Tajemství mrtvého kolegy
Měl jsem kdysi hezkou kariéru. Ne že bych byl mezi historiky hvězda, ale měl jsem stálé místo, prima kancelář, několik indexovaných publikací a dobré jméno. Během jednoho roku se ale můj domeček z karet rozpadl. Když jsem zachránil jednu studentku před průšvihem a jejímu nenechavému spolužákovi vrazil jednu výchovnou, ani jsem si nestihl sbalit věci, jak rychle jsem letěl. Vzápětí jsem přišel o ženu i byt, skončil jsem na dlažbě a nakonec u kamaráda ve firmě, co renovuje památky. Z historika jsem se stal dělníkem. Na čas – teď jsem chtěl svůj život zpátky. (str. 17)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Mystery Press.
Chci zakoupit tento titul!
Záviš Brieftrager je zvyklý pendlovat ze stavby na stavbu, a tím alespoň částečně kompenzovat ztrátu původní profese historika, již byl donucen přestat vykonávat. Vypadá to, že tentokrát se ale blýská na lepší časy. Dostal nabídku pracovat na pozici archiváře hradu Křivoklát, tím pádem mít konečně vlastní skromné bydlení a krůček po krůčku získat prostor postavit se zase na nohy. Trpká pachuť ale přichází s poznáním, že jeho předchůdce byl při výkonu profese zavražděn. Obcházející strašidlo, či reálný člověk vyřizující si účty?
Kapitoly jsou rozdělené na linku ze současnosti a historickou, jež nás zavádí do 2. poloviny 17. století. Motáme se kolem roku 1647, kdy Jan Kryštof Rayman nejdříve loví pytláky, posléze se nechá naverbovat do vojska, aby zbohatl a zvládl zabezpečit svou milovanou i budoucího potomka. Léta ale ubíhají a vidina brzkého shledání se rozplývá. Zvládne doručit nashromážděný proviant, nebo padne jako mnoho jiných? Záviš má přízemnější starosti; mít pod kontrolou alkoholové excesy, na něž je expert, zapůsobit na nadřízenou a zbytečně se nedostat do problémů. Jenže co jiného se nabízí než pátrat na vlastní pěst, když kamkoliv se vrhne, tam se najde mrtvola? Nedá mu to ani tentokrát…
„Ale, ale, ale,“ zatlačila ho zpátky na lože. „Sotva se probudil, už jako krocan čechrá peří?“ „Nemůžu se pořádně ani pohnout, natoč čechrat peří, které nemám. Co se mi vlastně stalo?“ Nevzpomínal si. Šel do lesa – a pohříchu ne s čistými úmysly. Ale pak už měl jen tmu. „Našli jsme tě natrženého skoro vejpůl.“ Dotkla se hrudi. „Ránu jsi měl odsud,“ pokračovala prstem níž, až k levému boku, „až sem. Otevřel ses mi jako nikdo jiný. Jako kniha, až na to, že tu knihu někdo potrhal.“ „A tys mě zachránila.“ „Ano.“ „Jsem tvým dlužníkem.“ „Až na věky věků,“ usmála se. Pak řekla ještě něco, ale to už Jan opět upadl do bezvědomí. (str. 195)
Ich-formový vypravěč umožní maximální napojení nejen do částí vyšetřovacích, ale i osobních. Nelze se ubránit hořekování nad situací, do níž se dostal svým přičiněním: ztráta oblíbeného zaměstnání, rozvod, odcizení s dcerou a přítelkyně, s níž si jednostranně dopisuje do vězení. Vyhlídky do budoucna nejsou růžové, a přestože se Záviš tentokrát opravdu snaží nepadat do přehnané sebelítosti a trudnomyslnosti, někdy si prostě nemůže pomoct. V archivu je maximálně pilným pracovníkem a paradoxně právě v něm nalezne indicii, co jeho zájem rozhoří jak rozbušku. Cíl je jasný: objasnit, co stojí za mrtvým kolegou a jak moc je v nebezpečí i on sám.
Egon Trnka pracuje s jednoduchým slovosledem evokujícím lidový a přátelský tón. Vnitřní monology i družné rozhovory v hospodě jsou lidské, s obrovskou mírou realističnosti. Odlehčenost staví na rychlém sledu událostí, a to jak díky dialogům, tak relativně krátkým větám, které posouvají děj. Text je bez gramatických, pravopisných či stylistických chyb.
„Dušane!“ „Jo?“ „Pivo!“ „Podívej, Závo, nemůžeme chlastat každý večer, uděláš ze mě alkoholika.“ „To nebyla otázka.“ Dušan konečně zvedl oči od křížovky, kterou luštil v naší společné kuchyňce. Stál jsem ve dveřích, oblečený, obutý a připravený vyrazit. Podíval se mě, s hlasitým povzdechem odložil tužku a vstal. „Tak jo, přemluvil jsi mě!“ Byl jsem rád, že to šlo tak snadno. Bál jsem se pít sám. Snadno bych neodhadl míru a ve snaze utopit strach bych utopil mnohem víc. A po těch pár týdnech na Křivoklátě, s normální prací a s nadějí na normální život, jsem se nechtěl znovu potopit. (str. 143)
Zavítáme na bitevní pole, okusíme i pocity vojáka chystajícího se na poslední útok. V přítomnosti nám prostředí dominantně zastoupí Křivoklát, byť se v rámci hledání pravdy podíváme i na odlehlejší místa jako archiv či hospoda, dočkáme se i nenápadného vyzvídání. Kastelán ani ostatní pracovníci nejsou ohledně úmrtí moc sdílní, to ale Závišovi nijak nebrání v tom, aby znovu a znovu trápil policii svéhlavým jednáním.
