Programátor, horolezec a vtipálek
Ukázalo se ale, že peníze mají velkou přesvědčovací moc. Když se po ubytovně rozneslo, že jogín platí za pozření lžíce stovku, a Rampa předvedl několika prvním dobrovolníkům, že nápoj není otrávený, netrhly se s dobrovolníky dveře. Druhý den ráno se netrhly dveře v ordinacích obou závodních lékařů. Rampa očekával velký průšvih, Honza však byl naprosto klidný, protože nějak věděl, že žádný z postižených nepřizná ochutnávku živé vody. Jeden z lékařů zavolal hygienickou kontrolu na závodní jídelnu. Ta však nic nezjistila. Honza pak seděl nad svými poznámkami o výrobě živé vody dva večery, a na konci toho druhého, to už Rampa spal, najednou vykřikl: „Už to mám! Já jsem ale debil! Dal jsem tam stokrát víc síranu amonného.“ Ráno Honza odkráčel s demižónem a smutným výrazem k toaletám. (str. 85)
Za recenzní výtisk děkuji autorovi Petru Koškovi.
Chci zakoupit tento titul!
Neznáme jméno, neznáme příjmení, ale víme, že mu každý říká Rampa. A právě s ním prožijeme humorné příhody z dob reálného socialismu. Programátor nastupující do svého prvního zaměstnání – výpočetního střediska uranových dolů. Milovník horské turistiky i původce leckdy svérázných nápadů. Výpověď doby, či prostor poznat zajímavý obor? Ocení Rampovy vtípky a novoty i ženské pohlaví?
Šedesát tři pojmenovaných kapitol vzhledem k celkovému rozsahu jasně ukazuje, že půjde o krátké zážitky. Jednotlivá vyprávění jsou ukončená, a ačkoliv se nejedná o striktně lineární odvíjení, je patrná osa po níž směřujeme převážně dopředu a zpět se otáčíme jen výjimečně. Z anotace se dozvídáme, že se ocitneme v normalizaci, což odvodíme i z narážek (např. Jaroslav Hutka mohl vystupovat cca v letech 1967-77). Nicméně samotné časové ukotvení není podstatné, poněvadž Košek se více než politikou zaobírá reálným životem a svědectvím konkrétních postav a jejich zážitků.
Přestože je protagonista autorovým odrazem a je zřejmá autobiografická poloha, používá er-formu, takže výsledný text působí dojmem nezaujatého pozorovatele, jenž se s námi podělí o několik zábavných historek, jichž byl svědkem. Spisovná čeština se mísí s prvky obecné, sem tam zazní vulgarismus. Žádná stylizace nebo póza, ale znázornění toho, jak se skutečně mluví. Dílem prostupuje velké množství cizojazyčných dialogů (němčina, slovenština, polština, angličtina aj.) i termíny úzce spjaté s odvětvím výpočetní techniky a časového zařazení, které nemusí být současnému čtenáři známé. V obou případech se na konci dočkáte doslovného překladu i vysvětlivek. Jazyková skladba není nikterak složitá a evokuje sdílení zážitků mezi přáteli. Právě i díky tomu lze knihu kdykoliv odložit, aniž byste se báli, že zapomenete obsah nebo dějové propletence.
Pan docent Kirschner uvedl školení hodinovou přednáškou o požárních předpisech, které s německou precizností doslovně četl z příslušných norem. Tlumočení do češtiny zabezpečované slečnou Houdkovou však již bylo výrazně volnější. Když se v druhé hodině dostal pan docent k popisu systému EC, přestali čeští a slovenští účastníci přednášené látce zcela rozumět a jen seděli s vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy. Rampa sice maturoval z němčiny, ale odbornou terminologii neznal. Překlad slečny Houdkové mu připomínal spíš jakousi dadaistickou prózu než popis operačního systému počítače. Časem pochopil, že sýpka změněných táců, jak přeložila slečna Houdková termín Wechselplattenspeicher, je zřejmě pole magnetických disků a že funkční výkřik bude asi volání funkce. Mašlový příkaz (Schleifenbefehl) však už byl nad Rampovy znalosti a představivost. (str. 143)
Prostředí je velmi pestré a ať zavítáme do kanceláře výpočetního střediska, na vysokou školu, nebo místa navštívená v rámci horolezeckého oddílu, vždy na vás dýchne – pro někoho možná obyčejná –, ale určitě pokaždé nadmíru uvěřitelná a realistická atmosféra. Podíváme se na Liberecko i do Bratislavy. Zažijeme zavádění sálových počítačů i zakusíme specifika socialistických podniků. Jaké byly začátky prvních programovacích pokusů? Co obnáší přestavba koupelny? Proč se nevyplácí některé věci svěřovat inženýrům? Je taková výhoda být prominentním pacientem?
Tempo nelze jednoznačně hodnotit, poněvadž samotné vystavění je koncipováno stylem úvod-zápletka-vyústění a než se nadějete, jste na konci. Nicméně možná právě stručnost má zásadní vliv na udržení pozornosti. Autor používá rovnoměrné zastoupení popisů i dialogů, každodennost i kuriozity si představíte v živých barvách. Zažijete podobný pocit, jako když váš blízký kamarád začne při sklence alkoholu vzpomínat na mládí a prožité příhody.
Nejvíce poznáme Rampu s kamarádem Lumírem a přítelkyní Marikou. Samozřejmě sledujeme i Rampovy sbližovací pokusy a následný životní směr s Dášou. Přestože se v knize mihnou i další postavy, roli mají epizodickou či natolik marginální, že hlouběji nepoznáme jejich naturel. Ostatně i samotný protagonista se nám ve větší míře nesvěřuje, spíš se jakékoliv situace snaží brát s nadhledem. Je ale možné mít pokaždé úsměv na rtech?
„Ty vole, já jsem se v noci pochcal. Ale strašně. Matrace je úplně prochcaná.“ „To vidím, a dokonce i cejtím,“ opáčil Rampa. „Vona mě zabije, musím někde najít hadr a čistý povlečení, než přijde s teploměrama,“ rozhodl se Marek a postavil se bosýma nohama do kaluže na podlaze. Když vykročil ke dveřím, Rampa ho zarazil: „Jestli ji chceš opravdu nasrat, tak di ťapat těma pochcanejma nohama na chodbu. Dopadneš hůř než já včera s tou uklízečkou.“ „Tak co mám proboha dělat?“ „Co můžeš dělat, pěkně ji zavolej, ale předtím si pořádně zavři stolek, aby neviděla ty lahve. Jinak kromě toho, že tě zabije, máme voba utrum s pivem.“ A tak Marek po chvíli váhání rozechvělou rukou zazvonil. Když ho sestra viděla, jak sedí na posteli a nešťastně koktá omluvy a vysvětlení, že za to můžou asi ty prášky, reagovala kupodivu klidně: „No, včerejší slib ste nedodržel. Ale víte, lidi často nedodrží mnohem důležitější sliby. Proto dneska spěchám do Děčína. K soudu. Tak si z toho nic nedělejte. Stanou se v životě horší věci. Hm, vypadá to i na novou matraci.“ Jen Rampův otec a vrchní sestra v tu chvíli věděli, jak je Markova choroba vážná. Rampa se to dozvěděl až za rok, když už Marek nežil. (str. 117-118)
Občas probleskne překlep, vypadlé písmeno, či subjektivně kostrbatější slovosled. Text neobsahoval natolik výrazné chyby, aby vám znepříjemnil četbu. Rozhodně bych u vnitřních monologů nepoužívala přímou řeč, působilo to zbytečně zmateně. Chápu, že za následující věc spisovatel přímo nemůže, ale i tak musím zmínit, že vzhledem k tomu, že se jedná o brožovanou knihu, vazba byla natolik nepoddajná, že při citlivějším čtení se vám zavřela a v ruce se nedržela úplně pohodlně, pokud jste ji nechtěli výrazně zalomit.
Významnou složkou jsou černobílé ilustrace od Vlasty Bergmanové. Příjemně doplňují obsahovou stránku o vizuální podobu, jež je přiléhavá a vhodně umístěná.
Rampa v uranových dolech kombinuje nostalgické vzpomínání s krutou realitou normalizační éry, respektive veselé historky, které v rámci vedlejšího efektu zachycují tamější atmosféru, aniž by to pro ně bylo dominantní a snažily se o výpověď. Pokud hledáte humornou literaturu, u níž není vtip použit prvoplánově, s panem inženýrem strávíte pěkné chvíle.
„Hele, ten Mupi, to je cizinec? zeptal se Rampa? „Ne, proč?“ „Že má takový divný jméno.“ „To mu jen tak říkáme. Ve skutečnosti se jmenuje Karel. To jméno sme mu dali, protože ho vyhodili z maturity kvůli ruštině. Technický předměty za jedna, ale tu ruštinu se nebyl schopen naučit. Komise se ho snažila zkouškou protlačit, ale nic kloudnýho z něj nedostali. Předseda ho na závěr vyzval, aby aspoň přečetl heslo Miru mir (Světu mír), které viselo v místnosti. Jenže on to přečet jako Mupi mup, tak ho vyhodili. Celým jménem mu říkáme Mupi Mup, ale zkráceně Mupi.“ „A to chce jet na Kavkaz?“ podivil se Rampa. (str. 19-20)
Petr Košek je v současnosti v důchodu, přesto na částečný úvazek učí na Střední škole elektrotechnické a automobilové elektrotechnické předměty. Z obavy před možnou nastupující senilitou se rozhodl zaznamenat vlastní zážitky a po nocích je poctivě sepisoval, až vznikla jeho prvotina, již držíte v rukou.
Subjektivní názor: Musím říct, že jsem se velmi bavila a i přes určitou schematičnost a repetitivnost si myslím, že se jedná po formální i obsahové stránce o zdařilý debut. Ideální do dní, kdy vám dělá problém urvat si na četbu delší čas; s touto knihou stačí i pár chvil, abyste zdolali několik kapitol. Věřím, že má možnost zaujmout napříč generacemi. Doporučuji.
Závěrečné hodnocení: 80 %
Protagonistou knihy je programátor Rampa, který v době normalizace nastupuje do svého prvního zaměstnání. Okolnosti způsobí, že se na poslední chvíli rozhodne nejít učit na vysokou školu, ale stává se zaměstnancem výpočetního střediska uranových dolů. V důsledku toho prožívá spolu se svým kamarádem Lumírem řadu poutavých příhod, nejen v práci, třeba při zavádění počítače v podniku, ale také mimo ni, hlavně v místním horolezeckém oddílu nebo při úpravách domu po Rampově dědečkovi, moudrém ruském legionáři. Oba kamarádi, kteří se snaží v plné míře uplatnit ve své profesi, žijí zároveň i osobní životy, a v průběhu vyprávění se stihnou oženit, což ovšem také neproběhne podle zavedených zvyklostí. Ačkoliv jsou jejich zážitky převážně humorné, autor nijak nezastírá záměr podat jejich prostřednictvím také svědectví o době, kdy se odehrávají. Díky svému širokému záběru by knížka mohla oslovit čtenáře napříč generacemi.
Nakladatelství: Nakladatelství Bor
Ilustrace: Vlasta Bergmanová
Rok vydání: 2021
Žánr: humoristické historky
Počet stran: 320
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat