Atmosférická sci-fi o moci, identitě i odvaze být sám sebou
Zvykali si na sebe, ona a její lid, jako si kočky zvykají na novou kočku v domácnosti; nejdřív ze všeho ji musejí okázale přehlížet a předstírat, že tam vůbec není, případně se jí usilovně vyhýbat, dokud jim její přítomnost nepřestane vadit.Beth jen doufala, že na ni její lidé nezačnou syčet. (str. 157)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.
Chci zakoupit tento titul!
Cinšár, vládce obřího paláce Saringjangál, byl zavražděn. Po této nečekané události vyplave na povrch skutečnost, že možnou dědičkou trůnu může být dívka, na niž už téměř všichni zapomněli. Bekh, kdysi zapuzená dcera z prvního manželství, dospěla – a spolu s tajemstvím svého původu se stává nejen hlavní podezřelou, ale i nejistou nástupkyní.
V prostředí plném dvořanů, služebnictva a cupitů, podivuhodného národa malých bytostí obývajících skryté prostory, se rozehrává příběh o přežití, důvěře a moci, jehož ozvěny zasahují daleko za hranice zdí, zpoza nichž se dosud nikdo nevrátil...
Jarmila Kašparová přináší s Palácem šupinatých koček román, který se zprvu jeví jako svérázná fantasy o dvorských intrikách, tajných chodbách a velkém panovnickém sídle, ale postupně přerůstá v mnohem bohatší opus – vrstevnatou sci-fi o uzavřené civilizaci, proměnách společnosti a hledání vlastní identity. Mapu na předsádce vytvořila Adéla Stopka, obálku a grafickou úpravu si vzala na starost Zuzana Doňková.
Kniha je rozdělena do deseti kapitol a jednoho mezikapitolového můstku. Vyprávění je vedené v er-formě minulého času, ovšem díky střídání úhlů pohledu získává čtenář výjimečně komplexní zkušenost. Jádro tvoří Bekh, cupita Ulita a lyrišt Lapsůnamat. Perspektivy se navzájem doplňují i zpochybňují a dovolují nahlédnout na události z vícero hledisek. Tato mnohovrstevnatost je bezesporu silným aspektem – dění plyne chronologicky, přitom však každá postava přináší jiný druh prožitku, odlišnou citlivost i zkušenost, postupně dotvářející kompletní mozaiku.
Ulita zalapala po dechu. Dosud tuto podivnou hru, již cupiti hráli sami se sebou, pozorovala jen zvenčí; snad proto jí připadala nevkusná. Někteří upiti se ke svým lidem chovali jako k hračkám, k panenkám, které oblékají a krmí a hrají si s nimi v tomto obřím domečku pro panenky. (str. 107)
Zpočátku má text značný fantasy ráz: Saringjangál působí jako svět ve světě, oddělený, tajemný, vibrující skrytými společenstvími a propojený spletitými koridory. S příchodem lodivoda ale přijde prudký žánrový zlom – náhle je zřejmé, že Saringjangál nestojí ve fantastickém vakuu, ale je součástí širšího celku. Kašparová si dává načas, než odhalí, že dílo stojí nohama pevně v poli science fiction, a když tuto linku konečně přizná, činí tak bez ztráty původní nálady.
Děj zaujme hlavně svou mnohoznačností. Kromě detektivního pátrání po vrahovi cinšára sledujeme také mocenské hry – kdo je komu loajální, kdo tahá za nitky a kdo spoléhá na to, že chaos machinace zakryje. Vedle toho se odvíjí linie osobního zrání: boj s předsudky i překonávání vnitřně naučeného pocitu bezcennosti, jenž si Bekh nese z dětství a vztahu s toxickou matkou.
Autorčina schopnost propojovat tyto roviny je zcela výjimečná; politické intrikaření, detektivní pátrání, queer romance, sci-fi přesahy i svébytná palácová civilizace jsou od počátku do konce sladěné s výborně promyšleným worldbuildingem.
Mezi nejsilnější prvky patří kulisy. Jedná se o uzavřený mikrosvět izolovaný od zbytku planety, jenž si vystačí téměř sám. Zvenčí občas přichází zásoby, ale obyvatelé příliš neřeší, odkud pocházejí – podobně jako generace před nimi. Myšlenka, že nejvyšším trestem je vyhoštění za zdi, se jeví temně, zvlášť když žádný vyhoštěný nepřišel s vysvětlením, co tam venku vlastně je.
Atmosféra je melancholická a komorní, téměř až klaustrofobická: vypravování se odehrává v místě, které je velikostně ohromné, ale charakterem těsně uzavřené. Každý pokoj, chodba i tajný průchod má vlastní pravidla.
Výrazný rozměr tomu dodávají především cupiti. Jejich identita je důmyslně propracovaná – od jmen odvozených od předmětů přes sociální hierarchii až po představu, že jsou v jistém smyslu pány. Sice slouží, ale zároveň mají vlastní hrdost, skryté komunity, chodbičky, zákony a zvyky, které "velcí lidé" často nechápou. K tomu se přidává motiv šupinatých koček – tichých, impozantních bytostí, jež skutečně vládnou Saringjangálu, a to zcela jiným způsobem, než jaký si lidé či cupiti připouštějí.
Jak snadné je se zamilovat? Nevěděla. Příběhy to vždy podávaly jako šílený a nepravděpodobný zázrak, ale lidé se do sebe přece zamilovávají od počátku světa a většině z nich se to podaří, aspoň na chvilku. Možná ještě věřila, že každý člověk je natolik úžasný a zajímavý, že libovolní dva lidé by se dokázali zamilovat jeden do druhého, jen kdyby spolu strávili nějaký čas a pokusili se jeden druhého poznat. (str. 173)
Za pozornost stojí také ústřední hrdinové. Bekh je vykreslena mimořádně pečlivě: není dokonalou kráskou ani idealizovanou protagonistkou, naopak je to oplácaná, nejistá žena, která celý život slýchala, že nestojí za nic. Spisovatelka s ní zachází citlivě, ale nešetří ji – nechává ji zakopávat, selhávat a učit se. Její vývoj je postupný, uvěřitelný a dojemně lidský.
Oproti tomu matka, jejíž povaha by se dala označit za antagonickou, představuje chmurný odraz hrdinčina strachu a nejistoty. A to, jak Bekh překonává tyto vnitřní zápasy, dává knize psychologickou hloubku.
Ulita, cupita-komorná, funguje jako skvělý protipól: drobná, bledá, rychlá a bystrá, jejíž přítomnost a loajalita obohacují nejen samotné vyprávění, ale i Bekhin rozvoj. Vztah mezi ní a cinšárou se jemně otevírá LGBTQ+ tématům, ovšem bez přehnané exhibice – přirozeně a organicky.
Podobně vydařeně jsou představeni i lyrišt Lapsůnamat, postava proměnlivá v genderovém sebevyjádření a používající zájmeno „oni“. Jejich jedinečnost, inteligence i měnivost dodávají svěžest a modernitu.
„Lži se ujmou snáz než pravda a hůře se vyvracejí.“ (str. 269)
Užitý styl je hravý, často poetický, a především důmyslně utkaný tak, aby podporoval iluzi uzavřeného universa. Převaha čisté češtiny bez zbytečných cizích výrazů, doplněná promyšleným názvoslovím (s nádechem sumerštiny a autorských tvarů) dává dílu domácí, přitom exotický tón. Tvůrkyně si s jazykem neobyčejně vyhrává: věty mají rytmus, dialogy zní přirozeně a nenucený humor pomáhá udržet lehkost i v temnějších pasážích.
Silných stránek má Palác šupinatých koček řadu: nápadité prostředí, propracované tradice, inteligentní detektivní rovina, zajímavé queer osobnosti a hluboká psychologie protagonistky. Zápletka je vrstevnatá a čtenář v každé další kapitole získává pocit, že proniká hlouběji. Tvůrkyně propojuje elementy vysoké i vědecké fantastiky, detektivky a bildungsromanu (dílo pojednávající o duchovním, psychologickém či společenském rozvoji hrdiny) s lehkostí, jež působí samozřejmě.
Mezi slabší rysy patří občasná uspěchanost v poslední třetině, kdy tempo akceleruje a trochu kontrastuje s komorním nádechem úvodu, a také melodramatičtější vyústění v závěru. Ani jedno však nesnižuje celkovou kvalitu – spíše ukazuje, že se Kašparová nebojí jít do šíře a bořit žánrové hranice.
Komplexně se jedná o osobitý a moderní román, jenž je důkazem, že i česká sci-fi dokáže být světová – čtivá a současně náročná –, a že uzavřené společenstvo může být nečekaně otevřeným prostorem k zamyšlení nad tím, kdo jsme, co nás formuje a jaké stopy v sobě neseme.
Pokud hledáte četbu, která dýchá mezižánrovou nápaditostí, dvorským pletichařením či detektivním napětí a zároveň chce vyprávět o růstu a překonávání niterních stínů, Palác šupinatých koček vám tohle všechno dokáže naservírovat. Je napsaný s citem, inteligencí a jazykovým mistrovstvím, jež vám v hlavě zůstane dlouho po dočtení.
 |
| (Zdroj: archiv recenzentky) |
Jarmila Kašparová (*1986) pracuje v knihovně, kde kromě běžné agendy vede také kurzy tvůrčího psaní. První povídky publikovala v soutěžní antologii Rassilonův brk a později i v Žoldnéřích fantasie či dalších sbornících. Debutovala sci-fi románem Elektrickej strom (2023) o rockové kapele.
Subjektivní názor: Musím říct, že mě Palác šupinatých koček opravdu nesmírně bavil. Největší zásluhu na tom má Bekh, snad jedna z nejlépe vystavěných hrdinek, na jaké jsem v české fantastice narazila – uvěřitelná, nedokonalá, a právě proto silná. Atmosféra paláce je podmanivá a Kašparové podivuhodné, ale hravé a často i vtipné názvosloví dodává kouzlo, které prostě funguje. V kombinaci s propracovaným světem, chytrým jazykem a nenásilnou queer diverzitou pro mě kniha představuje jedno z nejpříjemnějších a největších literárních překvapení letošního roku.
Závěrečné hodnocení: 92 %
Velký sci-fi román o palácových intrikách a hledání vlastního místa
Na planetě Aššna stojí palác velký jako svět, plný přepychu a drahokamů. Přejít jej napříč trvá celý den. Venku za jeho vysokými zdmi nejspíš číhá smrt; dosud se odtamtud nikdo nevrátil, takže něco tam číhat musí.
Proto je nejkrutějším trestem vyhoštění. Ani strach z něj však neodradí od zločinů úplně každého.
Kdosi zavraždil cinšára, vládce světa. Dvořané i cupiti pláčou a radní se pouštějí do tříbení pravdy. Chodbami se plíží neznámý vrah. A někdo si najednou vzpomene: neměl cinšár dceru z prvního manželství?
Bekh, která od matky celý život slýchá, že je úplně nemožná, se stává dědičkou trůnu a zároveň hlavní podezřelou. Musí nejprve zjistit, komu může věřit, aby prokázala svou nevinu. Dokáže uspět a vládnout světu, v němž není nouze o zradu a spiknutí? To vědí jen šupinaté kočky, skutečné vládkyně paláce.
Nakladatelství: Host
Obálka: Zuzana Doňková
Mapa: Adéla Stopka
Rok vydání: 2025
Žánr: sci-fi, fantasy
Počet stran: 527
Vazba: pevná s přebalem
Komentáře
Okomentovat