Rozhovor s Olgou Zbranek Biernátovou: „Hejt bolí, ale dá se s ním časem vyrovnat. Kritika je nepříjemná, ale něco mi dá.“

Olgu Zbranek Biernátovou nejspíš znáte pod pseudonymem Nofreeusernames, a pokud ne, tak určitě doporučuji napravit, jelikož na českou literární scénu přibyl její young adult debut s názvem Navždycky. 

Na první pohled už přitáhne knižní obálka, v jejímž stylu jsou také ilustrace či fotografie uvnitř. Zábavný romantický příběh si užijí nejen cílové čtenářky, ale i starší knihomilky. 

Kniha je obohacená o spoustu odkazů na literaturu, filmy či seriály. To by bylo asi tak shrnuté vše, více vám o publikaci poví ve své recenzi naše recenzentka a redaktorka Nikol Horáková, s níž jsem společně vyzpovídala českou debutantku, která se na české literární scéně pohybuje již dlouho, i když především v zákulisí. 

Děkujeme za autorčin čas, který nám věnovala, za upřímný a milý rozhovor i fotografie. 

Zdroj: z archivu autorky

Rozhodla ses vydat svůj debut pod pseudonymem proto, že si také myslíš, že zahraniční autoři jsou u nás víc čtení, nebo proto, že tě vlastně čtenáři spíše znají jako Nofreeusernames než jako Olgu Zbranek Biernátovou? 

Nofreeusernames jsem už dlouhá léta, znají mě tak lidi ze sociálních sítí, Goodreads, z aplikace Storki, dokonce jsem pod tímto nickem i vystupovala na konferencích. Neodmyslitelně ke mně patří a stejně tak patří k původní storce, ze které kniha vznikla, takže použít pseudonym tady dávalo stoprocentně smysl. Navíc já mám příšerně dlouhé jméno, které se mi často nevejde ani do úředních formulářů, na obálce by zabíralo strašně moc místa, v e-shopech by to dělalo paseku, nikdo by si to nezapamatoval, Nofreeusernames se vejde do jedné malé bubliny na obálce. To, že ta přezdívka zní „cize“, je spíš takový dodatečný bonus. Když jsem ji před lety vymýšlela, vůbec jsem o takových věcech nepřemýšlela, znělo to zkrátka líp než @všechnypřezdívkyjsouobsazené. Musím ale uznat, že to nakonec je ku prospěchu a sedí to k příběhu, který se neodehrává u nás.

Pracuješ pro Albatros Media, a tak pro tebe bylo vydání u CooBoo první volbou? Nabídli ti vydání knihy, nebo jsi přemýšlela nad tím, kde titul vydat?

Já jsem nepřemýšlela, kde chci knihu vydat, protože jsem sama neměla v plánu žádnou knihu ani psát. Ten první impulz přišel právě z CooBoo. A když už mě oslovili a přišli s nápadem na knihu, tak bylo logické, že to vydám u nich. Kdybych ale měla rukopis young adult knihy, určitě půjdu jako první do CooBoo, je to mé nejoblíbenější nakladatelství, které sehrálo velkou roli i v tom, že jsem se do Albatros Media vůbec rozhodla jít pracovat.

Mnoho čtenářek knihu poměrně tvrdě hodnotí a nešetří nepěknými nálepkami. Pro tebe není lehké svou prvotinu obhájit, ačkoliv je kvalitní a nabízí, co slibuje. Zamávaly s tebou komentáře, nebo naopak jsi ten typ člověka, kterého posouvají dál a dávají mu sílu? 

Hejt bolí, ale dá se s ním časem vyrovnat. Kritika je nepříjemná, ale něco mi dá. Takže se s různými reakcemi vyrovnávám různě. Občas bych chtěla s psaním seknout, seknout s Instagramem, se svojí prací, se vším, občas mě nějaká zpráva od fanouška strašně nakopne. Já momentálně vnímám Navždycky jako knihu, na které si lidi „vyzkouší“, jestli jim sedne, nebo ne, protože o to v 90 % těch recenzí jde. Jestli je čtenáři blízký můj styl humoru, jestli má některé vlastnosti, které mám já a promítám do svých postav (nebo je dokáže přijmout), jestli je tohle vůbec jeho žánr, jestli ho štvou smajlíci a podobně. To je moje motivace pracovat na druhé knize, protože už budou všichni vědět, co od ní čekat, a odpadne spousta lidí, co po té první sáhla… no vlastně někdy ani nevím proč.

Zdroj: z archivu autorky

Navždycky vzniklo jen jako dílo aplikace Storki. Už u vydávání na aplikaci jsi věděla, že z toho bude něco víc, nebo to přišlo až později? 

Já jsem první storku publikovala v roce 2018 a tenkrát by mě rozhodně ani ve snu nenapadlo, že z toho budu psát knihu. To přišlo až s Katkou z CooBoo. Ona byla tím impulzem, který mě donutil se nad tím zamyslet. Když mě pak napadlo, kudy by se ta původní storka mohla ubírat, a začal mě samotnou ten navazující příběh zajímat, tak tehdy jsem si finálně řekla, že to zkusím, že chci vědět, jak to dopadne.

Co ti vlastně aplikace dala a v čem ti jako začínající autorce pomohla? 

Tři docela zásadní věci: 1. Sebevědomí – storku Jsem tu a mám čokoládu četlo přes 20 000 lidí a má spoustu lajků a komentářů, lidi mi psali na Instagram, ta odezva byla skvělá. To mi dodalo odvahu, abych se pustila do knihy. 2. Překonání toho prvního bloku, který každý začínající autor má – Umím vůbec vyprávět nějaký příběh, umím něco vymyslet? Jasně, tohle jsou storki, mikropříběhy na pár minut napsané v konverzacích, ale pro mě bylo zásadní si zkusit napsat cokoliv, co má začátek, nějaký vývoj a konec. Navíc jsem si vyzkoušela psaní dialogů a nakonec to byla i výzva psát tak, že to bude dávat smysl i bez popisu. To mě na tom bavilo asi nejvíc a chtěla jsem to pak i v té finální knize mít, aby si lidi trochu domýšleli. 3. Úspěch, díky kterému mě oslovilo CooBoo, měla jsem pak mnohem snazší cestu k vydání. Já znám lidi z CooBoo už spoustu let, mnohem dýl, než co pracuju v Albatros Media, a nikdy mi nikdo z nich nenabídnul, že mi vydá knihu, nikdo mi to ani nenavrhoval. A pak přišly storki a najednou tu ta nabídka byla.

V publikaci se objevuje spousta odkazů na seriály, filmy i knihy. To je podle mého opravdu hodnotným plus, protože si tak člověk může rozšířit obzory. Máš velký přehled, ale dá se z tvých zmínek usuzovat, že nejvíc fandíš Harry Potterovi? 

Ano! Harry Potter je zásadní kniha mého života. Bylo by na strašně dlouho popsat, jak moc pro mě ten příběh znamená a jak mě ovlivnil, to si můžeme nechat na jindy. A seriály, filmy a knihami já žiju, tyhle tři věci jsou můj největší koníček, miluju prostě příběhy v jakékoliv formě, a hodně si je přebírám i do života. Hodiny o nich mluvím, pořád někoho otravuju, pouštím si soundtracky, používám své oblíbené hlášky. Myslím, že to dělá spousta lidí, ale málokdy je to v knihách víc akcentované. Pro Navždycky je to zásadní, stejně jako pro mě.

Styl psaní je na debut opravdu povedený, a skvěle se tak kniha čte. Působíš jako vypsaná autorka. Píšeš nějaké příběhy do šuplíku nebo publikuješ jinde? Proč je tvá prvotina jazykově tak povedená? Že by talent? :)

Děkuju! A jediné, co k tomu můžu říct, je, že jsem před Navždycky nikdy nic nenapsala, šuplík je prázdný a jediné moje „psaní“ je vidět ve Storkách. Myslím si ale, že malou výhodou je právě můj věk, kdyby mi bylo dvacet, tak se to podle mě vůbec nedá číst. Teď mám k dobru spoustu let čtení a zkušeností s texty a příběhy, se kterými se setkávám hlavně v práci.

Nečetla jsem tvůj příběh na Storki, ale liší se nějak výrazně od knihy? Čtenáři, kteří tvou storku četli, mají ještě možnost být překvapení, nebo už vlastně o všem podstatném vědí? Proč se jim podle tebe vyplatí přečíst si příběh v tištěné podobě?

Oba díly storki Jsem tu a mám čokoládu jsou v knize obsažené v téměř nezměněné podobě (opravdu je jinak jen pár detailů, plus jsem musela vyřešit to, že do knihy nejdou dát gify). Ty storki jsou ale jen začátek příběhu, který se nakonec ubírá úplně jiným směrem, takže určitě má smysl knihu číst. Byl to i důvod, proč mělo smysl to napsat. Nechtěla jsem vyprávět to, co všichni čtenáři storek očekávali, ani by mě to nebavilo, všichni by věděli, jak to dopadlo, to by byla nuda. A info pro ty, co četli knihu, ale nečetli storki (abyste si mohli udělat představu, co čtenáře storek čekalo): v appce to končí tím rande, které má nemocná Mei s Travisem. A v celém příběhu jsou jen tihle dva. Žádná Ava, žádný Liam…

Zdroj: z archivu autorky

Moc se mi líbí ilustrace. Byly připravené přímo pro tvůj titul? Jsou opravdu skvělým doplněním a bez nich by to nebylo ono. Jsou tvou prací, nebo ti s nimi někdo pomáhal? Jsou fotografie, které se objevují v chatu knihy, také k dispozici na storki?

Všechny ilustrace včetně obálky dělala úžasná Terka Basařová a je to komplet její práce. Namalovala ozdoby kapitol, namalovala Smraďocha a celé to vzešlo od ní, původně to ani nebylo v plánu. Měla jsem velké štěstí, že se jí knížka moc líbila a inspirovala ji natolik, že toho namalovala mnohem víc, než jsme čekali. Fotky jsem pak dělala všechny sama (kromě asi tří, co jsou tam odjinud – třeba Henry Cavill). Koupila jsem si zmrzlinu a očička, abych mohla nafotit fotku pro Travise, napsala jsem smlouvu mezi Travisem a Mei a vylovila doma plyšáky, kteří podpis té smlouvy svědčili, byla to zábava. Dokonce jsem sem tam i něco skryla (třeba přezdívky všech svých betačtenářů do fotky Meina diáře nebo funko Wednesday Addamsové a postavy z Overwatche, po které je Mei pojmenovaná).

V příběhu je velká dávka humoru různých škál. Od toho ryze dívčího po trapný až úsměvný. Takové humorné romantické čtení jako oddechovka pro chvíle pohody. Jak se ti takové milé young adult vlastně psalo? Nasmála ses u své tvorby?

Spíš jsem se u toho hodně culila v pauzách mezi utrpením. Je to moje první kniha a musím se přiznat, že to bylo fakt náročné, psaní občas bolí, člověk je jak na houpačce, kdy je střídavě zoufalý ze své všeobecné neschopnosti, zaseklý nad nějakou kravinou, bez inspirace a střídavě nadšený z toho, že se mu podařilo napsat něco geniálního. A geniálního myslím třeba úplnou kravinu. Pamatuju si, jak mě napadlo přidat Samanthu z Ledového království. Taková drobnost a udělalo mi to strašnou radost. Kvůli takovým momentům jsem to dokázala dopsat.

Já osobně nechápu ten příval negací na Navždycky, řekla bych, že kniha je opravdu povedená a zábavná. Není to bez chybičky, ale na debut opravdu kvalitní čtení. Ráda bych ti dala možnost, abys čtenářům své dílo představila a řekla jim, proč by se neměli nechat ovlivnit tím špatným. Pro koho je tvá kniha určená a co nabízí? Proč se může čtenářkám zalíbit a být skvělým pohodářským čtením? 

Navždycky je feel good středoškolská romance, která má za úkol lidi pobavit a zlepšit jim náladu. Obsahuje milý, romantický příběh, který nepřináší žádná zásadní témata, neřeší nic „heavy“, je plný klišé, která mají fanoušci tohoto žánru rádi, humoru, popkulturních narážek a celý je z části vyprávěný v chatových konverzacích. Hlavní hrdinové nejsou dokonalí, jsou občas otravní, chovají se nemožně, v něčem se s nimi ztotožníte, občas byste jim dali facku a je to super, protože pak nehrozí, že vám budou jedno. Primárně je knížka určená náctiletým holkám, ale může oslovit i ty, kteří bez ohledu na to, kolik jim je, fandí tady těm středoškolským romantickým komediím – jako já!

O tom, že píšeš knihu, prý neměl nikdo z tvých fanoušků a blízkých nejmenší tušení. Dokonce ani manžel! Jak se ti povedlo něco takového utajit a co tě k tomu vedlo? Bála ses nátlaku okolí, nebo jsi chtěla zkrátka všechny překvapit?

Nechtěla jsem, aby to někdo věděl, kdyby náhodou ta kniha byla hrozná a nevyšla. Protože jsme kamarádky, domluvila jsem se se svou redaktorkou Katkou, že mi upřímně řekne, jestli má ten text potenciál, jestli to není úplný odpad. Slíbila mi, že nedopustí, abych si udělala ostudu, a že kdyby to fakt nebylo dobré, tak se budeme tvářit, že se to nestalo, a nikdo to nikdy nezjistí. Výzva byla utajit to přes mým mužem Honzou, ale on je naštěstí zvyklý, že jsem občas zabraná do nějakého projektu nebo něco čtu, něco vymýšlím, hodiny vysedávám na jednom místě, takže když jsem zařídila, aby mi neviděl na obrazovku počítače, dalo se to držet pod pokličkou.

Měla jsi připravenou nějakou osnovu, podle které se měl příběh odvíjet (když nepočítáme výchozí storku), nebo jsi spíše improvizovala?

Na začátku jsem věděla, co se stane ve chvíli, kdy skončí storki, a to bylo všechno. Žádný plán, žádná osnova, nic. Byla jsem vždycky tak kapitolu napřed a někdy ani to ne. Bylo to frustrující, neviděla jsem vůbec světlo na konci tunelu, na druhou stranu to bylo docela dobrodružství. Bylo to, jako bych to sama četla a těšila se, co bude dál. A podle toho, co jsem chtěla, aby bylo dál, jsem si to i psala.

Kolik toho máš společného s hlavní hrdinkou Mei a kolik čokolády jsi během psaní zkonzumovala?

Víc, než by mi bylo milé (to je odpověď na společné vlastnosti i množství snědené čokolády). Ale musím říct, že ze spousty těch „vlastností“ jsem vyrostla, promítla jsem do ní z části i své mladší já, přece jen je Mei sedmnáct. Nejvíc společné máme/měly jsme to přehnané analyzování věcí ve vlastní hlavě, obě taky nesnášíme změny. 

Ve svém příběhu otevíráš i několik netradičních témat, jako například iluzorní zamilovanost nebo problematiku nedostatečné komunikace mezi lidmi. Inspirovala tě k tomu vlastní zkušenost?

Nedostatečná komunikace je problém číslo jedna většiny konfliktů a nemusí to být nutně jen mezi teenagery, tím jsme obklopeni dnes a denně úplně všichni. A iluzorní zamilovanost jsem si taky prožila. Úplně jinak než Mei, to, co jsem napsala jí, nevychází z konkrétní situace.

Čím to, že jsi pro příběh zvolila kulisy rádoby americké střední, a nikoliv české prostředí?

Já mám radši tyhle feel good contemporary zasazené v anglo-americkém prostředí, je to moje osobní preference. Jako čtenář mám pocit, že to může být pak mnohem víc neskutečnější, než kdyby se to odehrávalo tady, kde to znám, a na příběh, který jsem chtěla vyprávět, jsem potřebovala i „otevřenější americkou“ povahu. Chtěla jsem, aby to bylo jako všechny mé oblíbené filmy z Netflixu, a musím bohužel konstatovat, že ani jeden z nich se neodehrává třeba v Brně.

Když máš tolik oblíbených knih, filmů a seriálů, zkoušela jsi někdy tvořit i v žánru fan-fiction?

Jedině ve storkách. Napsala jsem jednu fan fiction na Prokletou krev a pak mám storku, která je inspirovaná jednou knihou mé oblíbené autorky Mariany Zapaty. Ale jinak nic víc.