Když i pád na hubu je krok vpřed…
Zatímco angličtina kocovinu označuje celkem nudně jako hangover, mnohem poetičtější názvy nabízející exotické jazyky. Afrikánci říkají babelas, Španělé trpí na resacu, pro Chorvaty je to mamurluk. Italové mají tak dlouhý výraz, že je lepší kocovinu nemít. A stejně tak Maďaři – másnaposság. Už jen z toho slova bolí hlava. Norové mívají po ránu bakrus a Finové krapulu. Ale ať už jsem tomu stavu chtěl říkat jakkoliv, bylo mi tak blbě, že jsem pozvracel národní kulturní památku a vůbec mi to nebylo líto. Což je u historika už skutečně na pováženou. Stejně jako fakt, že mi trvalo jen pouhý den od příjezdu na Frýdlant, než jsem se dostal do průseru. (str. 10)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Mystery Press.
Chci zakoupit tento titul!
Záviš Brieftrager je bývalý historik. Z Karlovy Univerzity ho vyhodili a od té doby pracuje jako dělník u stavební firmy, jež opravuje a renovuje památky. Díky tomu má alespoň drobný pocit, že zůstal u fochu. Denně si musí dát svých pět piv, aby fungoval na optimální bázi. Tentokrát ho zaměstnání přivede do Frýdlantu, kde probíhají Valdštejnské slavnosti. Sice se jedná o jeho oblíbenou osobnost, nýbrž nemá chuť potkat mezi šermíři bývalé přátele a být litován, jak dopadl. Naneštěstí se stane smrtelná nehoda a vražednou zbraň nalezne ve vlastní kádi s vápnem. Holt tedy začne pátrat na, co za vším stojí…
Kniha obsahuje pojmenované kapitoly oddělující přítomnost s minulostí. Společným jmenovatelem obou rovin se zdá být ručně zhotovená dýka a otázka přijmutí viny. 17. století, konkrétně rok 1631, představuje Jana Jiřího z Prštejna o samotě píšícího kroniku. Stává se tak snadným terčem obvinění z mordu. Prokáže nevinu? V současné lince dominuje prezentace Závišovy pracovní i životní morálky. Komíhající se na místě, postupně požírající vnitřními démony. Dokáže se odpíchnout ode dna a naplno zužitkovat své znalosti?
Ale hovno, jenom alkoholik lže sám sobě. Sice jsem to šéfovi odkýval, ale chlastu jsem se nevyhnul ani náznakem. Namlouval jsem si, že bez alkoholu dokážu přežít. Nejspíš bych to i dokázal. Problém byla moje duše. Černá jak hovno a stejně tak špinavá. Občas mě bolel každý nádech a každá vteřina střízlivosti do mě bušila otázkou, co tady na tom světě dělám. Nelíbilo se mi, když mě tenhle černý pes deprese, jak rád říkával Churchill, doháněl. Poslední měsíce se mi dařilo ho držet na řetězu, ale jaro bývalo horší. Zima odcházela, všechno se znovu probouzelo k životu a dcera Anežka, kterou jsem nevídal, bude mít brzo narozeniny, ke kterým jí nesmím popřát. To člověka pošle do sraček. (str. 13-14)
Optika vyprávění je zaměřena na protagonistu a pomocí ich-formy sledujeme, jak se snaží vypořádat s trýznivými myšlenkami. Vzpomíná na dávnou lásku Jezinku i nadšení ze zaměstnání. Vše odvál vítr a nezbývá nic jiného než se ničit a postupně upíjet. Najednou mu do cesty vstoupí Tereza. Kráska, díky níž mu srdce přidává na úderech. V kombinaci s iniciativním pátráním po pachateli, pomoci z nesnází neznámým dívkám a oplétačkám s policií zažívá samé dobrodružné chvilky. Cítí, že balancuje na hraně příčetnosti, ale pro ten prchavý pocit štěstí je ochoten riskovat.
Zobrazená stylistika propojuje spisovnou a obecnou češtinu, kdy není ojedinělé sklouznout k vulgaritě. Kniha je z velké míry postavena na dialozích, lidovém tónu a bezprostřednosti. Autor nemá sebemenší potíž psát způsobem, s nímž se ztotožní naprosto každý – ať už má problémy s alkoholem, či ne. Krátké věty bez zbytečných přirovnání jdou přímo na solar a odzbrojují autenticitou.
Na stránkách zavítáme do Terra Felix, jak se v době třicetileté války nazývalo frýdlanstké panství, do Sázavy, Raspenavy i Havířova. Popis je tak akorát, aby přiblížil tamní atmosféru, nicméně nezachází do podrobností, jež by mohly čtenáře nudit. Navzdory tomu vám v představách vzniká komplexně vizualizované prostředí.
