Recenze: O PATRO VÝŠ (Michaela Mikulová)

Křehké rodinné drama na prahu svobody

„Hola, hola, je někdo doma?“ a ve dveřích se objeví Bohdan. „Co je to tu za pohřební náladu?“ vycítí napětí a vejde dovnitř. „Á, matematika!“ posune prstem výukové texty o kousek dál. „Nechceš přezkoušet, dcero moje?“ zasměje se. Zažehne tak nečekanou reakci. „Abys mi zas mohl dokazovat, že jsem mula? Aby ses mohl pást na mejch rozpacích a mít z toho požitek?“ vykřikne a popadne skripta. Jitka polekaně ustoupí, přesvědčená, že jimi opět mrskne na zem. „Vypočítej tenhle příklad!“ rozevře Viki studijní materiál na nahodilé stránce a zaboří prst do jednoho z cvičení. „A pak se mě zeptej, jestli chci přezkoušet! Pochybuju, že vůbec víš, co jsou integrály a derivace!“ Bouchne dlaní do stolu a odkráčí z místnosti. „Co ji to popadlo?“ podívá se Bohdan udiveně na svoji ženu. „Proč ji neustále popichuješ?“ vyčítavě mu odvětí. „Víš přece, že jí matika nejde a je z toho nešťastná. Taky by ses mohl občas zeptat na něco jinýho, než jaký má známky a kolik hotovejch zkoušek, když už se doma náhodou potkáte. Vůbec se nedivím, že se klidí, když tě vidí.“ (str. 20-21)

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Brk.

Chci zakoupit tento titul!


Viki, Jitka, Bohdan a babička žijí společně v jedné domácnosti, tak jak to dříve bývalo běžné. Každý má nějakou povinnost, s níž přispívá ke vzájemné spokojenosti, přesto jsou okamžiky, kdy se vznáší otázka, jestli jsou zároveň všichni šťastní a naplnění. Jitce se blíží padesáté narozeniny, a o to více bilancuje. Ač je ona tou, co se za každou cenu přizpůsobí, v některých otázkách má jasno – nestojí o emigraci. Naopak manžel je poháněn vidinou, jak by se na Západě měli lépe. Prosadí si, jako ostatně většinu věcí, nakonec svou? Mezigenerační traumata i niterní dramata rodiny Wagnerových ožívají na sklonku osmdesátých let. 

Dvacet čtyři kapitol nese název dle ústředního vypravěče s rokem a časovým obdobím. Začínáme Jitkou v září 1987, končíme rokem 1992 s Viki. První zmíněná pracuje v projekčním ateliéru, a přestože manžela miluje, poslední dobou jí všemožnými způsoby ukazuje, jak lze zklamat a nechat ve štychu. I nadále zůstává tmelícím prvkem mezi Bohdanem a Viki, na sebe moc nemyslí. Okamžiků, kdy je na melouchu či ovlivněn alkoholem přibývá, a bohužel to častokrát nevyžádanými a vtipnými radami odnáší dcera, na niž má přehnaně vysoké nároky. Viktorie je typickým dítětem své doby; rodičům se snaží zavděčit, vzdává jim dostatečnou úctu, zkrátka chce být poslušnou dcerou. Koho zajímá, že chtěla studovat žurnalistiku, nebo psychologii, na niž ji kvůli kádrovému profilu a politickému posudku nepřijali a místo toho musí být ráda alespoň za ekonomku? Ještě že má tancování, v němž si vyčistí hlavu a alespoň na chvíli zažije pocit, že je v něčem dobrá. Bude to ale otci stačit?
Jitka si bere notýsek a drobným písmem do něj zapisuje všechno, co musí na narozeniny nachystat. Padesátiny. Nijak zvlášť si číslo nepřipouští. Detailně si poznamenává, co všechno bude na oslavu zapotřebí koupit. Bylo by dobré sehnat čerstvou vepřovou šunku. A uherák. Aby chlebíčky byly, jak se patří. Ale kde? Zkusí v Domě potravin na Václaváku. Zavařené okurky má od tety z Třebáně, budou se hodit. Banány. Mandarinky, pomeranče. To by bylo! Zeptá se v zelenině u zastávky, někdy teď by měly zase přijít. A připraví pravý ovocný salát. Žádný kompot. A jako dezert nějakou dobrou zmrzlinu. Přece nebude péct dort sama pro sebe. Hlavní chod samozřejmě kuře, třeba zapečené s nivou. A šťouchané brambory. To bude Bohdanovi chutnat. Jde do spíže, nachystá si do kabely velkou síťovku a pro jistotu i tu druhou, menší. (str. 23)
Role jsou rozdělené i optikou vyprávění. V případě matky se jedná o er-formu, pro dceru je zvolena ich-forma, čímž je docíleno příjemného mixu zainteresovanosti i mírného odstupu pouhého pozorovatele. Podle ústředního mluvčího je citlivě odlišena i jazyková specifičnost pro daný věk, stejně tak kombinace spisovné a obecné češtiny. Dialogy posouvající děj jsou nenásilně doplněné o popisy každodennosti a snadno si představíte realitu osmdesátkového Československa. Jednotlivé pasáže pomocí lineárního toku zachycují nejdůležitější události. Text má správný náboj a dokáže přirozeně zakombinovat vážná témata do všedního bytí. Román je bez gramatických, pravopisných či stylistických chyb.

