Jedenáct povídek, jedenáct rozličných cest
Jako však na světě není ryzí oheň či zcela čistá voda, nejsou ani obě rodiny složené jen z otroků nevraživosti. Několik rozumných hlav jak u Brichotových, tak u Duetrových pracovalo dlouhodobě na tom, aby se oba rody usmířily. A nejsnazším způsobem, jak toho docílit, nemohlo být nic jiného než sňatek mezi mladými členy obou rodů. (str. 247)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Straky na vrbě.
Chci zakoupit tento titul!
Piráti, prokleté poklady, lodě s vlastní duší a elf mezi stěžni. Název nejnovějšího dílu Žoldnéřů fantasie může vzbudit dojem, že tentokrát zůstane celá antologie na rozbouřeném moři, skutečnost je však podstatně pestřejší. Piráti z Karibiků přinášejí jedenáct povídek – deset vítězných a jednu hostující –, které se žánrově vydávají do velmi odlišných končin. Pirátská tematika tak představuje pouze jeden z mnoha směrů, po nichž se tvůrci vydali.
 |
| (Zdroj: archiv recenzentky) |
Krvavá věštba, Lucie Matějíčková
Vítězná Krvavá věštba nejvíce odpovídá tomu, co naznačuje název celé knihy. Elf Ar-Ar slouží na lodi kapitánky Fayane, jejíž plavbu od počátku doprovází znepokojivá předpověď o krvi a smrti. Na otevřených vodách přitom nečíhají jenom obyčejné nástrahy: objevují se duchové lodí, podivné proudy, vraky i tajemný ostrov Soumračného šepotu, kam se navzdory varování rozhodnou zamířit.
Matějíčková si bere řadu prvků spojených s klasickými pirátskými historkami – neprobádané vody, neznámá souostroví, ostřílené námořníky i hrozbu ukrytou za horizontem – a bez ostychu je propojuje s vysokou fantasy. Od samého začátku je patrná snaha vytvořit plnohodnotnou odyseu s magickými prvky, nikoli jen převléknout tradiční hrdiny žánru do pirátských kabátů.
Silnou stránkou je práce s kulisami. Proud strhávající plavidlo, bouře, odlehlé končiny nebo hladina plná starých vraků udržují posádku v neustálé nejistotě. Děj má svižný spád a vedle nebezpečí nechává místo i vztahům mezi lidmi na palubě a drobným slovním přestřelkám. Krvavá věštba zkrátka skvěle vysvětluje, proč se námořnický motiv dostal až do knižního názvu.
Studna přání, Ondřej Adler
Úplně jiným, o něco tradičnějším směrem se vydává Ondřej Adler. Základní námět zná snad každý: existuje místo, kde se mohou splnit lidská přání. Jenže podobné zázraky málokdy fungují zadarmo. Příběh začíná téměř jako ve staré pověsti – ve vsi stojí studna, k níž lidé přicházejí s prosbami, a brzy vychází najevo, že každé jejich naplnění má svou cenu.
Text mimo jiné pracuje s rozdílem mezi tím, po čem člověk touží, a tím, co skutečně potřebuje. Peníze, zdraví, láska či bezpečí mohou na první pohled působit jako jednoznačně správné cíle, jejich dosažení však automaticky nevede ke spokojenosti.
Vlk se nažral, Aleš Thiel
Podstatně větší dávku nadsázky nabízí Aleš Thiel. Už falešné inzeráty na začátku dávají najevo, že tady se žánrové konvence nebudou brát se smrtelnou vážností. Společnost GELTMEISTER & KRÖTZ shání nejrůznější zaměstnance, přičemž mezi benefity patří například jistota peněz i při nedoručené zásilce nebo možnost pravidelně poznávat Velký Mlžný les. Pod tím vším se přitom skrývá realita, v níž může doručení obyčejného balíčku skončit podstatně hůř než nepovedeným hodnocením zaměstnance...
Propojení běžné pracovní rutiny s nadpřirozeným ohrožením patří k nejzábavnějším stránkám. Humor nestojí pouze na hláškách, ale také na kontrastu mezi absurditou některých situací a samozřejmostí, s jakou je tamní společnost přijímá. Ve chvíli, kdy musí zaměstnanec kvůli jediné zásilce opakovaně riskovat život, se navíc pod komediální vrstvou začíná rýsovat poměrně trefná satira na pracovní podmínky a představu, že zákazník či zaměstnavatel má vždycky pravdu.
Kopfsalat, Magdaléna Králová
Ještě razantnější žánrový odskok představuje Kopfsalat. Detektivní linka, futuristické technologie, titanobusy, nejrůznější modifikace lidského těla a hrdinka s velmi osobitým způsobem vyjadřování odvádějí knihu daleko od mečů, studní a pirátských lodí.
Ich-forma stojí především na výrazném hlasu protagonistky. Je sarkastická, pohotová, místy cynická a okolní společnost komentuje s takovou samozřejmostí, že bizarní technologické prvky začnou brzy vypadat naprosto běžně. Z jejích postřehů se přirozeně skládá obraz zdejší reality, aniž by bylo nutné brzdit děj dlouhými vysvětlovacími pasážemi.
Dcera lovčího, Kristýna Röselová
Elara putuje lesem, kde nakonec skončí v rukou zvláštní skupiny lapků. Nechybí mezi nimi trpaslík, hromotluk ani další bytosti, které by v obvyklém schématu snadno skončily jako anonymní padouši určení k poražení. Společně strávený čas ale tento obraz postupně narušuje. Únosci spolu jedí, dohadují se, starají se jeden o druhého a získávají konkrétnější povahu.