„Co čtete?“ zeptala se servírka, když mi nesla páté pivo. Konečně se mi začalo volně dýchat. „Knihu.“ „Jé, vy jste ale vtipnej,“ zamračila se na mě. „Životopis Valdštejna,“ žehlil jsem. Vypadala sympaticky a já si to nechtěl pohnojit. Točit pivo uměla a nebyly to žádný podmíráky. „O tom vím akorát tolik, že se po něm jmenují slavnosti. Je to fajn. máme pak vždycky větší tržby.“ Chtělo se mi plakat. Kdysi jsem byl v divadle mezi puberťáky z klubu mladého diváka. Hráli hru od Douskové – Oněgin byl Rusák – a na hlášku „mně se rodiče zase smějí, že mám obočí jako Brežněv“ vypukl očekávaný smích. A když utichl, za mnou se šeptem ozvalo: „A kdo byl ten Brežněv?“ Tehdy jsem pochopil dvě věci. Za prvé – že když se směje většina, je snazší smát se s nimi. Strach vyčnívat je mocnější než rozum. A za druhé – že se vzděláním z historie u nejmladší generace je to fakt průser. (str. 33)
Text má správnou kadenci a přestože tempo není zběsilé, udržuje v příjemném očekávání. Propojují se společenská témata, drobná zamyšlení i výlety do historie. Nechat se unášet na vlně okamžiku, nebo domýšlet následky? Jaké podoby může mít (sebe)obětování – a je to vlastně žádoucí?
Ústřední objektem zájmu je Záviš, jehož povahu poznáme skrz naskrz. Ostatní osoby jsou epizodického charakteru ve smyslu, že pro příběh mají více či méně významnou roli, ale o nich samotných se dozvíme letmé střípky. Nastavené zrcadlo ukazuje nešťastného muže, co se pomocí cynismu snaží jít dál, jenže komplikace přichází ze všech stran. Bude největším nebezpečím alkohol nebo podstatně zhmotněnější obava?
Titul obsahuje ojedinělé překlepy a špatné skloňování, avšak v zanedbatelném rozsahu. Výrazná forma otevřenosti může být pro někoho hůře zkousnutelná, ostatně i fakt, že nejde o detektivku v klasickém slova smyslu, ale mix vyšetřovatele-amatéra a tragikomiky života.
Na jednom konci haly byla Potrefená husa. Staropramen. Hnus. Na druhém konci Krušovická šalanda. Taky hnus. A navíc s trojnásobnými cenami. Tak jsem místo do hospody zamířil do knihkupectví, abych si prohlédl hřbety moc drahých knížek, které si nekoupím, a v trafice si vzal šest plzní. „Kamarádi budou rádi, že na ně takhle myslíte,“ zašveholila paní s šedivou kůží, jak většinu života trávila v umělém osvětlení hlavního nádraží. „Nemám kamarády, jenom žízeň,“ přiznal jsem. Pohled jí ztvrdl a neřekla už ani slovo. (str. 152-153)
Stříbrná dýka vás dokáže rozesmát, napnout i hořkosladce rozbolavět. Dějiny předkládá mezi řečí, a přesto na vás plně dopadnou. Potěší všechny, kdo rádi odhalují zločiny, ale nevadí jim jiný koncept, než je standardní pro daný žánr. Třetí díl série se dá číst samostatně, byť dostáváme indicie a narážky, jež nemusíme plně chápat, nicméně zásadní premise porozumíme snadno.
Egon Trnka vystudoval historii na Karlově univerzitě, pracuje však v mezinárodním korporátu. Literatuře se věnoval již za minulého režimu, bohužel ale neprošel sítem cenzury. Žije v pražských Holešovicích, společnost mu dělá kocour.
Tohle byl neskutečně čerstvý závan! Nejedná se o účelově ufňukaného alkoholika, kterých jsou plné pulty knihkupectví, ale o opravdu realistické a procítěné klopýtání. Bystrá mysl, ostrý jazyk a pasáže, které jsem s radostí předčítala příteli, aby se pobavil i on, a na základě toho se sám rozhodl román přečíst. Přirozený, živý a tvárný sloh, stejně jako když nožem krájíte máslo při pokojové teplotě. Doporučuji a těším se na další části.
Závěrečné hodnocení: 90 %
Záviš, historik bez místa a dělník bez iluzí, přijíždí do Frýdlantu, aby zde pracoval na obnově místního hradu. Očekává rutinní kšeft: úpravu valu, trochu kamení a dost času na pivo. Jenže Frýdlant je město s historií, blíží se Valdštejnské slavnosti, a to by nebylo, aby se Záviš zase do něčeho nezapletl.
Nejprve se pustí do křížku s místním rváčem, poté ztratí knihu z knihovny a nakonec objeví tajemnou dýku, která se nápadně podobá artefaktu ze sedmnáctého století. Když je pak na probíhajících slavnostech nalezena mrtvola jednoho ze šermířů, záhy se zjistí, že právě tato dýka je vražednou zbraní.
Dalšímu případu tak Záviš coby samozvaný vyšetřovatel neuteče. Opět klopýtá s pivem v ruce a temnými démony v hlavě mezi cynismem a spravedlností. Ale tentokrát je to jiné… Do případu se zamotá zrzavá kráska, která Závišovi náležitě poplete hlavu.
Nakladatelství: Mystery Press
Série: Místo činu (3.díl)
Rok vydání: 2025
Žánr: detektivní román
Počet stran: 232
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat