Cestou necestou Vladimírovým životem
Chvíli jsem marně šlapal a dostal jsem se jen tak pusou na okraj hladiny. Hlavu vyvrácenou k nebi a rty stočenými do kolečka jsem nasál trochu vzduchu a zase zaplul pod hladinu, tentokrát hlouběji. Snažil jsem se kopat, ale na hladinu už jsem se nedostal. Když se člověk topí, zpravidla to nevypadá nijak dramaticky. Voda nestříká, ruce se ani nedostanou na úroveň námi viditelného světa. Trochu jsem připomínal lekající rybičku, která u hladiny nabírá kyslík ze vzduchu. Museli pro mě skočit a vytáhnout mě. Naštěstí jsem vodu nevdechl. Kurz plavání pro mě skončil. Ne že by se tím někdo trápil. Vodu sice chlorovali, ale bráška z ní chytil střevní lamblie. To je takový jednobuněčný organismus, který nakreslený vypadá jako tvář smrtícího skřítka s velkýma očima a potutelným úsměvem. Bráchovi bylo opravdu hodně zle. (str. 42)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda.
Chci zakoupit tento titul!
Vladimíra Kořena vídáme především na televizních obrazovkách jako moderátora Zázraků přírody. Můžete si myslet, že tohoto mírně nešikovného, avšak věčně usměvavého muže znáte. Je tomu ale skutečně tak? Ponořme se do světa plného lásky k rybám, říčkám, zvířatům i dalším zástupcům fauny a flóry.
Dvanáct pojmenovaných povídek nám s větší i menší chronologickou posloupností představuje Kořenovo narození, dětství, dospělost, až se překleneme k současným projektům. Jednotlivé příběhy kombinují faktické, vyprávěcí i čistě imaginativně filozofující pasáže, jež tvoří komplexní, přesto dle životních fází oddělitelný počin.
Každopádně život mě baví a smrt nechci. Vím, že umírám právě teď. Každé napsané slůvko spotřebovalo můj – i tvůj – čas. Poslalo jej do propasti bez návratu. Bojím se ale toho okamžiku poslední vteřiny. Věřím, že pak splynu s harmonií světa, ale bojím se také, že můžu být do konce věků zase nic. Bez citu, poznání, radosti i smutku… Nekonečné nic. Co je za koncem zbytečné úsečky? (str. 38–39)
Text je vyveden jednoduchým a srozumitelným jazykem bez složitých větných konstrukcí. Propojení laskavého humoru a (ne)uvěřitelných dobrodružství vytváří příjemně strávený čas. Častými odkazy naráží na Otu Pavla a ve vybraných pasážích vám ho může i lingvisticky připomínat.
Prostředí nemá pevně ukotvené hranice, zavede nás přesně tam, kam mířil Vladimírův život. Dojemné zážitky při objevování s dědou, stejně tak lumpárny ve škole v přírodě. Zaměstnání pedagogické, novinářské i moderátorské. Manželství, první potomek i práce starosty ukazují, že nechybí pestrost. Co znamená akce Bílý jelen a proč se dokáže dostat vlašák do akvárka? Uvidíte, že všechno je možné.
Tempo příjemně ladí s fragmentárními prožitky, při nichž se od fascinace a uhranutí přírodou dostaneme k přemýšlivým částem věnujícím se ekologii, lásce i morálce. Z klidu rázem zvládneme být ve středu dění; touha, šachy, řidičské eskapády i boje za čerstvý vzduch.
Zvlášť frčely historky o tom, jak jsem si přivodil otřes mozku při nastupování do auta. Seběhlo se to rychle, během pěti vteřin. Ale ty následky! Nejdřív jsem se praštil do pravého ucha o rám. Dost tvrdý rám. Reflexivně jsem ucuknul a udeřil se do levého spánku o dveře. Dost tvrdé dveře. Vnitřní hnutí a podvědomí ve mně ještě našly sílu udělat dva pohyby. Dal jsem druhou nohu dovnitř a začal padat na sedačku – pohyb první. No a přibouchl jsem silou dveře – pohyb druhý. Čas je čaroděj. Někdy se pohyby poskládají v posloupnosti, jindy ne. Prásknul jsem dveřmi a hlavu jsem měl mezi nimi. Rána na oba spánky mě omráčila. Čtvrtý úder si nepamatuji. Vypadl jsem z auta a rozbil si hlavu o podlahu garáže. Probral jsem se po hodině. Třikrát jsem cestou zvracel a tři týdny se léčil z prodělaného otřesu mozku. Ve zpravodajství České televize, kde jsem pracoval, nevěřili… (str. 188)
Ve chvíli, kdy autor píše sám o sobě, dostáváme se na tenký led ohledně důvěryhodnosti. Nevíme, které okolnosti byly zamlčené či pozměněné, abychom dosáhli požadovaného výsledného obrazu. Vladimír Kořen se vyhýbá soudům vůči jiným lidem, nicméně ze sebe si dokáže udělat legraci kdykoliv i představit různorodé příhody. Nebojí se přiznat, že nastal čas, v němž politika začala být nad jeho síly, i podrobně popsat vřelý vztah k přírodě (leckdy ji vyhledává raději než ostatní lidi). Prostor je věnován i dalším rodinným příslušníkům, ale zmíněni jsou spíše okrajově.
Někteří mohou vnímat častější opakování motivů a vyřčených informací, obzvlášť pokud nejste fanoušky rybolovu. Těmto vodním tvorům je věnována přílišná pozornost, jež nemusí být pro každého. Zvolený rozsah i stylizace do povídkověji laděných úseků, ačkoliv nejde o standardní povídky, mohou čtenáře odradit, stejně tak přeskakování v ději a horší orientace na časové ose.
Dílo je doprovázeno černobílými perokresbami Kristýny Frankové. Drobné malůvky jsou obsahově umístěny ke konkrétnímu příběhu a plně dotvářejí atmosféru.
Nikdy jsem učitelem moc být nechtěl, v jenom jim ale závidím. Jejich životním úkolem je posunout člověka blíž k dobru a dát zažít radostný pocit z úspěchu. Která jiná profese jim může konkurovat? Snad jenom kazatelé, spisovatelé nebo filozofové, ale i proti nim mají náskok. Když jsem byl malý, vozil jsem kašpárka Pepíka a staral se o jeho dobro. Ukazoval jsem mu svět, který jsem sám poznával, a staral se, aby neměl hlad, aby se prospal i něčemu přiučil. On mi za to dával klid po večerech, kdy jsme spolu usínali. (str. 160-161)
Řeka zázraků, aneb povídky psané zralou rukou čerstvého padesátníka, ukazuje lásku k vědomostem, domovině a přírodě. Autenticita životních peripetií s mírným edukativním tónem potěší milovníky autobiografických publikací i samotného protagonisty. Pokud vám není cizí, jakým způsobem se chováme a jak se pod našima rukama mění životní prostředí, najděte si čas pro drobné zastavení a zamyšlení nad lidským chováním.
Vladimír Kořen je dlouhodobý televizní moderátor a popularizátor vědy. Za působení v České televizi získal cenu Česká hlava i čestnou medaili Vojtěcha Náprstka Akademie věd ČR. Je členem správní rady Nadace Partnerství a tváří soutěže Strom roku. Deset let působil na pozici starosty města Říčan.
Četby rozhodně nelituji, poněvadž Kořen mi byl sympatický předem a tímto počinem svou pozicí nijak nezakolíbal. I když některá místa byla zdlouhavá, celek jsem si užila. Hloubavé, veselé, smutné, zkrátka jako život sám. Při popisu řidičského umu jsem se naplno smála a jen se podivila, že je zatím relativně bez vážnějšího karambolu. Doporučuji.
Závěrečné hodnocení: 77 %
Svět je fascinující – hlavně když vám ho vypráví Vladimír Kořen.
S touhle knihou nahlédnete do vnitřního světa Vladimíra Kořena – známého moderátora Zázraků přírody, který tentokrát netočí příběhy pro kameru, ale rovnou je píše. Dvanáct povídek, které se sice tváří jako vzpomínky, ale občas se jim přihodí trochu fantazie, vás vezme na cestu padesáti lety života – od školních potyček v Teplicích přes šachové partie s dědou až po parmu chycenou na těsto s anýzem.
Kulisy se střídají: jednou jsou to lázeňské Teplice, podruhé hory Českého středohoří, jindy zase kancelář říčanské radnice nebo studio České televize. Co zůstává, je upřímnost, humor a jemná melancholie – a taky pocit, že člověk občas potřebuje knihu, která voní jako prázdniny u řeky.
Nakladatelství: Kazda
Ilustrace: Kristýna Franková
Rok vydání: 2024
Žánr: autofikční povídky
Počet stran: 272
Vazba: pevná s přebalem
Komentáře
Okomentovat