Röselová pracuje se známými prvky – lesní cestou, princeznou, bandity, různými rasami i možnou záchranou –, daleko více ji však zajímá dynamika mezi členy skupiny.
„Říká se, že stará pazderna byla čarodějnice a provozovala zakázané hrůzostrašné rituály! Prý u toho umírali lidé a kdo přežil, dočista se pomátl. Povídá se, že za to, co dělala, si pro ni přišel sám rohatý, že jí ukousl nos a snědl oči. Také se říká, že ji Švédi přivázali před hlaveň kanónu a vypálili z něj, když se přišlo na její čarování. Ale to jsou jen místní báchorky. (…)“ (str. 271)
Pětice vybraných příkladů skvěle ukazuje, jak široce lze v rámci jediného výboru chápat imaginativní literaturu. Jedna sází na námořní výpravu, druhá připomíná moderněji pojatou lidovou pověst, třetí si pohrává s pracovní realitou, další míří takřka ke sci-fi detektivce a poslední využívá tradiční dobrodružné prvky. Společný svět ani jedinou zastřešující tematickou linku proto hledat nelze – a vlastně to není potřeba.
Taková pestrost nevyhnutelně přináší také rozdíly v tempu a stylu, což bývá předností i úskalím podobných souborů. Jakmile vám určitý styl nesedne, o několik desítek stran dál se může všechno proměnit. Zde je rozptyl natolik široký, že koho příliš neosloví pohádková stylizace, může vzápětí narazit na ironicky laděnou městskou prózu nebo děj postavený na vypjatých situacích a riziku. Knížka tak připomíná ochutnávku současné domácí žánrové tvorby mnohem víc než tematicky sevřený celek.
Každé vyprávění otevírá černobílá ilustrace oceněná Čtenářskou cenou v rámci soutěže O lahvičku miruvoru v roce 2025 a uzavírá stručný medailonek jejího tvůrce.
Bonusem je též závěrečná studie Vítr, vlny, krev: Piráti snů a historie Františky Vrbenské. Na zhruba padesáti stranách sleduje pirátství nejen jako historický fenomén, ale také jako kulturní obraz, který se v průběhu času proměňoval v literatuře, filmu a populární kultuře. Vedle skutečných korzárů a námořních konfliktů se dostává ke Stevensonovi, pozdějším románům o mořských lupičích i filmovému pojetí pirátů a připomíná, jak výrazně se romantická představa svobodného mořského vlka liší od historie.
Tato část nakonec pomáhá i zdánlivě zavádějícímu názvu sborníku. Samotné povídky se totiž zdaleka všechny po moři neplaví, studie však pirátské téma uzavírá a zasazuje jej do širších souvislostí. Nepůsobí přitom jako několikastránkový dodatek přilepený na konec knihy, ale jako svébytná součást, která zabírá značnou část závěru.
„Prásk! Prásk! Prásk!“ zaduněly nové výstřely a hoch sebou v běhu trhl. Ne snad proto, že by některý z dalších vojáků, co přiběhli na zavolání svého druha, cíl zasáhl, ale poněvadž takový výstřel z muškety může docela dobře vyvolat leknutí i v někom, komu kule z nich určené nejsou, natož pokud ví, že mu určené skutečně jsou. (str. 313)
Piráti z Karibiků nabízejí několik velmi odlišných způsobů, jak lze dnes přistupovat k české žánrové próze: vážně i s nadsázkou, v kulisách připomínajících klasické pohádky, na otevřeném oceánu, v lese nebo v podivném městě, kde může být pracovní inzerát stejně nebezpečný jako prokletá věštba.
Nejvíce tak osloví čtenáře, kteří mají rádi pestré antologie, baví je objevovat nové české autory a nevadí jim výrazné střídání témat, nálad ani stylů.
Subjektivní názor: Na Pirátech z Karibiků se mi líbilo hlavně to, že člověk nikdy přesně neví, kam ho následující povídka zavede. Ne všechny kousky mě oslovily stejně, jejich střídání ale způsobilo, že se četba ani přes svůj rozsah nezačala slévat v nekonečnou řadu podobných zápletek – a nakonec mě velmi bavila.
Závěrečné hodnocení: 89 %
Začalo to Ostrovem pokladů (1883).
Dnes již zpola zapomenutý romanopisec Robert Louis Stevenson přivedl na scénu piráta Dlouhého Johna Silvera (a v komiksech dodnes figuruje jeho postava dvou tváří dr. Jekyll a pan Hyde).
Piráti tak okupují hladinu novodobé dobrodružné literatury, ale daří se jim v i zátočinách fantastiky: skryté poklady střežené nestvůrami a bájná města v džunglích, prokleté předměty i zbraně, strašliví, bezcitní kapitáni (jako Flint).
Uplyne sto dvacet let pirátské literární slávy, než se filmaři rozhodnou Prokletím Černé perly (2003) tématu vzdát čest směsí tradičních klišé (často obracených naruby) okořeněných černým humorem a geniálním hereckým výkonem Johnnyho Deppa.
Načež uplyne další čtvrtstoletí a dnes v našem sborníku můžete nahlédnout do vítězného textu na stejné vlně, kde ve strážním koši zírá do dáli elf, poklady jsou stále neměnně prokleté a lodi mají vlastní duši...
+ 50 stránek rozboru od Františky Vrbenské, kde se o pirátech dozvíte ÚPLNĚ VŠE!
Nakladatelství: Straky na vrbě
Série: Žoldnéři fantasie (15.)
Ilustrace: Jana "Maffet" Šouflová, Antonín Bednařík, Jiřina Kmínková, Anežka Topinková a další
Rok vydání: 2026
Žánr: fantasy, povídky
Počet stran: 425
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat