Zlým se člověk nerodí, ale stává
„Už jako malé dítě jsi byla vzpurná. A jak nezdárná, dala jsi mi nejvíc ze všech dětí zabrat. Co seš to jen za povahu, že si nenecháš v ničem poradit.“ (str. 32)
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
V roce 1888 hledá Marie, nejkrásnější dívka v okolí, ženicha. Kvůli starým zločinům rodičů není považována za zvlášť výhodnou partii. Navzdory odporu starších na obou stranách si prosadí svou a vdává se za Padrtu, šikovného pracanta a muzikanta, který rád sáhne po sklence. Zda šlo o správné rozhodnutí, se ukáže poměrně brzy, jenže pozdě bycha honit.
Marii si nelze na první dobrou oblíbit bez výhrad. Je tvrdá, uzavřená a často jedná způsobem, s nímž nelze souhlasit. Ditta Kůtová dokáže její chování podat natolik přesvědčivě, že mu lze porozumět. Další protagonisté jsou víceméně archetypální: násilnický otec, žárlivá kamarádka, macecha, manžel alkoholik i neposlušný a rozmazlený syn. Dlouhodobé soužití s nimi a zkušenosti plynoucí z těchto vztahů postupně vedou k podobě titulní zlé babičky. Svůj podíl na tom má i doba, v níž žije, tedy konec devatenáctého a první polovina dvacátého století.
Vyprávění se soustředí především na ústřední postavu, zatímco ostatní členové domácnosti jsou letmo načrtnuti. V některých případech zůstávají motivace jejich činů jen naznačeny. Není zcela zřejmé, proč se nejmladší dcera nechala ochotně vehnat pod čepec ani co přesně stálo za proměnou syna ve spolehlivého otce a manžela.
Text je členěn do krátkých, úderných kapitol, často pracujících s časovými skoky, což může místy ztěžovat orientaci. Ale zároveň to vytváří dojem jakési mozaiky pamětí. Zvýšené soustředění vyžaduje i sledování všech v početné rodině, jež se neustále rozrůstá.
Jazyk lze popsat jako barvitý, nesklouzává k nářečí a využívá modernější výrazové prostředky. Ty sice ne vždy korespondují s časem, v němž se vše odehrává, na druhou stranu přispívají k širší čtenářské přístupnosti.
Zlá babička je psána převážně v er-formě, což umožňuje nahlížet na Marii s jistým odstupem. Tento vypravěčský rámec narušuje v několika pasážích změna perspektivy, mimo jiné ve chvílích, kdy píše své vnučce, nebo v části, v níž matka vypráví o otcově zločinu a následném vyhnání z domova. Období Velké války je zprostředkováno prostřednictvím sporadických dopisů. Informace jsou zde dávkovány úsporně, zůstávají bílá místa a čtenář se ocitá v podobné pozici jako adresáti těchto sdělení, bažící po sebemenším náznaku.
Nezačíná se Mariiným narozením a nekončí ani její smrtí. Závěr je situován do roku 1947, kdy umírá macecha, s níž se na sklonku společné cesty smířily. Poslední léta jsou velmi zhuštěná a některým historickým událostem, včetně druhé světové války, se text již detailněji nevěnuje.
Zlá babička zaujme už na první pohled svou tajnosnubnou obálkou evokující atmosféru vesnice. Vychází z rodiny autorčina manžela, hlavně ze vzpomínek na prababičku, o níž se tradovalo, že byla „zlá“. Kůtová se však nesnaží tuto nálepku potvrdit, ale spíše ji podrobit zkoumání. Ukazuje, že za zdánlivě jednoznačným odsouzením se skrývá složitý životní příběh. Akcentuje tak přesvědčení, že lidská povaha se neformuje od narození, ale vzniká postupně jako důsledek okolností a prožitých zkušeností.
Nepůsobí prvoplánově emotivně, usazuje se pomalu pod kůží a nutí jej k tichému přehodnocování zavedených soudů. Velkou předností je autentické vykreslení drsného a chudého venkova. K věrohodnosti přispívají i některé popisované praktiky známé od členů vlastního rodu, například „dopékání“ nedonošených dětí u teplých kamen.
Každý lidský osud by mohl být silným námětem a záleží pouze na tom, kdo a jak jej vypráví. Ditta Kůtová dokázala převést na papír širokou škálu emocí – radost, smutek, naději i beznaděj. Zlá babička tak představuje další hodnotný příspěvek do proudu próz o silných ženských hrdinkách, po bok titulů, jako jsou Druhý život Marýny G. či Žítkovské bohyně, které lze doporučit milovníkům rodinných dramat z rurálního prostředí.
Malířka, ilustrátorka a spisovatelka Ditta Kůtová (*1965) má na kontě dětský Penzion u Lvice či Peří, kam se podíváš, které si sama ilustrovala, stejně jako matčiných Třináct pohádek.
Vlastní hodnocení:
Skvěle je vykreslen přerod obyčejné dívky v osudem zkoušenou ženu, která nejenže pykala za vlastní rozhodnutí, ale často trpěla i kvůli rozhodnutím ostatních členů své rodiny, především otce a manžela. Právě tato vnitřní proměna působí velmi uvěřitelně a dodává sílu a hloubku, nečekané zvraty navíc neustále udržují napětí. Rozhodně se těším na další příspěvek do beletrie pro dospělé.
Závěrečné hodnocení: 85 %
Její vnoučata a široká rodina ji znají jen jako „zlou babičku“. Jaký byl ale její skutečný osud? Vyrůstala na českém venkově na konci 19. století bez matky, jen s otcem. Zamilovala se, vdala a celý život pak zápasila s tím, co si vysnila – a co ji nakonec potkalo. Roky nejistoty, dramatických zvratů i každodenní dřiny. Barvitě podaný příběh ženy, jejíž nepřístupná tvář a tvrdost skrývají hluboká vnitřní zranění.
Nakladatelství: Vyšehrad
Rok vydání: 2025
Ilustrace: Ditta Kůtová
Žánr: historický román
Počet stran: 256
Vazba: pevná/vázaná
Komentáře
Okomentovat