Když jde právníkovi o život, nebojí se ničeho
V základu existují tři typy právníků a být kterýmkoliv z nich není žádná výhra: workoholici, hypnotizéři a ti třetí. První zmínění mají tolik peněz, že by si klidně mohli dovolit každý měsíc létat na luxusní dovolenou do libovolné tramtárie a cálovat i za kamarády. Ale smůla. Dělají kolem šestnácti hodin denně šest až sedm dní v týdnu, dovolenou nemají a klienti se jako kamarádi nepočítají. Proto jsou nešťastní. Ti druzí – hypnotizéři – kamarády mají, ale nemají klienty. Kdo nemá klienty, nefakturuje. Kdo nefakturuje, nemá prachy. Sice by tedy měli čas létat do zmíněné tramtárie, ale jsou rádi, když jim na účtu zbyde na Mácháč. Tihle jsou taky nešťastní. Celý den proto sedí v prázdném kanclu a hypnotizují klidu dveří v marné naději, že se přesunou do kategorie číslo jedna, aby mohli být nešťastní zcela novým způsobem. No a pak jsou tu ti třetí. Ti měli dost volného času i peněz, obvykle proto, že se při poskytování právních služeb nebáli... řekněme trochu improvizovat. Koncept bezpochyby zajímavý, avšak ochcávat pořád dokola jeden patník se nedá věčně, což je hlavním důvodem, proč příslušníci třetí kategorie prakticky bez výjimek nesedí v kanceláři, ale v base. (str. 7)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha
Luciférovka je vtipně podaný temnější příběh, který velmi volně navazuje na dilogii Tanec papírových draků. Obsahuje krátký dialog s Mrtvolou, hlavním hrdinou autorova debutu i jeho pokračování, a nechybí ani letmé zmínění Sirky a dalších odkazujících prvků. Pro fanoušky původní série to bude jistě příjemné zpestření – návrat do světa, jenž si mnozí zamilovali.
V novém románu se hlavní role ujímá právník Martin Rieger, workoholik, jenž se láduje prášky proti bolesti hlavy. Jeho život se však zásadně změní v okamžiku, kdy mu lékaři zjistí rakovinu a nedávají mu příliš nadějí. Najednou se v něm probouzí touha žít, a proto se rozhodne pro cestu do pralesa. Tam však přichází zlom: náhle totiž umí vidět démony. Díky této schopnosti se stane jejich mocnou zbraní. Oni něco potřebují od něj – a on se toho nebojí využít ve svůj prospěch.
Úvod je poměrně zdlouhavý. Pro mnohé možná zajímavý, ale k akčnějším scénám se čtenář dostane až zhruba po sto dvacáté stránce, kdy se Martin konečně upíše samotnému peklu. Do té doby je sice putování zábavné, přesto se nejspíš budete těšit na ono zmíněné pekelné drama.
Na rozdíl od Tance papírových draků je dějová linie poklidnější a humor o něco mírnější – méně řízný a černý. Spisovatel tentokrát sází spíše na všeobecný vtip, takže pokud jste se těšili především na temně mrazivou ironii, můžete být lehce zklamaní. Že by Brožovský vyměkl? Nemyslím si. Spíš zvolil tradičnější a známější téma, k němuž se hlínou olepené žerty tolik nehodily.
Martin Rieger je opravdu osobnost. Poměrně kvalitně vytvořený právník – ať už si o této profesi myslíte cokoliv, Martin ji umí reprezentovat i podat dle svého. Určitě to není charakter k pomilování, ale budete mu držet pěsti. Navíc je vtipné, že mu sekunduje jeho bratr farář a kocour Tygr.
Jestli chcete srovnání s Tancem papírových draků, akční scény jsou svým způsobem podobné, ale mají o něco obroušenější hrany, podobně jako již zmíněná komická složka. K této divočině se zvolená forma hodí a boj o život jí dodává hořkou příchuť. Fantasy v podání Brožovského je opět zábavné, leč v něm někdo může vidět i špetku hororu. Předpokládám, že nikdo se bát nebude, ovšem napětí i jemné mrazení určitě přijde vhod.
Zklamání může přijít ze samotného námětu – je poměrně běžný, až klišovitý. Člověk čelící smrtelné chorobě se touží vyléčit a nakonec klidně podepíše i smlouvu se samotným peklem. To nepřekvapí. Právnická profese je naservírována s glancem, a přitom s letmým odporem, což také není žádný netradiční motiv. Náročnější čtenáři tako mohou postrádat originalitu, jíž předešlá dilogie doslova sršela.
Dění se opět odehrává v Plzni. Kdo město zná, nejspíš si čtení užije víc než ten, pro koho zůstává jen neznámou veličinou.
Vypravování v ich-formě je dynamické a čte se prakticky samo. Ačkoli obsahuje několik slabších míst, je snadné je přehlédnout. Skoro. Protože už víme, že Brožovský umí vytřít zrak, i když tentokrát nám to úplně nedokázal.
Lze říct, že styl psaní prošel vývojem minimálně – rozdíl může být v celkové úspornosti. Tvůrce si stále jede po svém, nebere si servítky, s gustem ukazuje kvality brakové literatury a nechává své hrdiny padat na pusu, když je třeba. A jako správný tyran je zase donutí zvednout a znovu čelit problémům.
Mezi dramatickými scénami není moc prostoru k oddychu, protože se neustále něco řeší, tudíž neočekávejte ani malebné popisy nebo dojímavé emotivní scény. A to je vlastně dobře – nadbytečná vata by dynamiku hatila. Luciférovka je přece jen divoká show, kde se tančí mezi paragrafy a jde se přes mrtvoly – někdy doslova.
Zajímavostí jsou QR kódy. Mají označení přímo u slova, u něhož si máte písně pouštět, jelikož je v tom bodě poslouchal sám autor při psaní – a dle něj se vybraný hudební podkres více než hodí. Obrázek si na to může udělat každý sám, ovšem pokud nechcete, pouštět si nic nemusíte. Berte to však jako vymoženost, která titul posune zas o stupeň výše... anebo vás úplně mine.
Velkým kladem jsou rovněž dvě ilustrace, vypadající jako černobílé fotografie. Jedna představuje právníka v momentě, kdy do něj proniká démon, druhá zohledňuje jeho boj na hřbitově. Zkrátka se jedná o velmi dobře ztvárněné dění. V tomto stylu navíc není těžké představit si komiks nebo vícero kreseb, protože jsou opravdu povedené. Jen osoba na nich vyobrazená je možná o něco mladší než pětatřicetiletý Martin. Osobně bych byla ráda za takové speciální zpodobnění i u Tance papírových draků, to by bylo hodně zajímavé!
Závěr je akční a nostalgický zároveň. Kdo dočetl, ví, kvůli komu možná uroníte slzu proto, že ho zase vidíte. Každopádně po skončení vás přepadne obrovská nutkavá chuť znovu prožít již zmiňovanou dvoudílnou sérii. A vlastně proč ne? Takže... směle do toho. Vůbec se tomu nebraňte a přeskočte z Martina na Mrtvolu a užijte si celistvou jízdu, která vám vezme dech.
Luciférovka je oddechové vtipné počtení se spoustou legrace i temnějších akčních částí. Jestli vás nadchla anotace a máte v oblibě žertovné poznámky nebo doslova "kecy", u nichž nevíte, jestli se jim smát, nebo protáčet oči, neměli byste Luciférovku minout. Je o něco jemnější než Tanec papírových draků, proto není potřeba žádného varování, pokud nejste citlivější.
Petr Brožovský se vytasil s Tancem papírových draků, přešel ladně na druhý díl a teď nakladatelství Epocha vydala jeho třetí počin. Z téhož světa, s obdobnými humornými frázemi, tradičnějšími tématy a protagonistou, který nemá co ztratit. Snad jen vlastní život.
Osobně jsem očekávala, že Brožovský předčí Tanec papírových draků a kniha bude drsnější, temnější a víc černohumorná. K mému překvapení spíše zjemnil, zaoblil hrany a představil titul, jenž je bližší širšímu publiku. Proč ne. Ovšem musím uznat, že předešlé publikace byly propracovanější a námět originálnější, zatímco tady byly některé pasáže slabší. Delší rozjezd sice bavil, ale spíš působil částečně nadbytečně. Laťka se nezvedla, přesto to však bylo dobré čtení. Hlavně mě těšily zmínky na předešlou tvorbu, také kocour Tygr a bratr farář. Téma mě bohužel nenadchlo, protože už jsem to samé četla mnohokrát a tohle zpracování nebylo až tak originální. Zůstávám však zvědavá, co nám Brožovský připraví dál.
Závěrečné hodnocení: 76 %
Anotace:
Kdyby nebe chtělo žalovat Lucifera, nemá jak. Všichni advokáti totiž končí v pekle. Martinu Riegrovi se ale pod drn ještě nechce. Ostatně když je vaším klientem sám Ďábel, je nevyléčitelná nemoc v podstatě něco jako zaměstnanecký motivační benefit. Možná že existuje cesta k vykoupení, jenže pro Martina by to znamenalo zapojit se do odvěké války zla proti… ehm… většímu zlu. Ještě že jsou na to advokáti zvyklí. Obvykle totiž nemají čisté svědomí. Teď však přišel čas ušpinit si i ruce.
Humor, nadpřirozeno, akce, paragrafy, a to vše v prostředí Plzně.
Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2025
Žánr: fantasy
Počet stran: 312
Vazba. brožovaná s chlopněmi
Komentáře
Okomentovat