Příběhy železné opony, které nesmí být zapomenuty
Trestněprávní postih za opuštění republiky byl však vlastně tím příznivějším ukončením nebezpečné cesty za svobodou. Horším koncem byla smrt v drátech elektrifikovaného zátarasu, zastřelením příslušníky Pohraniční stráže, výbuchem nastražené miny nebo roztrháním služebními „samostatně útočícími psy“. Nesmíme zapomínat nejen na mrtvé, ale i na zraněné, trpící pak trvalými následky střelných poranění a nesoucí doživotně rovněž cejch nespolehlivých – občanů druhé kategorie. (str. 8)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.
Chci zakoupit tento titul!
Titul mapuje trýznivé příběhy lidí zemřelých v letech 1948–1989 na československo-rakouské hranici. Autoři se zaměřují na 54 obětí železné opony. Byli mezi nimi tací, co se pokoušeli uprchnout z komunistického Československa, ale také ti, kteří se u zakázaného pásma ocitli za jiných okolností a zahynuli nešťastnou náhodou. Nepřinášejí jen statistiku, s každým mrtvým představují skutečného člověka.
Zmíněné autorské duo se zaměřilo na prostor železné opony mezi jižní Moravou a Dolním Rakouskem. Byly to zátarasy, elektrické dráty s vysokým napětím, minová pole, ozbrojené složky a propracovaný hlídkový systém, jenž měl zabránit občanům v opuštění vlastní země. Během desetiletí zde byly usmrceny desítky nevinných Čechů, Slováků i Poláků, které si nyní znovu připomínáme. Jejich životní dráhy se v rámci možností skládají do uceleného obrazu a zasazují do širších dějinných událostí. Nejsilnější stránkou námětu je snaha vrátit mrtvým jména, tváře i důstojnost. Až na výjimky šlo o mladé muže s vidinou lepší budoucnosti.
Jednotlivé kauzy se řadí chronologicky, každá kapitola je samostatně věnována konkrétnímu pokusu o útěk, v němž mohl být jeden i více zasažených. První pasáž je datována z roku 1950 a poslední se odehrává koncem března 1985. Drtivou většinu případů představují úmrtí po úrazu elektrickým proudem, následky výbuchu min a střelby pohraničníků. Úseky jednotně obsahují i základní data o mrtvých, dalo by se říct krátké medailonky, například datum a místo narození nebo informace o zaměstnání. Často je přiložena i fotografie z místa činu s podrobně zakreslenou mapou, kde ke snaze o překročení došlo a následují taktéž archivní zdroje a prameny.
Podstatou není pouze výčet prostředků, jakými lidé v mezní oblasti umírali. Její hlubší význam spočívá v připomenutí toho, že totalitní režim potlačoval základní lidská práva a svobodu. Pozůstalí většinou nedostali šanci se s nimi rozloučit, nezřídka ani nevěděli, kde jsou pohřbeni, a v mnohých případech se to nepodařilo objasnit dodneška. Místo posledního odpočinku zůstalo neznámé a svolení k civilnímu pohřbu i obyčejnému rodinnému rozloučení jim byla odepřena. A v tom spočívá největší nehumánnost, i po smrti se snažili poškozené zneuctít a připravit je o zbytky lidskosti.
Knihu lze žánrově zařadit mezi populárně-naučnou literaturu faktu s výrazným dokumentárním a publicistickým charakterem. Styl vyprávění je srozumitelný, ale drží si určitý standard a dodržuje se v něm výhradně spisovná sféra jazyka. Spis je bez gramatických i pravopisných nedostatků.
Počin cílí na širší laickou veřejnost, výňatky z dobového kontextu hrají sice důležitou roli, ale hlavní pozornost se soustředí na osobní úděly. Díky tomu může oslovit i čtenáře nezabývající se moderními českými dějinami na odborné úrovni. Naopak jej nelze doporučit publiku hledajícímu klasickou beletrii s dramatickou zápletkou a propracovanými postavami. Jelikož všechny epizody nesou silný emocionální náboj a fakta jsou uvedena syrově bez snahy zakrýt krutost období totality, vyhnout by se jim měli vysoce citliví jedinci.
Luděk Navara (1964) je český novinář, scenárista a spisovatel literatury faktu trvale věnující se zločinům nacismu a komunismu, politickým represím a osudům obětí autoritářství. Mezi jeho díla patří například Smrt si říká Tutter a třídílné Příběhy železné opony. Ty se později staly předlohou stejnojmenného televizního seriálu. Za svou novinářskou a publicistickou činnost získal několik významných ocenění.
Miroslav Kasáček (1937) je historický publicista a zakladatel občanského sdružení Paměť, které prostřednictvím výstav, konferencí a publikací dokumentuje příběhy komunistických represí a bezpráví. Sám poznal důsledky politické perzekuce, když byl v roce 1970 kvůli svým postojům propuštěn ze zaměstnání a nucen pracovat v dělnických profesích. Dlouhodobě spolupracuje právě s Luďkem Navarou. Společně vydali Mlynáře od Babic, Příběhy třetího odboje a Volavčí sítě.
Že byly tehdejší časy nemilosrdné, jsem už dávno tušila. Ovšem po přečtení ve mně přetrvaly silné emoce, když jsem si uvědomila, kolika matkám se nevrátil domů syn, kolik potomků ztratilo svého otce. A to jen proto, že toužili svobodněji dýchat a nenechat si diktovat podmínky toho, co smí a nesmí. Velmi zdařilý důkaz toho, že demokracie není samozřejmost.
Závěrečné hodnocení: 90 %
Počet stran: 392
Komentáře
Okomentovat