Vykonává protiněmeckou činnost – miluje Židovku
Naše republika stála na prahu války s Německem, Polskem a Maďarskem. Žila si přitom pouze svým běžným životem a chránila svou suverenitu. Německo a Polsko si rozebraly naše pohraničí, Slovensko a Podkarpatská Rus dostaly autonomní vládu a Maďaři, pod výhružkou vojenského útoku, stále nárokují některé části pohraničí. Prozatím Maďaři provádějí na našem území záškodnické činnosti za podpory Poláků ze severu, kterým očividně okupované Těšínsko nestačí, a usilují o větší rozklad naší republiky. (str. 139-140)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Pointa.
Chci zakoupit tento titul!
Petr studuje 4. ročník Vysoké školy obchodní a stíhá si přivydělávat v Listech pražských. Do oka mu padne servírka v hospodě, kde se schází s kamarády Tomášem a Pavlem. Přemýšlí, jak se s ní seznámit blíže. Jenže bezstarostnost pomalu končí se srpnem roku 1938. Každý pociťuje, že Německo v čele s Adolfem Hitlerem čím dál více vystrkuje drápy. Vše vyeskaluje všeobecnou mobilizací a odhodláním, nepustit skopčáky přes hranice. Žel, my víme, co následuje… Bude mít Petr možnost a odvahu postavit se zlu, nebo bude jen přihlížet?
Devadesát sedm kapitol obsahuje názvy dat; tzn. prožijeme dobu od 26. srpna 1938 do 7. března 1943. V republice přituhuje a po vzniku protektorátu je jasné, že velké mocnosti nás nechaly osudu napospas. Pomocí protagonistova ich-formového pohledu okoušíme běžný život s omezenými možnostmi, obzvlášť když jeho vyvolenou je Židovka. Lenčini příbuzní z pohraničí mají neblahé zkušenosti a ani Pražané neočekávají příjemnější zacházení. Utéct, nevyčnívat, přidat se k odboji? Petra svírá úzkost, ale národní hrdost ho nutí hledat cesty vlast podpořit.
Velká část je tvořena nadmírou podrobnými popisy, kdy nevzniká prostor pro fantazii. Škrobené věty připomínající předčítání návodu jsou doplněné vsuvkami, které se staly v minulosti a pro současnost nemají valný význam. Jako střep v oku naopak vyznívají pasáže s vulgarismy. V kontextu nepůsobí reálně, pokud syn odemyká vchodové dveře a komentuje, že by se otec mohl posrat…
Nejen rychlost a moderní vzhled, ale i interiér musí v cestujících vzbudit dojem pohodlného cestování. Lidé se po nástupu do Slovenské strely procházejí po podlaze šachovnicového červeno-bílého vzoru, který dokonale ladí s červenými stěnami oddělujícími kabiny strojvůdce od cestujících a bílými stěnami, do nichž jsou zasazena okna. Otevřený vůz bez kupé nabízí přesto málo prostoru k pohybu. Menší ulička mezi sedačkami nás vede zhruba doprostřed vlaku. U každého okna se nacházejí čtyři sedačky. Dvě ve směru jízdy a dvě proti směru jízdy. Mezi nimi je připraven jídelní stolek. S tatínkem naše zavazadla umísťujeme na mřížované police nad okny, která se dají zatemnit zlatavými závěsy. Pohodlně měkká, zelená a čalouněná sedačka poskytuje mému pozadí vysoký komfort. (str. 30)
Prostředí mapuje Prahu, případně se orientuje na celek Československa. Rezonuje národní otázka a povinnost být správným Čechem. Sledujeme, jakým způsobem se snadno dovede přetočit existence nezávislého mladíka. Poodkryjeme roušku německého násilí, i typy odbojové činnosti. Lze se zapojit, aniž by vám hrozila smrt zastřelením, což je s nástupem stanného práva na denním pořádku?
Rozvláčné tempo vám četbu nijak neulehčí a až s nástupem protektorátu se dá mluvit o svižnějším spádu, nebo si jen zvyknete. Charaktery nabízí vlastence i kolaboranty, rasu vyvolenou i méněcennou. Komu opravdu záleží na samostatnosti a nedá se umlčet privilegii? Motivy snů, střety s realitou i pochyby o odvaze. Však mrtvých hrdinů jsou plné hřbitovy, ne? Autor zakomponovává řadu řečnických otázek, na něž si v duchu můžete podle vlastního svědomí a morálních zásad odpovědět.
Počin neobsahuje standardní ilustrace, ale několik dobových plakátů s nejnovějšími vyhláškami a nařízeními týkajícími se popravených či dalších zákazů.
„Co znamená můj život v porovnání s těmi miliony životů v republice za mnou, kteří na nás právě teď spoléhají?“ šeptám si tiše a cítím, jak strach ustupuje pod náporem hrdosti. Neustále si opakuji, proč to všechno děláme, proč jsme tady. Zvedám hlavu k obloze a myslím na Boha. Nevyčítám mu, že dopustí, aby k válce došlo. Války vyvolávají pouze lidé vinou své politiky. Válka není dobrá, ale přesto je někdy poslední možností, jak zastavit agresora, pokud selže diplomacie. Přijímám tuto pravdu, protože vím, že válka, ač strašná, vždy byla součástí našeho světa. (str. 104)
Pro mnoho čtenářů může být úskalím překonat skoro polovinu a naladit se na specifičnost místy hraničící s manuálem, jak se z republiky stane okupovaná země. Ne každý potřebuje důkladné hodnocení kupé či fotbalového zápasu odehraného v mládí. Knize by prospělo škrtání, provzdušnění a sjednocení stylistiky. Zbytečné odbočky, často plné vaty, rozsáhlostí narušují pozornost i čtenářův zážitek. Úsměvně působí některá přirovnání a popisy, asi málokdo na dívce oceňuje, že má rovné nohy v takové míře. Pochopila bych štíhlé, dlouhé, ale opravdu rovné? Faktografickému hledisku byla věnována náležitá péče, což nemohu říct o charakteristice postav. Petrova motivace zdaleka nevystihuje frustraci, již zajisté měl. Text studil a působil neživotně, navzdory odehrávajícím se okolnostem.
Nemohli jsme přihlížet – první část je románem na pokračování. Končí březnem 1943 a z historie víme, řada událostí nás ještě čeká. Spisovatel propojuje dějinnou věrnost s beletristickým zpracováním. S jednotlivcem prožijeme těžké časy v kontextu celého obyvatelstva. Atmosféra, známá fakta, narážky i vtipy potěší všechny, kteří oceňují vzpomínky a skutečné zážitky pamětníků, z nichž Martin Kořánek čerpá. Moc hezky popsaná nevyužitá mobilizace a zmar z odevzdání.
Cítím se malý a pokořený v kontrastu s těmi, kteří bojovali a padli. Stydím se za svou vlastní slabost. Neudělal jsem nic statečného, abych se postavil Němcům a zabránil jim ovládnout tuto zem. Za tři roky okupace jsem neudělal krok, kterým bych proti nim rázně zakročil. Kdybych byl odvážnější, mohl jsem si opatřit zbraň a potrestat několik těch tyranů z řad gestapa, SS nebo wehrmachtu, kteří přijíždějí na vakace z východní fronty a v protektorátních pivnicích se chlubí zločiny, kterých se dopustili nebo za ně bojují. Jak jsem mohl žít s takovou slabostí a přihlížet? (str. 294)
Martin Kořánek je amatérský historik a badatel. Od svých osmnácti let se věnuje studiu dějin, přestože vystudoval na Fakultě životního prostředí České zemědělské univerzity obor ekologie. Zajímá ho převážně druhá světová válka, kdy ve volném čase vyhledává a zpovídá pamětníky, přeživší holokaustu a bývalé vojáky. Další velkou vášní je sport a cestování.
S titulem jsem dlouhou dobu bojovala, vyplatilo se číst co nejvíc v kuse, kdy jsem si snáze přivykla na zpracování. Náš vztah by se dal označit tím, že jsme se moc nepotkali, ale pak jsme si na sebe zvykli a fungovalo to. Nebráním se pokračování, poněvadž si myslím, že s přibývajícími stránkami se dostavovala lepší práce se stylistikou.
Závěrečné hodnocení: 67 %
Anotace:
Válečný román o lásce, ztrátách, odvaze a odporu v nejtemnějším období našich dějin. Strach, odhodlání a boj za svobodu se prolínají s příběhem studenta, který nepodlehl a hledá své místo v okupované Evropě.
Nakladatelství: Pointa
Série: Nemohli jsme přihlížet (1.díl)
Rok vydání: 2025
Žánr: válečné, historie
Počet stran: 336
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat