Úsměv, který nikdy nezmizí... ani po smrti
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Golden Dog.
Chci zakoupit titul!
Martina Štefka z mých recenzí již chronicky znáte. Ať už jako spisovatele v různých žánrech, nebo jako nakladatele, prozatím malého hororového nakladatelství Golden Dog. A právě Nikdy se nepřestala usmívat byla v roce 2015 první knihou vydanou pod hlavičkou Zlatého psa. Před pěti lety nesla jinou obálku a naději pro všechny tuzemské autory, že svá díla okrajové literatury mohou vydat i jinak než samonákladem. To a mnoho dalšího odstartoval tento román. A my se společně podíváme na přepracovanou verzi, nesoucí nový kabát a lehce pozměněný příběh.
Robert Jenkins má spoustu vlastností, které mu předurčují život v luxusu, slávě a pohodlí. Psychiatr si však zvolil jinou cestu, a to takovou, která jej přivádí k lidem, jako je Alexandra. A kdo je Alexandra? Žena, jež se přiznala k 168 zabití a dobrovolně se vzdala. Robert Jenkins má před sebou případ, který svým rozsahem a zrůdností překonává vše, na co byl doposud zvyklý. Co přimělo ženu k takovýmto činům? A proč se stále usmívá? Na to musí psychiatr přijít dříve, než si Alexandra tajemství vezme do hrobu.
„Pozvedla ruku s hákem a zabodla ho do bílého bělma s rozšířenou zornicí. Ještě nějakou dobu trvalo, než ta mrcha zemřela. Musela si vyslechnout pohádku až do konce.“ (str. 22)
Nikdy se nepřestala usmívat otevírá prolog, popisující popravu hlavní postavy Alexandry, a ukončuje vysvětlující a pointou opředený epilog. Kniha je tvořena dvěma hlavními dějovými liniemi. Přítomností, která je zpracována třetí osobou a sleduje psychiatra Roberta Jenkinse při výslechu vražedkyně, a minulostí, nesoucí název Intermezzo mrtvých. Právě v retrospektivě vyprávěné v první osobě poznáváme motivy a rozplétáme problém jménem Alexandra. Kapitoly jsou krátké s pravidelným střídáním časových os. Druhé vydání je na rozdíl od prvního obohaceno černobílými ilustracemi autora Jana Nikrýna. Ke knize jsem obdržela i pohlednici, která je vizuálně stejná jako titulní stránka, a důmyslně zpracovanou záložku. Díky oboustrannému provedení má čtenář možnost posoudit vizuální obálky obou vydání.
Zdroj: archiv recenzentky
Hlavní aktéři jsou primárně dva. Doktor Jenkins a odsouzená Alexandra. Pokud jste již nemarnili čas a inspirovali se mým doporučením z článku Rok 2020, české knihy a já a přečetli si Štefkův poslední vydaný román Mrtvé ženy, neujde vám, že doktor Jenkins se objevuje i tam. Pokud vám neutkvěl v paměti z Mrtvých žen, tak u Nikdy se nepřestala usmívat (Co proti ženám ten spisovatel má, že?) se jej nabažíte dosyta. Z hlediska zpracování mužské postavy je dobré podotknout, že se spisovateli povedla. Jeho věrohodné chování je příjemným zážitkem a čtenář je tak v dobrých rukou.
Alexandra, žena na níž vlastně celá publikace stojí, je pro mě malinko rozporuplná. Autor zvolil velice těžkou zápletku, ve které musel být utajený jako ruský špion v Německu a zároveň smysluplný a logický, aby z celého dojmu nevznikl titul Nikdy se nepřestala řehtat na celé kolo. Aniž bych vyzradila alfu a omegu příběhu, mohu jen říct, že ANO. M. Štefko se s Alexandrou popral a v konečném konceptu vše zapadalo, tak aby to hlavní myšlenku splnilo. Z textu je ale patrné, že nesedí určité vystupování a jednání. Dokonce i motivace byla stejně vratká jako já na podpatcích. Nakonec se ale pro mě stala jedna příjemná skutečnost. Alexandra i přesto všechno je Štefkovým nejsympatičtějším hlavním ženským charakterem, který pod jeho rukama vznikl.
„Mlha se přelévala přes špičky stromů jako závoj přes mrtvolu. Prohnilé pahýly kmenů trčely do vzduchu jako otevřený hrudní koš a jen dokreslovaly atmosféru studené smrti.“ (str. 47)
O čem vlastně budete číst? Pokud milujete detektivní thrillery, kde máte zatčeného pachatele a dolujete z něj, proč udělal to či ono, tak u Nikdy se nepřestala usmívat si přijdete na své. Autor se nezdržuje omáčkou okolo, ale jde rovnou na věc. Natáhne smrtící injekci a zve vás na podívanou s názvem Poprava. Na základě krátkých kapitol a absence výplňkového textu se dílo čte rychle a nenudí. Jako byste sledovali jednu dlouhou akční scénu, která vás nakonec vyplivne a teprve potom si můžete třídit myšlenky. Kulisy pro prostředí jsou volené také velice sporadicky, ale díky stylu vyprávění se jednoduše ocitnete v lese nebo v poklidné místnosti s psychiatrem. Jak již je u Martina Štefka známé, neobešel se bez toho, aby nepředložil gore scény popsané do nejmenšího střívka či kapičky krve. Dalo by se říct že Intermezzo mrtvých je taková galerie brutality, sexuálního násilí a zdevastovaných lidských částí.
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
První publikace Nikdy se nepřestala usmívat často obsahovala dost podivné a úsměvné slovní obraty a situace, jež z toho pak vznikaly. V upravené verzi mohu říct, že jsem se s tím prakticky nesetkala, nebo to jednoduše nevnímala. Rozhodně bylo revidování knihy k užitku a Martin Štefko se za svou prvotinu nemusí stydět. Sice pořád existují pasáže, které jsou dle mého mínění úplně mimo mísu, znovu bych zmínila otravné a nic nepřinášející vysílání rádia v jedné retrospektivě, ale to už bude asi navždy potřeba autora to tam prostě mít. A basta! Po dočtení fanouškům hororu neujde jistá podoba s jedním dílem Stephena Kinga. Nemluvím o řemeslném zpracování, ale o zvolené tematice.
„Oči dívky, ač zamlžené drogou, doslova prosily, aby zemřela. Na další fotografii, kde vsedě, s rukama v klíně, svůj vlastní mozek držela, se jí přání splnilo.“ (str.154)
Pokud bych měla titul shrnout, jedná se o thriller s dějem odehrávajícím se v zahraničí, který má nápad a střemhlav se ubírá ke konci, jenž má šokovat. Jako románový debut si spisovatel ukousl velké sousto, jež při důkladném přemýšlení může být hůře stravitelné. I přesto všechno tento druh literatury Štefkovi neuvěřitelně sedí, jak již prokázal v Mrtvých ženách. V minulosti jsem o spisovateli prohlásila, že je to divný brouk, a to na základě mixu žánrů vlastních publikací. Možná by bylo třeba své tvrzení lehce upravit. Martin Štefko se z divného brouka při psaní brutálních thrillerů mění v děsivého pavouka, který čtenáře obaluje lepkavou pavučinou a donutí ho křičet hrůzou.
Dílo po letech odstupu mohu doporučit všem, kteří vyhledávají napětí a lidské osudy, které mnohdy dovedou k nejtěžšímu hříchu. V textu se objevují explicitní scény, sexuální násilí, vulgarismy a kniha není vhodná pro mladistvé.
Pokud bych měla porovnat obálky z roku 2015 a 2021, jsem rozhodně přesvědčená, že starší verze je lepší. Lépe vystihla obsah. Co si myslíte vy?
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Psychiatr Robert Jenkins před sebou má případ, díky kterému už jeho jméno nikdy nezapadne. A přitom stačí jen mluvit a naslouchat.
Alexandra je obyčejnou ženou, která nikdy nestála v centru dění. Až doposud. Ocitla se ve světle reflektorů s krví na rukou.
Alexandra je vražedkyně.
Na svém kontě má 168 zabití.
Robert se těší na jednoduchý případ.
Všechno je jasné. Alespoň do chvíle, než se s Alexandrou poprvé setká.
Nakladatelství: Golden Dog
Rok vydání: 2021
Žánr: detektivka, thriller
Počet stran: 226
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat