Obdivuhodná životní cesta plná nástrah
Víte, Boží zásah do lidského života se někdy projeví velice nenápadně - a teprve po letech si člověk uvědomí všechny souvislosti. V mém životě hrálo takovou roli většinou nějaké nečekané setkání. Prostě jsem se v jisté chvíli potkala s člověkem, který mi nějak pomohl nebo přede mne postavil novou výzvu – zkrátka mým životem nějak zahýbal. (str. 187)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Straky na vrbě.
Chci zakoupit tento titul!
Jaké to bylo vyrůstat a žít v době, kdy Československo ovlivňoval komunistický režim? Dagmar Pohunková ve své knize poutavě odkrývá osobní prožitky, pracovní milníky i to, jakou úlohu u ní hrála katolická víra.
Hned v úvodu je nutné zmínit nevšední způsob, jakým je příběh vylíčen. Nejedná se o klasický životopis, jenž by chronologicky uváděl jednotlivé události, ani o typický rozhovor založený na pravidelném střídání otázek a odpovědí, jak by se mohlo jevit podle podtitulu. Hana Svanovská na začátku každé kapitoly nadhodí téma nebo zavede řeč na konkrétní epochu, figuruje ovšem spíše jako průvodkyně. Samotné vypravování řídí Dagmar, jejíž vzpomínky umožňují nahlédnout do uplynulých desetiletí. O minulosti hovoří otevřeně a upřímně, takže čtenář může lépe pochopit, jak dřívější příhody vnímá s odstupem času. Tento koncept se výrazněji mění až v poslední, šestadvacáté kapitole, která má podobu plnohodnotného dialogu mezi oběma dámami.
Publikace začíná představováním rodinných příslušníků z otcovy strany, kteří žili ve Vídni, zatímco matčina větev měla kořeny v italské Abbazii. Jak se vyprávění nabaluje, přibývá logicky nespočet jmen, nejen pokrevních příbuzných, spolužáků, později kolegů a přátel. Ke konci je už téměř nemožné si každé nové příjmení zapamatovat. Dagmar se za svůj život musela vyrovnat s řadou těžkých zkušeností. Nejprve to byla předčasná smrt tatínka (tehdy jí bylo asi rok a půl), pak záškrt, sexuální zneužívání ze strany otčíma, v dospělém věku rozvod nebo komplikovaná operace páteře.
Jedním z nejzajímavějších témat je vývoj medicíny a proměny zdravotnictví. Když v roce 1953 nastoupila do nemocnice v Ústí nad Labem, možnosti léčby byly ve srovnání s dneškem podstatně omezenější. Přibližuje tehdejší podmínky péče o pacienty, léčebné alternativy i obtíže, s nimiž se mladí začínající lékaři na začátku kariéry setkávali v důsledku absence praktických znalostí.
Dnes je téměř neuvěřitelné, že jsme byli čerstvě po promoci vrženi do žhavé praxe bez jakýchkoli zkušeností. Znamenalo to najednou obrovskou zodpovědnost za druhé lidi. Dost špatně by se taky současnému lékaři vysvětlovalo, jak tenkrát celá medicína vypadala. Jak už jsem zmiňovala, promovali jsme roku 1953, což je letopočet, kdy byly objeveny nukleové kyseliny. Když jsme do nemocnice nastupovali, byl z antibiotik k dispozici pouze penicilin v injekcích a Streptomycin, jiná k mání nebyla. (str. 111)
Dalším výrazným námětem jsou mezilidské vazby. Někdy jsou křehké a nestálé a vyžadují různou míru péče, trpělivosti a vzájemného porozumění, což demonstruje i autorčino pouto s matkou, jež se v dospívání po odhalení zneužívání narušilo. Ztracenou důvěru se již nikdy nepodařilo obnovit. Přesto o ní mluví s pokorou, bez zášti a ukazuje tak, že si lze pamatovat hlavně to hezké.
A do třetice je neméně významným prvkem katolicismus – a křesťanství obecně. Náboženství pro MUDr. Pohunkovou ztělesňuje důležitou oporu při překonávání náročných chvil, ovlivňuje hodnoty, rozhodování i postoj k ostatním. V díle se odráží nejen její duchovní cesta, ale zároveň postavení katolíků za komunismu a proměny role církve ve společnosti.
Paní doktorka je nesmírně pracovitá a jaktěživ se nezalekla žádné výzvy. Po rozvodu sama vychovávala syna Petra, znovu se nevdala. Snažila se vydělat peníze, dopřát jedinému potomkovi hezké dětství a navíc se neustále dovzdělávat v oboru, což bylo jejími slovy tu a tam opravdu úmorné. Jelikož je houževnatá, inteligentní a ambiciózní, toužila být vždy stoprocentní na všech frontách a kolikrát šla až na hranu vyčerpání. Umí si udělat legraci sama ze sebe, na druhé nahlíží věcně a spravedlivě. Nechybí jí sebereflexe a dokáže uznat vlastní pochybení.
Styl psaní je autentický. Je znát, že prošel redakční úpravou, přesto stále odráží autorčin osobitý způsob vyjadřování. Největší výtkou jsou překlepy, jež unikly korektuře (str. 158, 294, 343, 400). Slovní zásoba odpovídá individuálnímu a vzpomínkovému charakteru; nejčastěji se využívá spisovný jazyk, lze v ní najít i hovorové či nespisovné výrazy. Občas narazíme na archaismy nebo odborné termíny, jež neubírají na srozumitelnosti. Na konci je umístěna grafická příloha, v níž najdeme mnoho černobílých fotografií.
Počin lze doporučit především publiku, které se zajímá o moderní české dějiny, o lidské osudy za totality, o evoluci v medicíně a o vzpomínky lidí, již tuto dobu prožili. Vzhledem k tomu, že se v něm prolíná profesní dráha Dagmar Pohunkové s katolickou vírou a zkušenostmi z církevního prostředí, zaujme také zájemce o křesťanskou literaturu.
Dagmar Pohunková se narodila roku 1929 českým rodičům ve Vídni. Vystudovala 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a praxi vykonávala v Ústní nad Labem, Hořovicích a Praze. V období pražského jara působila jako redaktorka ve Státním zdravotnickém nakladatelství, kde se zasloužila o vydání řady užitečných edic. Později se specializovala na endokrinologii a lékařskou etiku. Překládala též teologickou literaturu z němčiny a chvíli vedla Zdravotnické noviny.
Dle mého názoru je to velmi inspirativní žena a v recenzi bych toho o ní mohla zmínit spoustu a stejně by se člověk nenudil. Značně mě překvapilo, jak dokáže detailně hovořit o věcech, které se staly před desetiletími, jako by to bylo včera. Moc ráda jsem se seznámila s osudem, jímž si prošla.
Závěrečné hodnocení: 85 %
Počet stran: 445
Komentáře
Okomentovat