Tempo je stejně jako v předchozích dílech příjemně plynoucí. Řádkování i velikost písma přispívá ke klidnému prožitku z četby, kdy zbytečně neostříte. Osobní dráha protagonisty je natolik zrekapitulována, že není nutná chronologická četba, abyste pochopili vývoj.
Z hlediska charakterů nemáme možnost hlouběji prozkoumat více postav vyjma Záviše. Většina z nich má spíše epizodickou roli, kdy nepředpokládáme, že se s nimi v budoucnu opětovně shledáme. U něj vnímáme, že stále neztratil naději vést spořádaný život i víru, že momentálně dělá maximum. Bude to ale stačit?
Spisovatel pokračuje v zajetém schématu, což pro některé čitatele může působit předvídatelně. Nudit se nebudete, vše plynule ubíhá, ale ucítíte, že to není úplně ono. Obzvlášť ve srovnání se Stříbrnou dýkou dochází tematicky i zpracováním k mírnému propadu. Chybí větší napětí, tajemno i obyčejný strach, kdy máte obavy o hrdinův život. Pokud bych počin připodobnila k jídlu, jedná se o vývar, který má na první pohled vše, co má správná polévka mít, jen se táhl méně než měl a nedosáhl požadované koncentrace chutí. Přesto vás zasytí a ještě si na něm pochutnáte.
Stopy ve sněhu propojují historii, amatérské pátrání a záhadu z minulosti promítající se do současnosti. Pokud hledáte do horkých letních dní knihu, jež ochladí a zároveň nezatíží hlavu, vybrali jste správně. Detektivní jednohubka o muži, co si kolosálně zkomplikoval bytí a jehož vztah k alkoholu v nás rozeznívá pnutí a nedůvěru, kdy se mu to vymkne definitivně. Odskoky do 17. století příjemně okoření příběh a ukazují, že Trnka nemá problém se zachycením jakékoliv atmosféry.
Seděl jsem v kuchyňce a přemýšlel co dál. Napil bych se, ale po včerejší zkušenosti jsem nevěřil, že by to dopadlo dobře. Rozum bombardovaný neustálou bolestí a slabým žaludkem měl pro jednou navrch. Navíc, pokud mě fakt zítra čeká odchod, s kocovinou by se mi odcházelo ještě hůř než jen tak. Kam půjdu? Iluze stability a nějaké budoucnosti zmizela v nenávratnu. Pár nejlevnějších ubytoven jsem znal, ale jak dlouho vydržím bez práce? Jak dlouho vydržím nechlastat? Jak dlouho vydržím sám se sebou, když jsem nedokázal vyřešit ani tak jednoduchou věc jako pořídit si vlastní bydlení? Svůj dům, svůj hrad? „Kdy máš skončit?“ sedl si naproti mně Dušan s gulášovou polívkou z pytlíku, co si udělal k obědu. I on naši hádku slyšel. Samozřejmě. (str. 196)
Egon Trnka se proslavil sérií Místo činu, kdy společně s bývalým historikem Závišem střídáme lokality a objasňujeme nečekaná úmrtí. Ač autor vystudoval historii na Karlově univerzitě, u profese nezůstal. Dříve pracoval jako sezonní pracovník, novinář či úředník, nyní zakotvil v mezinárodním korporátu.
Četbu jsem si užila, nicméně mám rozporuplné pocity. Velmi se mi líbily odkazy na Jaroslava Velinského a jeho tvorbu, avšak samotné vypravování bylo zbytečně zrychlené a pro mě postrádající hlubší myšlenku i moment překvapení. Linky se přirozeně protnou a výsledný dojem je logický, ale jako kdyby mu něco chybělo. Na odpočinutí stále dobrá volba.
Závěrečné hodnocení: 78 %
Na Křivoklátu minulost nikdy úplně neutichla. Staré hradby pamatují krále, vězně i popravy a někdy to z kamenných zdí dýchá dodnes.
Historik Záviš Brieftrager přijíždí na hrad jako archivář s jediným cílem: znovu se postavit na nohy a na čas zmizet z civilizace. Brzy ale zjistí, že jeho předchůdce zemřel za nejasných okolností a že kolem celé věci panuje podezřelé ticho. Zatímco katalogizuje staré knihy a rukopisy, začínají se objevovat souvislosti, které propojují současnost s krvavou historií křivoklátských lesů.
Během práce s archiváliemi ze 17. století Záviš zároveň naráží na pohnuté osudy vojáka švédské armády Jana řečeného Stejskala – muže, který se ve snaze přežít v nelítostné době zapletl do fatálního kruhu událostí. Minulé zločiny se tak znovu připomínají a Záviš postupně zjišťuje, že některé stopy nezmizely spolu se svými pachateli…
Nakladatelství: Mystery Press
Série: Místo činu (4.díl)
Rok vydání: 2026
Žánr: detektivní román
Počet stran: 272
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat