejnou věc, pokud ano, poté se nad ní zamyslím a přepíšu ji. Pokud se však každému nelíbí něco jiného, tak se přikláním k původní verzi, protože tak by podle mě měl příběh fungovat. Každý by si na něm měl najít to, co pro něj funguje a co ne. Člověk se nemůže zalíbit všem a ani by se o to neměl snažit.


Dovedete si představit psát na plný úvazek?

Určitě. Vidím se kdesi na venkově, na zahradě nějaké staré vily s okenicemi, před sebou kouřící hrnek s čajem a notebook s nepopsanou stránkou ve Wordu. Od chvíle, kdy jsem začala číst, jsem se chtěla stát spisovatelkou, bohužel v České republice to není splnitelný sen. I ti nejčtenější autoři se pouze psaním knih nedovedou uživit. Ale uvidíme, třeba jednou...


Nechala jste se při psaní inspirovat některými knihami? Napadají mě hlavně scény z arény v knize Fialová. 

Snažím se vyhýbat kopírování knih, které jsem četla a zaujaly mě. Občas je však inspirace podvědomá. Často se mi stává, že něco napíšu a nechám to někoho přečíst a on řekne: ,,Jo to mi připomíná to a to.“ Já si pak knihu přečtu a řeknu si: a sakra – a, přitom se mi nikdy předtím do ruky nedostala. Musím se smířit s tím, že na Zemi žijí miliardy lidí a naše myšlenky nejsou ani zdaleka tak originální, za jaké je považujeme, a pravděpodobně co napadne nás, už někoho před námi napadlo. Žádná konkrétní kniha nebo film mi inspirací k Fialové nebyly, jen mě už odmalička přitahovali gladiátoři.


Když píšete, čtete? Nebo se bojíte, že byste mohla až moc nasát styl čtené knihy?

Určitě čtu, vzhledem k tomu, že čtu různé žánry, tyto obavy nemám. Naopak mám pocit, že mi čtení při práci na knize pomáhá, protože například pochytím nějaké nové slovní obraty nebo si všimnu stylu, jakým autor píše, a něčemu se přiučím. Když jsem psala Fialovou, zasekla jsem se asi ve třetině knihy a nemohla se pohnout dál, měla jsem pocit, že to vlastně ani nemá smysl se o něco snažit, konkrétně o to se stát českým spisovatelem. Potom se mi dostala náhodou do ruky kniha Naslouchač od Petry Stehlíkové a strašně mě nakopla, protože jsme si uvědomila, že i v Česku máme kvalitní spisovatele postapa.


Knihu Vězení jste vydala v elektronické podobě u nakladatelství Skleněný můstek. Neuvažovala jste, že byste u něj vydala i Fialovou? 

Neuvažovala, protože mým cílem vždy bylo vydat knihu v papírové formě a to Skleněný můstek nabízí pouze, když si to autor zaplatí. Stejně tak korektury a redakci. Nějak už mě přestalo bavit posílat své příběhy do nakladatelství, kde vím, že mi je vydají, ale nebudou do nich investovat.


Z jakého důvodu jste se rozhodla pro nakladatelství Pointa? 

Tímto navazuji na svou předchozí odpověď. Pointa pro mě byla jasnou volbou právě z toho důvodu, že jsem chtěla vydat knihu v papírové formě a taky ozkoušet, zda by o to, co píšu, byl zájem. Na to, aby člověk vydal knihu přes Pointu, musí sestavit tým kolegů (redaktor, korektor, grafik, sazeč), a je tak jasné, že kniha projde několikera rukama a vychytají se chyby a nedostatky. Zároveň však na práci kolegů autor vybere peníze při kampani, takže nemusí nic platit ze své kapsy.


Plánujete u něj vydat i vaše další tituly? 

Sérii Fialové pravděpodobně ano. Ostatní, samostatně stojící knihy, ne. Ty se budu snažit udat klasickým nakladatelstvím.


Jak moc je pro začínajícího autora obtížné oslovit nakladatelství?

Oslovit samo o sobě těžké není, fór je v tom dostat odpověď. Autor obepíše nejprve velká nakladatelství, ze kterých se většinou odpovědi nedočká, a pak začne oslovovat ta menší. Ta občas odpoví, ale odpověď je povětšinou zamítavá. Buď se jim kniha žánrově nehodí, nebo by podle nich nezaujala dostatečné množství lidí. To se mi například stalo s Vězením. Spousta kvalitních a zajímavých knih tak skončí v šuplíku, protože si nakladatel myslí, že by nezaujala dostatek čtenářů. Trh je nemilosrdný. Proto jsou portály jako Pointa příjemnou změnou, protože autor si může splnit sen a ještě ozkoušet, zda je o jeho knihu zájem.


Fialová by měla být součástí série, i když se tuto informaci čtenář při koupi nedozví. Kolik dílů plánujete? Budou další pokračování psané v podobném konceptu jako Fialová, kdy kapitoly budou z pohledu více osob?

Fialová je prvním dílem trilogie. Druhý díl s názvem Zelená je z půlky napsaný. Další díly budou též psány z pohledu Asy a Viktorie, jejichž cesty se na konci Fialové rozdělily. Zároveň se však budou rozvíjet i další dějové linky, které byly v prvním dílu jen nakousnuty. Můžeme se těšit například na víc pohledů ze strany Otise a dalších mužských postav.

Anna Šuláková autorka knihy Vězení (e-kniha, Skleněný můstek) a Fialová (Pointa)Anna Šuláková autorka knihy Vězení (e-kniha, Skleněný můstek) a Fialová (Pointa)
Zdroj: archiv autorky

Oproti knize Vězení je Fialová určena spíše čtenářům do 25 let. Byl to úmysl a plánujete jet v podobném duchu i u pokračování, nebo budete s dalšími díly přitvrzovat?

Další díly se určitě ponesou v trochu temnějším duchu, především se podíváme do temných zákoutí mysli hlavních hrdinů a poteče víc krve. Stále se však bude jednat o young adult.

Musím se přiznat, že úmysl to tak trochu byl, protože young adult je žánr, který má potenciál zaujmout velké množství čtenářů. Vězení, které je temnější a osobně ho mám moc ráda, je z hlediska prodejního potenciálu nezajímavé. Bohužel autor musí myslet i na toto...


Asa a Viktorie měly vůči sobě dost specifický vztah. Můžete čtenářům říct, zdali na ně bude více zaměřen objektiv i nadále, či dostanou větší prostor jiné postavy? V jaké fázi zpracování je váš druhý díl?

Asa a Viktorie od sebe byly na konci prvního dílu odděleny a druhá kniha bude sice dál sledovat jejich osudy, každá z nich však bude na jiném konci země, bojovat své vlastní bitvy a poodhalovat tajemství jejich pouta. Příběh bude dávat prostor i jiným postavám, zejména pak mužským. 

Momentálně jsem na mrtvém bodě, protože kvůli práci nemám čas psát. Chtěla bych však druhý díl dopsat přes léto a rovnou začít psát i díl třetí. Pohrávám si s myšlenkou je vydat najednou, ale uvidíme, jak to dopadne. Sama nejsem příliš velký fanda sérií na pokračovaní, ale bohužel, kdybych Fialovou vydala jako ucelený příběh, byla by to kniha o tisícovce stránek.


Jakým způsobem vás napadla podstata fungování Labyrintu? 

Vlastně se mi myšlenka fungování Labyrintu usídlila v hlavě po jednom rozhovoru s mojí maminkou, když jsme se bavily o tom, že lidé jsou nepoučitelní. Tehdy řekla, že: ,,Lidé se buďto točí v kruhu, nebo stoupají po spirále.“ A to je vlastně celá podstata Labyrintu. Člověk se nemůže pohnout dál, dokud se nepoučí z vlastních chyb a nevystoupí z pomyslného kruhu, ve kterém se točí. Děláme to dnes a denně. Není to nějaký převratný objev, jen čisté pozorování reality okořeněné špetkou fantazie.


Konzultovala jste s někým technické parametry, nebo vás zajímala spíš daná myšlenka než reálnost?

Konzultovala jsem technikality a programátorské věci s přítelem, který je ajťák. Sice většinu věcí píšu podle fantazie, ale nechci ve svých příbězích tvrdit úplné hlouposti. Občas je dobré své nápady s někým zkonzultovat a poradit se. Kolegové pracující na klinických studiích by mi však strašně vynadali, protože právě u testů na lidech jsem si realitu musela trochu přizpůsobit.


Jakou postavu z Fialové máte vy osobně nejraději a proč?

Asa je mi o trochu bližší než Viktorie, protože jsem vždycky spíš tíhla k postavám s temnějším smýšlením a spoustou vnitřních problémů, no a samozřejmě vím, jak celá série dopadne, takže mám víc informací než čtenáři. :) No a mým oblíbeným mužským charakterem je Áres, je to prostě klaďas.


Z kusých informací, které se ke mně dostaly, jsem nabyla dojmu, že hodně cestujete. Plánujete v budoucnu vydat nějaký cestopis, nebo nebudete zkoušet nový žánr?

Když můžu, tak cestuju. Je to další z mých koníčků. V listopadu jsem se za prací přestěhovala do Ženevy, takže mám teď mnoho možností poznávat další kout Země. Cestopis zkoušet nebudu, na to mé cesty nejsou dostatečně zajímavé a tento žánr s radostí přenechám jiným, talentovanějším autorům. 


Poslední otázka. Pokud byste si mohla vybrat některou z magických vlastností fialookých, jaká by to byla a proč jste se tak rozhodla? Děkuji za poskytnutí rozhovoru.

Gabrielinu schopnost uklidňovat. Je to totiž jedna z mála schopností, která svému nositeli ani těm, na které působí, nepřináší bolest. 

Já moc děkuji za rozhovor.


Komentáře