Intenzivní zážitky z cest po Asii
Čaj je v Indii naprostý fenomén. Troufnu si tvrdit, že na celém světě neexistuje rozšířenější nápoj. Čaj v Indii spojuje nespojitelné. Pijí ho nejchudší z nejchudších, stejně jako pohádkoví boháči. Jeho spotřeba je ohromující. Na jeho výrobu se v celé Indii za rok spotřebuje až jeden milion tun černého sypaného čaje. (str. 46)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Pointa.
Chci zakoupit tento titul!
Netradiční cestopis, který nevyniká jednolitým popisem exotických krajin a přeplněných turistických atrakcí, ale dává nahlédnout pod závoj místních obyvatel a kulturních odlišností. Přibližuje nám odlehlé lokality v syrové kráse.
Jan Schlindenbuch již od prvních kapitol dává najevo, že se člověk může zamilovat do scenérie. Pro něj se vyvoleným místem, kam se vždy rád vrací, stala Asie. Navštěvuje ji opakovaně, i přes počáteční nepříjemnosti, jež se mu na cestách přihodily. Při prvních dvou návštěvách zmíněného kontinentu byl okraden, poprvé přišel o celý batoh, podruhé o větší hotovost. Nic z toho ho ovšem neodradilo, tamní končiny se mu dostaly pod kůži. Nejdříve jezdil do zahraničí sám nebo s přáteli, po založení rodiny bral s sebou manželku a syna.
Vůbec první asijské dobrodružství ho vedlo přes Rusko do Číny někdy na začátku 90. let. Kouzlo nevědomosti spočívalo v tom, že internet ještě neexistoval a individuální toulky s pouhým příručním zavazadlem nebyly tak rozšířené jako dnes. Dohledat tedy tipy od ostatních, co absolvovali stejnou trasu, byl docela oříšek.
Titul není řazen chronologicky, na začátku jsme sice seznámeni se záměrem, s jakým se do psaní pustil a co ho k putování přimělo, další pasáže jsou řazeny spíš náhodně. Tematicky se střídají úseky o gastronomii, osobních prožitcích a v menším měřítku pak soubory zvyků a tradic. Název už napovídá, že jde soubor třiceti krátkých, ale velmi intenzivních textů, z nichž každý představuje jednu „chuť“, tedy specifický zážitek, prostor nebo událost. Kdyby jednotlivé příběhy dostaly ucelenější tvar, celkový koncept by nevytvářel tak zmatečný dojem.
Mongolsko je specifická destinace. Pro batůžkáře takřka neřešitelná. Hlavní město Ulánbátar, vyjma několika starých buddhistických chrámů, nic zajímavého nenabízí. Cestovat po zbytku země je vzhledem k velkým vzdálenostem a v mnoha lokalitách i chybějící veřejné dopravě velmi nákladná, složitá, často i prakticky neřešitelná záležitost. (str. 106)
Zcela chybí obecné informace o konkrétních státech, historie je naťuknutá jen málokdy. V případě Kambodži se zrovna zmiňuje v pár řádcích o organizaci Rudí Khmerové, která měla za své nedlouhé mocenské období na svědomí obrovskou genocidu, popravy a hladomor, v dalších případech takové důležité vývojové milníky úplně schází.
Dozvíme se například o fungování indického streetfood, proč je nebezpečné krmit opice nebo co se autorovi nejvíce líbilo v Japonsku. Svezeme se v Laosu autobusem, který nejezdí pouze z bodu A do bodu B, ale nabírá netypicky cestující téměř až před vchodovými dveřmi. Pro nezúčastněné obyvatele jiného světadílu může tato skutečnost být celkem vtipná, ovšem nechtěla bych být v kůži někoho, kdo se v onen okamžik potřebuje urychleně dostat třeba do práce.
Styl psaní je velmi příjemný, osobitý a upřímný. Literát se opravdu nebojí otevřít a sdílet se čtenáři i okamžiky, na něž by možná nejraději úplně zapomněl. Jelikož se jedná v podstatě o deníkové zápisy, nelze očekávat žádnou vysokou úroveň vyjadřování. Zároveň píše s humorem, ale i s určitou sebereflexí a respektem. Neidealizuje a nemoralizuje, vesele ukazuje, jak se svět pomalu měnil a kde naopak zůstává ve své podstatě nedotknutý modernizací.
Na samotném konci jsou umístěny barevné fotografie, které mají kouzlo a atmosféru. Už na první pohled přibližují život, který vypadá na hony vzdálen tomu našemu evropskému.
Pokud hledáte praktického průvodce s itinerářem, s tipy, kde se najíst a podobně, tato kniha vás pravděpodobně zklame. Styl povídek nemusí být šálek kávy pro každého. Ten, kdo hledá systematický popis míst, může postrádat strukturu.
Jsme na hony vzdáleni jakékoliv civilizaci. Během celodenní jízdy nepotkáváme žádné protijedoucí vozidlo ani trvale obydlené lidské sídlo. Občas jen nějakou osamocenou jurtu, početná stáda dobytka a pastevce na koních. (str. 108)
Čtenáři, kteří vyhledávají osobité předávání zkušeností a více než oficiálnost je zaujmou zvláštní poznatky, budou spíše spokojeni.
Jan Schlindenbuch v současnosti provozuje malou kavárnu v centru Prahy. V minulosti se dlouhá léta živil coby novinář. Zpočátku na volné noze, později mimo jiné v pozici redaktora časopisu Lidé a Země. Jeho hlavním koníčkem bylo a je cestování. Po sametové revoluci podnikl několik dlouhých výprav do Asie, zamiloval se především do Indie a jihovýchodní Asie. Z cest nejprve publikoval nespočet článků, později se rozhodl i pro knižní verzi.
Pro mě bylo číst Třicet chutí Asie velmi osvěžující, chvílemi jako kdybych se opravdu ocitla tam, kam nás chtěl spisovatel svými slovy přenést. Sama jsem již navštívila Thajsko, tudíž jsem si některé věci dokázala v hlavě alespoň přiblížit.
Závěrečné hodnocení: 61 %
Fotografie: archiv autora
Komentáře
Okomentovat