Vztahy jakožto propis do páteře?
Už od předškolního věku jsem věřil, že budu spisovatelem. Třicet let mi však trvalo, než jsem pochopil, že mne bude živit psaní jen takových textů, pod nimiž nebudu sám podepsán. Pravdou je, že už od dětství jsem psal tak, aby to působilo na vybraného čtenáře, abych napodobil něco, co se mu líbí a tím se mu trefil do noty. Prvním spisovatelem, se kterým jsem se poznal osobně, byl Ladislav Fuks. Ten se zároveň stal prvním čtenářem mých tvůrčích pokusů, pokud tedy nepočítám babičku Hanu, která mě slavnému autorovi představila. (str. 29)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.
Chci zakoupit tento titul!
Dušan Stracený dělá čest svému příjmení, protože i v životě je takříkajíc mimo. Rozvedený muž středního věku bilancuje a přemýšlí, kam se vlastně posunul. Přijde naděje s novým projektem? Na pražském Kulaťáku vznikne architektonická multifunkční stavba s pracovním názvem Mušle. Snaží se přičinit, aby ji veřejnost kladně přijala, poněvadž vzhledem úplně nezapadá do celkového rázu a místní dvakrát nejásají. Asistentka Alena se zdá být víc než sympatická a možná ona bude tím správným posunem…
Kniha je rozdělena do pěti pojmenovaných celků, v nichž nám protagonista ich-formou představuje přítomnost a noří se i do vzpomínek. Titul není chronologický z hlediska současné linky ani té historické a plynule si přepíná. Kulaťák jakožto ústřední bod veškerého dění; dětství, dospívání i konečné předávání dcery bývalé manželce. Retrospektivní kompozice umožňuje skládat střípky, odhalit příčinné souvislosti a vnímat celek.
Velký problém mu dělají bolavá záda. Ani dlouhodobé návštěvy fyzioterapeutky nepřináší kýžený výsledek. Nejsou obtíže hlubšího charakteru? Vnímáme specifický vztah s rodiči, již ho měli v útlém věku, dále s babičkou Zuzankou a dědou Tondou, důstojníkem vojenské kontrarozvědky, i druhou babičkou Hanou přátelící se s Ladislavem Fuksem. Právě on bude tajemnou postavou míhající se mezi stránkami, kdy se protagonista noří do jeho osobnosti i tvorby. Odhalí, kým skutečně byl?
Zuzanka mívala vojenský kostýmek se sukní ke kolenům a naleštěné hnědé střevíce. Mezi důstojníky se prý říkalo, že má nejhezčí nohy na generálním štábu. Babička byla ráda, když náměstí Říjnové revoluce vidělo její nohy, a jen litovala, že nemůže do práce nosit hezčí boty. Doma měla společenské lodičky na vysokém podpatku, ale na ty se dostalo zřídkakdy, týden totiž patřil práci pro vlast a pro domácnost, zatímco víkendy chalupě. (str. 69)
Zádumčivé věty přináší rozčarování i snahu vyvarovat se stejných chyb, jež viděl u příbuzných. Lze se vymanit z rodinného předávání zažitých vzorců, nebo bude transgenerační přenos silnější? Jak obstojí on jakožto otec? Text plný literatury, skrytých i přímých významů. Bez gramatických, pravopisných či stylistických chyb.
Projdeme se po Kulaťáku 70. let, zamíříme až do relativní současnosti – počínající covidové pandemie. Magické místo s přilehlými ulicemi vypráví vlastní příběh. Kolikrát ještě ucítí kapky deště nebo spalující žár asfaltu? Důraz na atmosféru nynějška i výlet do socialistické historie jsou ponorem čítajícím řadu záhad. Dostaneme na ně odpovědi?
Poklidné, svíravě hloubavé tempo, zabývající se věcmi zodpovězenými i nezodpovězenými. Které mají ničivější dopad? Magičnost konkrétní lokality s důrazem na náladu, prožívání i eventuální somatizaci vnitřní tenze.
Popravdě mě později, když jsem začal chápat souvislosti, mrzelo, že otec z téhle partičky vypadl. Že v průběhu sedmdesátých let postupně vycouvával z okruhu dejvických bohémů, literátů a divadelníků. Metamorfoval své literární střevo ve vychlastaný mozek a prohulené plíce, když do sebe obracel pracovní den jako půllitr na ex ve čtyřkové hospodě naproti práci. Každý den v 16 hodin už tam seděl, v kouři, před sebou krabičku spart a půllitr staropramene, kterým splachoval nudu ministerského úředníka. Chodil v pomačkaných tesilkách a v saku nasáklém toxickým koktejlem cigaretového kouře s alkoholovým potem. Ve skříni měl na madle připevněném zevnitř výstavu kravat a z bůhvíjakého důvodu vždy na paletu jejich barev ukazoval, když mi v hádce kontroval: „Svobodu, svobodu – jakou svobodu? Co ti tu chybí? No řekni mi, co ti tu chybí?! Pamatuj si: Svoboda je poznaná nutnost, vole.“ Oči míval podlité krví a artikulaci rozmělněnou jako bahnitý jíl pod mlýnským kolem. Normalizace mlela neúprosně. Už jsem věděl, že když se zmíním o knížkách, hudbě, filmech nebo cestování, spustí svůj uondaný kafemlejnek o tom, jak je naše generace zmanipulovaná západní konzumní společností, a ta že nemá se svobodou, skutečnou svobodou (kterou zřejmě myslel poznanou nutnost), nic společnýho! (str. 83-84)
Vedoucí projektu Klinghammer chce, aby Mušle byla věhlasná, a svolí, že o ní Dušan začne psát román. Protagonista ale stále častěji sklouzává k vlastnímu pojetí, načež výsledný produkt nepotěší ani jednu stranu. Vztahové propletence a rodinná tajemství ukazují nedostatečnou komunikaci i motání se v koloběhu chyb. Dušan Stracený je muž, jehož můžeme litovat i mu spílat, že neumí vzít otěže do rukou. Nicméně si uvědomme, že on je ten, kdo ukazuje jednotlivé momenty a nemusí je interpretovat objektivním způsobem. Mlčení, vzájemné odcizení a z toho pramenící nepochopení.
Pro někoho může být příliš onen "fuksovský" motiv hraničící s posedlostí. Dosáhne zjištěním toho, kým Ladislav Fuks skutečně byl, potřebné rovnováhy? Striktní vymezení prostoru sice nenabízí přehršel neočekávaných situací, ale kvalitní stylistická práce rozehraje sondu přetvářky a koncentrovaných pochyb.
Předávání nabízí neutěšené vazby z jiného úhlu pohledu v kombinaci s detektivním pátráním a geniem loci Kulaťáku. Při popisu stavby si zajisté vzpomenete na kontroverzi spojenou s Kaplického Chobotnicí. Větší symboliku a narážky ocení ti, kdo mají Fukse načteného nebo o něm znají alespoň drobné informace. Ostatní nemusí dostatečně pochopit onu životní tragiku a mohou tápat.
V podvečer tu ulice křižuje víc aut než chodců. Tím spíš si člověk chodců všimne. Stmívá se, ale ještě je vidět do tváří. Ti, které míjím, se na mě pátravě dívají. Vyzařuje ze mě aura otřeseného člověka, napadně mě a přemýšlím, jak moc se dá otisk neštěstí na druhém poznat. Bledá a pohublá. Sice vždycky chtěla shazovat váhu, kompenzovala si tak širší boky, silnější stehna a velké poprsí. Aspoň podle její přehnané sebekritiky. Dnes ale měla tváře propadlé, ztrácející se břicho, a kdyby si vyhrnula košilku, vsadil bych se, že pod bílými ňadry by zanaříkalo žebroví. Voňavý koláč, bohatá drobenka na zdravě trpkém ovoci. A pak hořká únava vystupující z bílého žebroví. Kdyby si vyhrnula košilku. Přede mnou, shrbeným, zkrouceným. Narovnej se. A dýchej! (str. 133)
Radek Stavěl vystudoval VŠE a FAMU, podílel se na tvůrčích pozicích v médiích a dalších firmách. Kreativec působící na volné noze má na kontě romány Sluneční cyklus a Cigarety.
Jestli jsem si odnesla konkrétní pocit, tak je to ten, že mám velkou chuť přečíst si něco dalšího od Ladislava Fukse. Text jsem si užila, vše plynulo, nicméně nemám pocit rezonování či delšího zapamatování. Sledování odnikud nikam skončilo tam, kde začalo. Byla jsem pouhým svědkem vymezené chvíle, ne čtenářkou, jež by napjatě sledovala další dění. Kvalitně zpracované, ale pro mě bez duše.
Závěrečné hodnocení: 79 %
Literární puzzle mezi láskou a smrtí, kde každý dílek skládačky může změnit celý příběh
Dušan Stracený — otec, syn, rozvedený muž s bolavými zády a ještě bolavější minulostí. Na lůžku fyzioterapeutky, ponořený do paměťové pěny a vlastních vzpomínek, skládá obraz života, který se rozpadá, vždy se však točil kolem pražského Kulaťáku. Myslí na ženy, které opustil, a na děti, které mu nezůstaly. Vynořují se mu obrazy dědečka z vojenské kontrarozvědky, babiček a především tajemného Ladislava Fukse. Co vůbec znamenaly ty tiché kroky na půdě? Kam zmizel Fuksův starý zápisník? A co kdyby ho Dušan přece jen našel?
Román o ztrátách, vztazích, dědictví i o tom, co si neseme — a co nakonec předáváme dál.
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2025
Žánr: společenský román
Počet stran: 288
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat