Vraždy vytažené hluboko z archivu
„Česká vesnice (nejen česká – pozn. aut.) před 2. světovou válkou rozlišovala dva druhy Cikánů. Skupiny bezcílných nenechavých tuláků a skupiny kočujících dovedných řemeslníků. Když se někde na obzoru objevili ti první, přibíhaly děvečky z pole a volaly na hospodyně, aby honem uklidily do stavení peřiny, které se větraly na plotě a aby pozavíraly kurníky a ukryly drobné zvířectvo ze dvora. Když přijížděl vůz s těmi druhými, hospodáři otvírali kůlny a chystali polní a zahradní nářadí, které potřebovalo opravit. Hospodyně někdy přidaly něco rozbitého nádobí i z kuchyně. A všechno bylo hbitě, zručně a obratně spraveno. Cikáni dostali za to výslužku a sjednanou peněžitou odměnu. Spokojenost na obou stranách. Až nacismus jakýkoli rozdíl mezi Cikány smazal a ničil je všechny bez rozdílu jako rasu, kterou pokládal za nežádoucí.“ (str. 111)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Publikace mapující kriminální případy z dvacátých až padesátých let minulého století vás zavede, jak už název napovídá, do pohraničí. Atmosféricky líčí mordy na pozadí dějinných událostí, popisuje běžné bytí v daném údobí a poukazuje na styl pátrání, který se vyvíjí. Kdyby se některé věci udály v současnosti, byly by bezpochyby odhaleny a vrah by si odpykal svůj trest, ovšem tehdejší postupy dovolily některým vraždám projít bez postihu.
Text využívá vhodně zvolený archaický slovník. Někomu by se však mohl zdát příliš kostrbatý a zdlouhavý. Nejedná se o klasický true crime, ale historiograficky přesné nástiny zločinů s důrazem na podkres doby. Hruška užívá k napětí dialogy věrohodné, leč z hlediska logiky fiktivní. Ovšem mnohé výrazy už se v dnešní češtině nevyskytují a ne všechny jsou pochopitelné z kontextu. Slušela by jim vysvětlivka pod čarou. Např. pojem fémová vražda – neboli odstranění nepohodlného člověka. Tento výraz jsem viděla poprvé.
Lidé se v daném století vraždili nejspíše mnohem častěji než teď. K zabití se užívaly zbraně, které měl každý doma, např. sekeru. Motivy pachatelů však byly stejné, a to především finanční, sexuální nebo pomstychtivé. Plusem je autentické vylíčení lokalit, které nadchne pamětníky a místní obyvatele.
Události dějin zasahovaly do chování lidí a přinutily je často k nejhoršímu. Kupříkladu zoufalá matka, kterou opustil manžel a přišla o životní standard, vyřešila diskomfort odstraněním vlastních dětí i sebe. Nebo manžel rozhodující se, kdy připravit poslední cestu pro svou choť a získat vysokou životní pojistku či deviant hledající ukojení sexuálních potřeb. Četné byly také vraždy strážníků, kteří položili život za ochranu nevinných.
Devízou jsou především detailní charakteristiky vyšetřování. Okem dneška se zdají úsměvné, ale ukojí čtenářskou zvědavost a mají nezměrnou edukativní hodnotu. Skvělým doplněním jsou fotografie, jež sice nejsou pro slabší povahy, ale fanoušky žánru nadchnou. Často poskytují srovnání místa konání tehdy a dnes. Bohužel chybí empatie a širší kontext ke kauzám. Při čtení je takřka nemožné nacítit se na pozůstalé. Hruškův tón je učitelský a oproti jiným knihám strohý.
Vraždy v pohraničí doporučuji milovníkům historie. Pro klasické konzumenty bude Hruškovo vyprávění vcelku nudnou sondou do dějin pohraničí.
Emil Hruška vystudoval práva a žurnalistiku. Léta se živil jako podnikový právník. Od roku 2004 se specializuje na problematiku Evropské unie a dělá poradce poslancům Evropského parlamentu. Jeho literární kariéra se datuje od roku 1999 (Akce Zeppelin), následovaly tituly jako Sudetoněmecké kapitoly (2008) nebo Retrokrimi (2024).
Dílo hodnotím jako průměrný počin, který neurazí ani nenadchne. Dobová nálada je vyobrazena realisticky, ale chybí přidaná hodnota.
Závěrečné hodnocení: 72 %
Komentáře
Okomentovat