U nakladatelství Pragma letos vyšlo druhé vydání filozofické detektivky s fantastickými prvky Jaroslava Bočka. Kniha Případ doktora Karpety byla poprvé vydána v roce 1982. Nyní mohou tři z vás prostřednictvím projektu knihu v krásném, novém vydání získat!
Úryvek z recenze:
Kdybych měla Případ doktora Karpety popsat jedním slovem, znělo by: čapkovský. Jaroslav Boček vzal jedno z významných Čapkových témat a pohrál si s ním, rozvinul jej a důrazně s ním polemizoval. Nejde však jenom o námět, ale i o celkově pojetí, které mi hodně připomínalo Čapkův Obyčejný život. Více v recenzi...
Anotace:
V pátek odpoledne nasedl Milan Karpeta, šedesátiletý lékař, do svého auta a odjel domů. Ale tam se už nikdy neobjevil… Zdá se, že vyšetřování jeho záhadného zmizení vede do slepé uličky; výpovědi jeho manželky a dcery, pacientů i přítelkyň se v mnohém rozcházejí. Z této mozaiky vyvstává otázka: Kdo vlastně byl tento muž? Případ doktora Karpety se zápletkou skoro detektivní se rozrůstá v myšlenkově závažný a neobyčejně přitažlivý román.
Anotace:
V pátek odpoledne nasedl Milan Karpeta, šedesátiletý lékař, do svého auta a odjel domů. Ale tam se už nikdy neobjevil… Zdá se, že vyšetřování jeho záhadného zmizení vede do slepé uličky; výpovědi jeho manželky a dcery, pacientů i přítelkyň se v mnohém rozcházejí. Z této mozaiky vyvstává otázka: Kdo vlastně byl tento muž? Případ doktora Karpety se zápletkou skoro detektivní se rozrůstá v myšlenkově závažný a neobyčejně přitažlivý román.
- Sdílej soutěž do veřejných skupin.
- Zodpověz otázku do komentáře příspěvku. Odpověď nalezneš v textu ukázky.
Jak se jmenuje zámek u Karlových Varů s barokními sochami „Čas unáší Krásu“ a „Čas odhaluje Pravdu“, který doktor Milan Karpeta navštívil se svojí pacientkou Zlatou?
Podmínky soutěže:
- Soutěž trvá od 3. 7. 2019 do 9. 7. 2019.
- Soutěže se mohou účasatnit čtenáři z ČR i SR.
- Soutěž sponzoruje autorova dcera Kateřina Bečevová - Bočková, která také výhry zasílá.
- Výherci budou vylosováni prostřednictvím online generátoru náhodných čísel.
- Pokud se výherci do 72 hodin od vylosování o svou výhru nepřihlásí, losování proběhne znovu.
Úryvek z ukázky, ve kterém naleznete odpověď na soutěžní otázku:
Za poskytnutí ukázky děkujeme Kateřině Bečevové - Bočkové.
Za poskytnutí ukázky děkujeme Kateřině Bečevové - Bočkové.
Stála jsem chvíli s hrnkem vřící vody v ruce a nešlo mi to na rozum. Jednak ta píseň, jednak, že to hraje můj obvodní lékař. Musela jsem se jít přesvědčit, abych to na vlastní oči viděla. Seděl na židli skloněn nad kytarou, tvář měl soustředěním staženou do grimasy. S údivem jsem pozorovala, jak mu prsty létají po strunách a po hmatníku, jak mu svaly v obličeji cukají do rytmu, jako by chtěl napomoci melodii. Snad že vycítil můj pohled, zvedl oči, letmo se na mě podíval, zahrál ještě asi pět taktů, pak udusil struny dlaní, usmál se na mě a řekl: „A tak dále ... To stačí.“
„Proboha,“ zašeptala jsem, „co je to za píseň?“
„Jedna stará španělská romance.“
Šla jsem dodělat kávu, protože jsem stále držela v ruce hrnek s horkouvodou. Chvilku mi trvalo, než ve mně odeznělo kouzlo písně, které se mě živě dotklo, a potom na něho volám: „Víte, co bych udělala, být vámi, pane doktore?“
„Nevím.“
„Pověsila bych doktořinu na hřebík a živila bych se kytarou.“
„To teď nejde, až jindy,“ odpověděl a já jsem to tehdy považovala za nejapné žertování.