Pražská domácnost, taneční parket, prostředí vysoké školy, projektového ateliéru, lyžovačka na horách, hospody a mnohá další zákoutí, jež na cestě potkáme. Povinnosti vs. radosti a do toho všeho sametová revoluce, která přichází s neomezenými možnostmi k rozvíjení potenciálu. Při vykreslování se dozvíte i informace edukačního rázu, aniž by se účelově využívala nostalgická retro vlna. Proč jste si nemohli vybrat byt, v němž chcete žít, ale hledělo se na ubytované osoby dle metrů? Co způsobila emigrace zbývajícím členům rodiny? Kde končí zodpovědnost za činy druhých a začíná hledání dostatečné motivace k vlastnímu životu? Spousta podprahových otázek, jež se vynoří a zase zanoří, a záleží na vás, jestli je stihnete zachytit, nebo bez zamyšlení necháte odplout.

Tempo je veskrze poklidné, přesto dovede v neočekávaný čas přinést až nepřiměřeně kruté emoce. Na jedné straně ideály mládí, na druhé zralý věk, který se snaží pokračovat v navyklých kolejích. Hmatatelná atmosféra realisticky odráží politický přelom, i duševní proměny hlavních aktérek. Popisy i dialogy jsou vyrovnaným partnerem plynule se odrážejícím kupředu.
Náš červený wartburg stojí jako druhý v řadě vpravo u plotu. Zaplaví mě obrovský stesk. Jako by auto čekalo, až do něj celá rodina naskáčeme a vyrazíme třeba za tetou do Třebáně. Jednání s policajtama moje pocity rychle přeruší. Tváří se důležitě. Nevím, jak se tvářím já. Asi hrozně, protože jsem ráno měla průjem a bojím se, aby to na mě zas nepřišlo. A to nic nejím. Asi nervy. Policajti dlouhosáhle sepisují protokol. Mám pocit, že jsem u výslechu. Jako kdybych něco provedla. Trvá to děsně dlouho. Konečně poslední razítko a odchod. (str. 114)
Jitka i Viktorie jsou relativně otevřené a snadno čitelné karty, o jejichž tužbách nepochybujeme, jen vyčkáváme, zda samy podniknou ten prvotní krok odhodlání. Oproti tomu Bohdan je opředen tajemstvím, kvůli čemuž nedokážeme plně navnímat některé jeho činy a hravě tak sklouzáváme k odsouzení. Co když ale i on má oprávněné důvody? Nebo je pravda úplně jinde a pouze tvrdý náraz do zdi způsobí restart uvažování? Charaktery jsou vykresleny citlivě a realisticky, čtenář lehce nalezne pochopení. Rychlá identifikace s postavami má za následek, že k nim vytvořený vztah bude pevný a fandění opravdové. 

Nedá se říct, že by titul obsahoval formální chyby, spíše některé individuální preference mohou ovlivnit váš výsledný prožitek. Pro někoho možná obyčejná rodina, na jejímž životě není pořádně co sledovat, což by byla zásadní chyba v uvažování. Právě ona jednoduchost ukazuje sílu jednotlivce i praktiky režimu znesnadňující bytí. Místy lehce odhadnutelný vývoj, přesto jako celek dovede dílčími skutky překvapit. Zároveň se nedomnívám, že by byl správně pojem dlouhosáhlý, nýbrž sáhodlouhý, ale vnímám, že použití v hovorové mluvě není ojedinělé.

O patro výš nás přenese do minulosti, nikoliv však proto, aby se vzpomínalo se slzou v oku, ale realistickým způsobem vykresluje osud rodiny jako celku i jednotlivců v ní. Vyburcuje smutek, radost, vztek i pocit nespravedlnosti navzdory dobrým charakterům. Kromě tématu očekávání, snahy zavděčit se, naplňovat nároky a požadavky ostatních, ukazuje i vztahovou naivitu či problém jednostranné lásky. Dílo se zbytečně nerochní v negativních aspektech, ale pracuje s ženskou silou, jež si dokáže poradit i s věcmi na první pohled problematickými. Pokud máte rádi silné protagonistky, co se problémům postaví čelem, nehledáte dramata za každou cenu, ale střízlivé zobrazení života s důrazem na psychologii, román je přímo pro vás.
Když dojedí štědrovečerní večeři a sklidí ze stolu, přenesou do obýváku stříbrný svícen, který babi vždy před svátky dlouho a pečlivě čistí. Při pohledu na něj Jitku napadne, že by jedna ze svíček měla teď patřit Bohdanovi. On ale žije, uvědomí si vzápětí. Jaký je rozdíl mezi tím, že někdo umřel a někdo žije, když je to, jako by umřel? Žádný. Neexistuje jediná možnost se s ním spojit. Nikdo neví, kde je. Třeba už umřel, napadne ji. Oči se jí zalijou slzami a lítost se nedá víc vydržet. (str. 96)
Michaela Mikulová se podílela s dalšími autory na povídkové knize Povídky z druhé kapsy, na kontě má také knihu věnující se problematickému vztahu mezi matkou a dcerou Chodit po špičkách. O osobní či pracovní sféře není dostatek ověřitelných informací.

Počin pro mě byl obrovským překvapením, které jsem horko těžko odkládala. Mikulová má nesporný dar psát přirozeně, úsporně, a přesto trefně. Nepotřebuje zbytečnou omáčku, aby uměle přidávala vatu, každá věta má svůj smysl. Při zmínkách, jak babička při rodinných setkáních nalévá Becherovku, jsem si musela vzpomenout na tu svou, jež dělá úplně to samé. Domnívám se, že by kniha měla být mnohem více vidět, protože věřím, že u čtenářů se bude těšit velké oblibě. Bez přehnaného patosu a sentimentu dokáže umně zacílit a trefit. Doporučuji.

Závěrečné hodnocení: 95 %


Praha, přelom osmdesátých a devadesátých let. Jitka balancuje mezi prací, péčí o matku a dusným manželstvím s Bohdanem. Jeho pocit promarněného života mění společné soužití v minové pole tichých i bouřlivých konfliktů. Dcera Viki se mezitím snaží ustát tlak vysoké školy, otcovy nároky a touhu po svobodě, kterou doma nenachází.

Román O patro výš zachycuje tíživou atmosféru posledních let socialismu a ukazuje, jak se velká politika podepisuje na těch nejintimnějších vztazích. Dokáže blížící se sametová revoluce přinést rodině vytoužený klid, nebo jen odkryje stará mezigenerační traumata a nenaplněné ambice?

Nakladatelství: Brk
Rok vydání: 2026
Žánr: společenský román
Počet stran: 323
Vazba: pevná

Komentáře