Mordy zaváté stínem času
Podle toho, co jsme se o něm dověděli, byl to prachobyčejný tuctový chlapík. Bez chuti a bez zápachu, jak se říká. Taky tak vypadal. Nenápadný. Hubený. S trvale jako by udiveným nebo snad nechápavým výrazem v obličeji. A též jako takzvaný „nemrcouch“ a budižkničemu označovaný. Autorovi této knihy byl od chvíle, kdy se s ním „seznámil“, nesympatický až běda. To však by se u autora literatury faktu, založené na objektivitě a nestrannosti, státi nemělo. Leč stalo se, však bez jakékoli újmy na předloženém líčení. „Ručičky moje, vy pracovat nebudete,“ znělo prý od mládí jeho krédo. (str. 102)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Poslední díl volné trilogie z pohraničí mapuje kriminální činy z let 1920 až 1963. Útlá knížečka je plná nejen mordů, ale i podivných obyčejů bytí této doby. Nalezneme zde situace na hranici uvěřitelnosti, jež krutě, bez lítosti napsal život sám.
Archaický jazyk textu koresponduje s dobou a ilustruje atmosféru. Na krátkém rozsahu jsou případy popisovány věcně bez výrazných detailů, přičemž Hruškův učitelský styl nemusí být vnímán negativně. Pohraniční pitaval je ze všech dílů klasickému true crime nejblíže. Koncept tedy osvětluje zločin, vyšetřování a soudní procesy. Text je strohý, dynamický. Bohužel se nezabývá kriminalistickými metodami a jejich vývojem, jak by se u historické odnože žánru očekávalo. Opět vítězí touha přibližovat dějiny na pozadí ojedinělých vražd.
Autor i zde nakládá s historiograficky přesnými reáliemi, briskním popisem pohraničního regionu a politicko-sociálního kontextu. Oproti předcházejícím dílům je nastíněn pouze okrajově a neruší tak linii vyprávění. Na publikaci je znát, že se Hruška tentokrát chtěl zaměřit na události kuriózní až bizarní. Dočteme se například o vojenských zbězích, kteří raději žili po desetiletí v úkrytu, než aby narukovali, nebo o tom, jak moc velkou roli hraje v životech vojáků alkohol.
Přestože Pohraniční pitaval lépe odpovídá žánrovému zařazení a objektivně je nejzdařilejším z porovnávaných počinů, stejně milovníkům dané tematiky bude chybět empatie. Z řádků je cítit alespoň bodrost a lidovost, viz ukázka. Tvůrce grandiózně pracuje s dobovými prvky, ale neumí předat patřičné emoce. Ojedinělosti si udrží vaši pozornost, ale po pár dnech nebudete vědět, o čem jste četli.
Celkově vzato se Pohraniční pitaval blíží průměru. Líbit se bude především čtenářům libujícím si v jednoduchosti a kratších ohraničených úsecích, které dovolují knihu odložit a navrátit se k ní, až si uděláte čas. Fanouškům bohužel musím poradit: poohlédněte se jinde, nejkvalitnější publikace z posledních let jsou bezesporu Lovec přízraků a Mordparta Ostrava.
Emil Hruška se od roku 1999 věnuje psaní literatury faktu. Na projektu jsme již recenzovali: Retrokrimi (2024) a Vraždy v pohraničí (2025).
Hruška si mě na svou stranu nezískal a jeho tvorbě se vyhnu, protože na trhu vychází z krimi mnoho lahůdek, které si pozornost zaslouží více.
Závěrečné hodnocení: 68 %
Komentáře
Okomentovat