Do třetice všeho dobrého
Zašilhám po Ezrovi a shledám, že se tváří stejně ohromeně jako já. Posunu se k němu blíž, podvědomě u něj hledám ochranu. Rukou vklouznu do tepla jeho dlaně. Mimoděk mě napadne, že jsem klíčem jeho zámku, ve kterém bych se chtěla celá, celičká schoulit do klubíčka a skrýt před světem. (str. 243)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Albatrosmedia.
Chci zakoupit tento titul!
Román je třetím závěrečným dílem z volně navazující série a nabízí zbylá rozuzlení, která byla v těch předchozích pouze zmíněna. K pochopení kompletních prvků a narativnách detailů je nutné je znát přinejmenším obsahově.
Propojuje dvě časové osy prostřednictvím nalezených deníků. V jednom směru sledujeme současný život Kamily. Ta se po ošklivém rozvodu snaží najít pevnou půdu pod nohama a zároveň se vyrovnat s rodinným dědictvím. Druhá linka nás vrací časem do období protektorátu, konkrétně do roku 1939, kde židovská dívka Julie čelí postupnému omezování práv, strachu i ztrátám, a intimní zápisky se stávají svědectvím zaniklé nelehké epochy, a také materiálním důkazem o její existenci.
Linie fungují proti sobě jako určitý typ kontrastu – blahobyt vs. nedostatek, rovnost vs. sociální rozdíly. Kamiliny pasáže mohou vyznívat méně věrohodně, fádně či nedůležitě. Je třeba zaznamenat, že dnes řešíme problémy jiného charakteru než tehdejší obyvatelé. Ústřední aktérka si je taktéž vědoma toho, jak malicherné jsou některé starosti.
Okouzlená líbivou melodií zavřu oči a na chvíli se zasním. Starý pán hraje se zápalem, smyčec se stává jeho prodlouženou rukou, vysoké tóny střídají nízké, do každé noty dává celé své srdce. Pak přijde závěr a on zvedne hlavu, jako by vycítil, že ho někdo pozoruje. (str. 240)
Vše se odehrává za druhé světové války, více než na samotný dobový kontext je kladen důraz na osobní lidské prožitky, rodinné útrapy a bolesti lidské duše. Autorka dokázala empaticky propojit velké dějinné události se soukromými osudy, na druhou stranu by historická část snesla poněkud větší ponor do problematiky. V části dokonce připomíná Nicholase Wintona a jeho zásluhy. Díky zmíněnému muži přežilo mnoho židovských dětí, kterým pomohl dostat se do Anglie a u náhradních rodin přečkat nejhorší časy.
V příběhu naráží sice ku příkladu na přídělový systém potravin nebo sestěhování většího počtu lidí do menších prostor a následný přesun do ghetta, ale nijak zvlášť se podrobnostem dále nevěnuje. Ovšem i tuto připomínku nelze brát úplně negativně, neboť se díky tomu dílo stalo přístupnější právě třeba čtenářům, již by jinak po tematice holocaustu a s ním spojených událostí nikdy nesáhli.
Kamilu můžeme znát už z prvního titulu. Bylo nám tehdy pouze naznačeno, že někdo takový existuje, ale až na pár stránek nedostala sama o sobě prostor k vypravování. Nyní se vrací jako jedna z hlavních hrdinek, na níž je celý koncept založen. Jedná se o ambiciózní, temperamentní a pracovitou ženu, díky níž se otevírají důležitá společenská i osobní témata jako IVF, nevydařené manželství, nevěra a mnoho dalších. Snaží se znovu postavit na vlastní nohy a kromě nové práce hledá i novou lásku.
Julie je oproti ní křehká květinka čekající na rozkvět, nebo alespoň tak působí. Pogromy a celkově antisemitsky naladěná společnost jí brzy donutí vytasit drápky a poprat se o své místo. Na jejím osudu lze pozorovat minulost budoucí generace, jak dokážeme některé nesnáze bagatelizovat nebo naopak nafukovat do nesmyslných rozměrů. Vždycky byla trochu snílek a snažila se v druhých vidět hlavně to dobré.
Ezra je prototypem rebela a uličníka. Svou povahou, intelektem i vzhledem láme srdce dívkám mladším i stejně starým. Jeho lásku si ale získala holka, kterou poznal už v dětství. Všechny naschvály a nezbednosti, které podnikl směrem k ní, byly jen snahou získat vytouženou pozornost. Je dobrosrdečný a pro rodinu by dýchal.
Ostatní vedlejší postavy jsou představeny tak, aby nebyly úplně ploché. Nicméně stojí spíše na okraji, čemuž odpovídá i jejich charakteristika. Jako příklad lze uvést Dana Vávru. Na první pohled zatrpklý inženýr nedělající dojem na okolí. V hloubi duše je to slušný chlap, dobrý táta, jehož okolnosti donutily vychovávat svého syna bez pomoci druhých.
Ezra projeví selektivní sluch. Září mládím a sebejistotou. Přistoupí ke stolu a pohlédne na můj rozevřený deník. „Píšeš si? Tys vážně ještě malá holka.“ (str. 148)
Spisovatelka se s každou další publikací zlepšuje ve psaní. Styl se stává vytříbenějším, dialogy reálnějšími a metafory květnatějšími. Oplývá uměním vměstnat mezi řádky emoce.
Vypravování nemá vyloženě žádné hluché místo, děj plyne konstantně, střídání vypravěčů udržuje gradaci na vysoké úrovni po celou dobu. Závěr je koncipován tak, aby došlo k propojení vnitřních souvislostí a byly zodpovězeny všechny otázky, které mohly během čtení přijít na mysl. Spojitost s předchozím děním je možné vidět například u německého inspektora SS Hoffmanna, jenž se v menší zmínce opět vrací.
Barbora Linke se narodila v Přerově a vystudovala Dopravní fakultu Jana Pernera v Pardubicích. Od roku 2010 žije se svou rodinou v Drážďanech. Pracuje ve spedici, věnuje se technickým překladům a tlumočení z německého jazyka. Ve volném čase ráda cestuje, pije dobrou kávu a hodně píše. V roce 2022 vydala debut Jménem mojí sestry, na nějž o rok později navázala Srdcem mojí babičky. Písmem mojí přítelkyně uzavírá trilogii.
I tento poslední počin se mi četl velmi dobře. Každý z nich ve mně něco zanechal, dohromady tvoří působivý celek, u něhož si člověk prožije velkou škálu emocí.
Závěrečné hodnocení: 84 %
Komentáře
Okomentovat