Následujícího půl roku jsme žili v prazvláštních vztazích. Milan si mě byl několikrát poslechnout, občas mi volal, párkrát na mě čekal před rozhlasem, asi tak dvakrát do měsíce jsme se sešli v jedné malé vinárničce na Jungmannové náměstí. Hovořili jsme téměř výlučně o mé profesi. Věděla jsem, že za zájmem o zpěvačku se skrývá zájem o ženu, ale nebylo to nijak zřetelné. Zájem o zpěvačku byl opravdový. Někdy mi připadalo, že Milan o něco dříve vysloví a formuluje myšlenky, které jsem si sama začínala promýšlet. Řekl mi, dřív než jsem si to připustila, že mě neuspokojuje práce s orchestrem Karla S. A mimoděčně, nebo snad záměrně, mě připravoval k rozhodnutí postavit se na vlastní nohy, najít si kapelu, která by dělala můj repertoár, a uniknout tak eklekticismu zavedeného komerčního tělesa, v jehož podání cokoliv, lidovka nebo písnička od Beatles, nakonec vycházela nastejno. Zájem o ženu se skoro neprojevoval. Kdybych ho nebyla vytušila už v době, kdy jsem byla nemocná, a nebyla si jím vnitřně zcela jista, byla bych snad i pochybovala, jestli se skutečně o mě jako o ženu zajímá. Nepochopitelně oddaloval jakékoliv intimnější sblížení. Až jsem ho podezírala, že se se mnou schází jen proto, že jehoješitnosti lichotí přátelství s populární zpěvačkou. Jindy jsem si zase myslela, že si mě chce nejdříve intelektuálně podřídit, aby si mě mohl pevněji připoutat jako ženu. Nerozuměla jsem tomu a popouzelo mě to. Chodila jsem stále s Ondrou H. A byla jsem připravena všechno s ním rázem skoncovat. Dokonce jsem mu o Milanovi vyprávěla, říkala jsem mu, že se do mě pan doktor asi zamiloval — ačkoliv to bylo jediné, čím jsem si nebyla jista. Ondřej to bohorovně přehlížel, byl si zase až příliš jist mnou a nemohl si připustit, že bych byla schopna vyměnit „českého Armstronga" za nějakého lékaře z obvodu. A já jsem věděla, že to udělám, že stačí, aby Milan prostě chtěl.
Valeč. To slovo padlo v polovině října, kdy se mě Milan zeptal, jestli bych s ním nechtěla jet na výlet, že by mi rád ukázal místo, které má v Čechách nejraději. Chtěla jsem. Zbývalo domluvit podrobnosti. Kdy a jak. Nakonec jsme se dohodli, že pojedeme mým fiátkem, bylo to moje první auto a byla jsem na ně pyšná.
Nejsem si jista, dokáži-li teď přesně rozlišit, kde končí vzpomínka a začínají představy a sny. Valeč je zapadlá vesnice nedaleko Karlových Varů. S velkým barokním kostelem a se zámkem, kde tehdy, v pětašedesátém roce, byl dětský domov. A s nádherným parkem plným barokních soch.
Přijeli jsme tam kolem jedenácté. Zdržela nás mlha, která se až po desáté rozplynula a udělala místo slunečnímu dni. Všechno tam mělo barvu těžkého zlata. Byla to barva bukového listí ozářeného sluncem. Stromy jím byly ještě obalené, padalo odtud při závanu větru s tichým šelestem, usazovalo se sochám v dlaních, ve vlasech i do klínů a pokrývalo pěšiny i trávu v parku. Brouzdali jsme se jím, šustilo nám pod nohama, někde jsme se skoro brodili závějemi listí. Došli jsme k přírodnímu amfiteátru s terakotovými hlavičkami, zpustlými časem a místy poničenými lidskou rukou. Postavila jsem se uprostřed, zavřela jsem oči a zrovna jsem slyšela, jak se tam kdysi muzicírovalo, jak tam staří muzikanti hrávali Adama Michnu z Otradovic nebo Pavla Vejvanovského. Milan mlčel. Držel mě za ruku a vodil mě parkem. Zírala jsem na dvě obrovské pískovcové velryby, jejichž tlamy upravené jako chrliče ve mně vyvolaly otázku, jak to asi vypadalo, když z nich při slavnosti tryskala voda. Došli jsme až ke zpustlému loveckému zámečku, zarostlému divokým chmelem, lopuchami a lebedou, a odtud jsme se vraceli po chodníčku lemovaném dvěma alejemi buků, kde nám pavučiny obtížené rosou chtěly zabránit v chůzi, když před námi vytvářely řetězy podobné fantastickým náhrdelníkům. Měla jsem pocit ticha, blahého smutku a radostné tesknoty. Uprostřed bukové aleje jsme se beze slova objali a políbili. Aniž by z nás cokoliv kdo byl vyslovil, věděli jsme, že od této chvíle jsme milenci. Byla tam socha Čas unáší Krásu a socha Čas odhaluje Pravdu a také památník Na smrt hraběte Šporka a také socha Venuše s jablkem od Parida. Byl podzimní den a přece v poledne tak horký, jako by ještě bylo léto, děti před zámkem zapálily hromadu listí, jejich ohníček čadil, z dálky zněl jejich křik jako volání racků, cítila jsem, že je zde najednou přítomno všechno, vznik i zánik, zrání a tvorba, rozklad a bobtnání, pomíjejícnost i obnova, příroda i kultura, neuchopitelná krása okamžiků i chladný klid věčnosti. A Milanovo objetí a jeho šepot: „Právě tady a za takového dne jsem tě chtěl políbit...“
Přemýšlím o tom, co je to láska. Ne teď. Už dlouho. Zpívám o tom, píši o tom. Musím na to tedy myslet. Chtěla bych vědět, co to je, proč po tom lidé stále tolik prahnou, proč to hledají a ztrácejí, proč o tom chtějí stále slyšet a číst. To nejsou jenom dotyky rtů a těl. To jsou také naše sny a naděje, které vkládáme do druhého člověka, naše touhy, které s ním sdílíme, naše prožitky světa, které nás s ním sdružují.
„Proboha,“ zašeptala jsem, „co je to za píseň?“
„Jedna stará španělská romance.“
Šla jsem dodělat kávu, protože jsem stále držela v ruce hrnek s horkouvodou. Chvilku mi trvalo, než ve mně odeznělo kouzlo písně, které se mě živě dotklo, a potom na něho volám: „Víte, co bych udělala, být vámi, pane doktore?“
„Nevím.“
„Pověsila bych doktořinu na hřebík a živila bych se kytarou.“
„To teď nejde, až jindy,“ odpověděl a já jsem to tehdy považovala za nejapné žertování.
Následujícího půl roku jsme žili v prazvláštních vztazích. Milan si mě byl několikrát poslechnout, občas mi volal, párkrát na mě čekal před rozhlasem, asi tak dvakrát do měsíce jsme se sešli v jedné malé vinárničce na Jungmannové náměstí. Hovořili jsme téměř výlučně o mé profesi. Věděla jsem, že za zájmem o zpěvačku se skrývá zájem o ženu, ale nebylo to nijak zřetelné. Zájem o zpěvačku byl opravdový. Někdy mi připadalo, že Milan o něco dříve vysloví a formuluje myšlenky, které jsem si sama začínala promýšlet. Řekl mi, dřív než jsem si to připustila, že mě neuspokojuje práce s orchestrem Karla S. A mimoděčně, nebo snad záměrně, mě připravoval k rozhodnutí postavit se na vlastní nohy, najít si kapelu, která by dělala můj repertoár, a uniknout tak eklekticismu zavedeného komerčního tělesa, v jehož podání cokoliv, lidovka nebo písnička od Beatles, nakonec vycházela nastejno. Zájem o ženu se skoro neprojevoval. Kdybych ho nebyla vytušila už v době, kdy jsem byla nemocná, a nebyla si jím vnitřně zcela jista, byla bych snad i pochybovala, jestli se skutečně o mě jako o ženu zajímá. Nepochopitelně oddaloval jakékoliv intimnější sblížení. Až jsem ho podezírala, že se se mnou schází jen proto, že jehoješitnosti lichotí přátelství s populární zpěvačkou. Jindy jsem si zase myslela, že si mě chce nejdříve intelektuálně podřídit, aby si mě mohl pevněji připoutat jako ženu. Nerozuměla jsem tomu a popouzelo mě to. Chodila jsem stále s Ondrou H. A byla jsem připravena všechno s ním rázem skoncovat. Dokonce jsem mu o Milanovi vyprávěla, říkala jsem mu, že se do mě pan doktor asi zamiloval — ačkoliv to bylo jediné, čím jsem si nebyla jista. Ondřej to bohorovně přehlížel, byl si zase až příliš jist mnou a nemohl si připustit, že bych byla schopna vyměnit „českého Armstronga" za nějakého lékaře z obvodu. A já jsem věděla, že to udělám, že stačí, aby Milan prostě chtěl.
Valeč. To slovo padlo v polovině října, kdy se mě Milan zeptal, jestli bych s ním nechtěla jet na výlet, že by mi rád ukázal místo, které má v Čechách nejraději. Chtěla jsem. Zbývalo domluvit podrobnosti. Kdy a jak. Nakonec jsme se dohodli, že pojedeme mým fiátkem, bylo to moje první auto a byla jsem na ně pyšná.
Nejsem si jista, dokáži-li teď přesně rozlišit, kde končí vzpomínka a začínají představy a sny. Valeč je zapadlá vesnice nedaleko Karlových Varů. S velkým barokním kostelem a se zámkem, kde tehdy, v pětašedesátém roce, byl dětský domov. A s nádherným parkem plným barokních soch.
Přijeli jsme tam kolem jedenácté. Zdržela nás mlha, která se až po desáté rozplynula a udělala místo slunečnímu dni. Všechno tam mělo barvu těžkého zlata. Byla to barva bukového listí ozářeného sluncem. Stromy jím byly ještě obalené, padalo odtud při závanu větru s tichým šelestem, usazovalo se sochám v dlaních, ve vlasech i do klínů a pokrývalo pěšiny i trávu v parku. Brouzdali jsme se jím, šustilo nám pod nohama, někde jsme se skoro brodili závějemi listí. Došli jsme k přírodnímu amfiteátru s terakotovými hlavičkami, zpustlými časem a místy poničenými lidskou rukou. Postavila jsem se uprostřed, zavřela jsem oči a zrovna jsem slyšela, jak se tam kdysi muzicírovalo, jak tam staří muzikanti hrávali Adama Michnu z Otradovic nebo Pavla Vejvanovského. Milan mlčel. Držel mě za ruku a vodil mě parkem. Zírala jsem na dvě obrovské pískovcové velryby, jejichž tlamy upravené jako chrliče ve mně vyvolaly otázku, jak to asi vypadalo, když z nich při slavnosti tryskala voda. Došli jsme až ke zpustlému loveckému zámečku, zarostlému divokým chmelem, lopuchami a lebedou, a odtud jsme se vraceli po chodníčku lemovaném dvěma alejemi buků, kde nám pavučiny obtížené rosou chtěly zabránit v chůzi, když před námi vytvářely řetězy podobné fantastickým náhrdelníkům. Měla jsem pocit ticha, blahého smutku a radostné tesknoty. Uprostřed bukové aleje jsme se beze slova objali a políbili. Aniž by z nás cokoliv kdo byl vyslovil, věděli jsme, že od této chvíle jsme milenci. Byla tam socha Čas unáší Krásu a socha Čas odhaluje Pravdu a také památník Na smrt hraběte Šporka a také socha Venuše s jablkem od Parida. Byl podzimní den a přece v poledne tak horký, jako by ještě bylo léto, děti před zámkem zapálily hromadu listí, jejich ohníček čadil, z dálky zněl jejich křik jako volání racků, cítila jsem, že je zde najednou přítomno všechno, vznik i zánik, zrání a tvorba, rozklad a bobtnání, pomíjejícnost i obnova, příroda i kultura, neuchopitelná krása okamžiků i chladný klid věčnosti. A Milanovo objetí a jeho šepot: „Právě tady a za takového dne jsem tě chtěl políbit...“
Přemýšlím o tom, co je to láska. Ne teď. Už dlouho. Zpívám o tom, píši o tom. Musím na to tedy myslet. Chtěla bych vědět, co to je, proč po tom lidé stále tolik prahnou, proč to hledají a ztrácejí, proč o tom chtějí stále slyšet a číst. To nejsou jenom dotyky rtů a těl. To jsou také naše sny a naděje, které vkládáme do druhého člověka, naše touhy, které s ním sdílíme, naše prožitky světa, které nás s ním sdružují.
Text © Jaroslav Boček
© Euromedia Group, a. s. – Pragma , 2019
Komentáře
Okomentovat