Recenze: U ŠPINAVÉ KACHNY (Michal Jelínek)

Když problematiku paralelních vesmírů řeší přebujelá byrokracie


„Pokud jste někdy pracovali v kanceláři, pak víte, že slovo ‚audit‘ má podobný efekt jako ve středověku slovo ‚mor‘. Ovšem s tím rozdílem, že mor postihl ve středověku jen část populace, zatímco audit zasáhne ve firmě obvykle každého, od uklízečky po generálního ředitele.“ (str. 56)
Bezejmenný hlavní hrdina dokončuje doktorát v Ústavu Výzkumu Teoretické Polykosmologie, studuje historii představ o cestování mezi paralelními světy. Jenže hranice mezi teorií a skutečností možná není tak neprostupná, jak by se mohlo zdát. Při jedné studijní cestě totiž spadne do jezera a po návratu zjistí, že mu někdo ukradl boty. Je opravdu tam, kde by měl být? 

Ani v samotné instituci není všechno tak úplně v pořádku. Objevují se v ní nečekaná zvířata, přístroje se porouchávají a podivných událostí přibývá. Mohlo by jít o důsledek experimentů, nebo za vším stojí tajemný a skrytý Úřad pro stabilitu Velesvěta? A jak s tím souvisí zápisky záhadného Jarohněva z Libočan, jenž své dílo psal zdánlivě pod vlivem houbiček?

U Špinavé Kachny Michala Jelínka má extrémní spád. Děj nemá hluchá místa a s protagonistou procestujeme pořádný kus zeměkoule. Zavítáme na sever Evropy, ocitneme se mezi vědci a chybět nebude ani návštěva poněkud netradičního kláštera. Opakovaně zamíříme také do titulní Špinavé Kachny – hospody, kde se dá u piva alespoň na chvíli vydechnout. Jenže i ta se proměňuje v něco víc než pouhé místo, kam se chodí pro osvěžení. Ke konci totiž získává téměř vlastní charakter.

„Člověk, který vyrábí pivo, nemůže být špatný. To je fyzikální zákon.“ (str. 161)

Postav je opravdu požehnaně. Pozvolna se s nimi seznamujeme, abychom se vzápětí zase rozloučili, a než se stačíme v množství nových tváří zorientovat, na scénu už přichází někdo další. I to přispívá k dojmu neustálého pohybu, který je pro vyprávění typický. Kvůli tomu však nejsou propracované do detailu, což mate zejména v nedostatečném rozlišení obou představitelů Ústavu, Nullmachera a Ohnulstroma. 

Ich-forma se střídá s er-formou podle toho, zda sledujeme přímo protagonistu, nebo události, do nichž sám nezasahuje. Vzhledem k tomu, že se děj rozprostírá mezi několika vesmíry, může být tato proměnlivost poněkud zmatečná a místy náročnější na soustředění – ne každému se podaří udržet krok.

Styl vyprávění připomíná poetiku sira Terryho Pratchetta, na něhož ostatně odkazuje i sám spisovatel. Pro vtip ani slovní hříčku nejde daleko a většinou se je snaží náležitě vypointovat. Ne vždy se mu to podaří, častěji se však trefí do čtenářského vkusu, zvlášť pokud jsou naladěni na stejnou frekvenci. Právě v tom totiž tkví podstatná část kouzla podobných dobrodružství. Buď si s vypravěčem porozumíte, nebo vás některé nápady minou obloukem.

„Nemyslete si, holomci, že svým výzkumem cokoliv jednou provždy vyřešíte. Vaší disertací jen prokazujete, že takhle bádat jste schopni po celý zbytek vašeho života. Vše je totiž v pohybu a nic není definitivní. A to je ta pravá věda, přátelé.“ (str. 175)

Textu rozhodně nechybí ironie, zejména když si bere na mušku akademickou půdu, na níž se vědecké bádání potkává s přebujelou byrokracií. Je znát, že Jelínek má zkušenosti i s fungováním nejrůznějších úřadů, do nichž se rovněž s chutí strefuje. S nadsázkou vykresluje krásy i stinné stránky výzkumu a ukazuje, že někdy mohou být překážkou na cestě za poznáním nejen hranice lidského vědění, ale i klacky, které si vědátoři hážou pod nohy ve snaze získat výhodu v krysím závodě. 

Protože se jedná o první počin z univerza, může být čtenář občas zmatený jako Goro před Tokiem. Případné pokračování by mohlo nabídnout příležitost lépe poznat pravidla podivuhodného světa a trochu se nakolejit. 

Příběh je uzavřeně neuzavřený. Dokázal by fungovat samostatně, přesto se po dočtení nelze ubránit dojmu, že nás čeká ještě nejedno paralelně-vesmírné dobrodružství. Pokud vám vyhovuje humor Terryho Pratchetta, slovní hříčky a ironické šťouchance do akademického i úředního prostředí, mohla by vám tato kniha přijít vhod.

Michal Jelínek je český designér, výtvarník, výzkumník a spisovatel. Má zkušenosti s filmovým i herním průmyslem. U Špinavé Kachny je jeho prvotina.  

Osobní hodnocení: U Špinavé Kachny nabízí svižné, místy pořádně absurdní putování světem, v němž se vědecké teorie střetávají s nevyzpytatelnou realitou a ani návštěva hospody nemusí být tak obyčejná, jak se na první pohled zdá. Mně se rozhodně trefila do noty i při troše té zmatenosti.

Závěrečné hodnocení: 80 %


Anotace: Vtipná a absurdní sci-fi satira z pera Michala Jelínka přináší příběh magistra filozofie, který se z výzkumné cesty do severského Dälslantu vrací s mírnou kocovinou, ztracenými botami a vážným podezřením, že svět už není tím, čím býval. Doslova. Na pomezí mezi paralelními vesmíry, výzkumnými ústavy, hladovými orangutany a byrokratickým Úřadem pro stabilitu Velesvěta (ÚPSV), se rozvíjí příběh plný ironie, filozofických otázek a absurdních mezidimenzionálních nehod. „U Špinavé Kachny“ je literární koktejl, ve kterém se míchá Pratchettovský smysl pro humor s česky známou absurditou Hrabalovských periferií a akademického maloměšťáctví. Pro fanoušky sci-fi, kteří mají smysl pro nadsázku – a pro vědce, kteří už někdy přišli o grant.

Nakladatelství: Cosmopolis
Rok vydání: 2026
Žánr: humoristické sci-fi
Počet stran: 277
Vazba: brožovaná




Komentáře