Kafka, jak ho neznáme
Vezme ho za ruku a přejede prsty jeho dlaň. „A máte krásný ruce. Vyznám se v tom.“ Franz si konsternovaně prohlíží vlastní paže. „Tohle jsou líný ruce. Nic neumí.“ Žena se zasměje tím nakažlivým smíchem. „Jste na ně moc přísný. Věděl jste, že člověku těsně před smrtí zmizí otisky prstů?“ „Vážně? A proč?“ Zadívá se na ni se skutečným zájmem studenta. „Aby vás podle nich poznali v nebi.“ Franz se konečně dotkne jejího prádla. Prsty přejedou po oblinách hrudi, aby svou pouť zakončily na její bradě. (str. 170)
Za recenzní výtisk děkuji Nakladatelskému domu Grada.
Chci zakoupit tento titul!
Kafkovo dílo setrvává i po sto letech od jeho smrti zahaleno tajemstvím. Mnoho dalších autorů i známých osobností se pokusilo o interpretaci, ovšem pod závoj tajemna a nedokončených myšlenek se dostává těžko. Stejně fascinující se nám tak může zdát i přetrvávající rozjímání nad tím, jak žil. Marek Epstein nabízí čtenářům možnost nahlédnout do tvůrcova osobního prostoru, kde i zdánlivě bezvýznamné události mohou formovat osobu a ovlivnit tvorbu jednoho z beletristických velikánů 20. století.
Titul byl původně sepsán do podoby filmového scénáře, pro knižní verzi byl zpětně značně upraven a oproštěn třeba od scénáristických poznámek a vysvětlivek, jež by mohly nezkušené oko zbytečně rozptylovat. Řazení kapitol, lépe řečeno krátkých scén, není vůbec chronologické a na první pohled může vypadat chaoticky. I pro sečtělé znalce mohou tyto stručné úseky působit zmatečně a plytce. Než se stihne naplno rozvinout myšlenka, jsou useknuty a přichází další obraz, často v zcela odlišné době. Zhruba od poloviny se rychlost střídání omezí, dílčí výňatky se prodlužují – nebo se alespoň neprolíná tolik časových os – a logicky navazují na sebe.
Nejčastěji se pohybujeme kolem roku 1914, kdy začíná usilovně pracovat na ucelených textech, zároveň se pomalu rodí vztah s Felice Bauerovou a celkově se dějí klíčové situace včetně počátku první světové války. Pro rodinu začíná být podstatná až ta druhá, jelikož se na ně jakožto na členy židovské církve vztahují Hitlerovy pogromy. Retrospektivně se vracíme i do dětství, zejména do traumatických okamžiků, například když ho otec učil plavat. Nekončí rokem 1924, jak se na první zdání vybízí a kdy hlavní aktér umírá, nýbrž pokračuje do současnosti. Konkrétně do roku 2024 – a přenese nás do Muzea Franze Kafky, kam ho mohou fanoušci z celého světa přijet obdivovat a kde jeho odkaz stále žije. Velká část osudů a důležitých osob je kompletně vynechána. Pro úplnou představu doporučuji zhlédnout souběžně filmový snímek.
Počin vyšel až po kinematografickém zpracování a jsou tak do něj zařazeny barevné fotografie z natáčení, lákající publikum nejen k podnětné četbě, ale i k návštěvě kina.
Jazyk setrvává strohý, omezující se na prostá sdělení bez delších souvětí. Slovní zásoba je sjednocená dle novodobé kodifikace, ale v úvodu je zmínka o tom, že v originálu je věrná minulému období. Místy nese symboly lyričnosti a stylem připomíná spíše literární esej než biografii. Roztříštěnost slov, mozaiky myšlenek, vzpomínky a imaginativní scény prolínající se mezi realitou a vnitřním světem skvěle zrcadlí samotného hrdinu. Načrtnuté části a nedořečené myšlenky podněcují čtenářovu představivost. Vypravěč v er-formě není přímou součástí příběhu, pouze skrytým účastníkem, ale podle kadence vět a způsobu, jakým jsou vedle sebe skládány, vzbuzuje dojem režiséra úkolujícího členy natáčecího týmu.
Muž, sedící na kozlíku, jemně popohání koně. Druhý si brouká vzdálený popěvek a kouří. Dělí se o cigaretu i text písně. Franz s kufříkem kráčí za poloprázdným žebřiňákem. Sleduje, jak na něm kodrcá psací stůl a židle. Celý jeho život. (str. 85)
Franz byl komplikovaný člověk a individuální existenciální neukotvenost dovedl precizně přetvořit v umělecký proces. Ve své éře možná jeho talent ocenit nedokázali, ale v 21. století zůstává zapsán coby génius kompletně překopávající směr tehdejšího smýšlení. Od začátku ho formovaly vztahy s příbuznými, zejména s otcem, s nímž většinu času nebyl za dobře. Romantické kontakty sice navazoval, nicméně byl plachý, nejistý a daleko raději dával přednost psaní dopisů před randíčky a osobními schůzkami. Představa manželství ho lákala a ještě mnohem více děsila. Málokdo o něm ví, že byl vegetarián, workoholik a noční sova. O zdraví ho připravila zákeřná tuberkulóza.
Felice Bauerová byla první snoubenkou německy píšícího autora. Jejich poměr se od začátku jevil zvláštně a komunikaci udržovali většinou písemnou, viděli se jen párkrát. Zasnoubení několikrát zrušili a opět obnovili, k oficiálnímu sňatku nikdy nedošlo. Tato velmi mladá naivní dívka věřila na lásku a malovala si budoucnost narůžovo.
Milena Jesenská by temperamentem a neupadající energií uchvátila každého. Původně Franzovi nabídla služby překladatelky, přátelství přerostlo v oboustrannou lásku, i když byla v té chvíli zrovna vdaná. Rebelství, jímž se vyznačovala, nebylo pro epochu, v níž žila, typické a vzbuzovala tím pozornost.
Hermann Kafka je vylíčen coby pečlivý a pracovitý obchodník, a také zodpovědná hlava rodiny. Avšak vzpurnost a choleričnost mu komplikovaly soužití se zbylými členy domácnosti. Na děti byl značně přísný, není pochyb o tom, že je měl rád, ale neuměl dát city najevo jinak než tvrdostí a vysokými nároky. Nejméně se snesl s jediným synem.
Realističnost postav je zachycena věrně, přestože nebylo obsahově možné zaznamenat všechny povahové rysy, podařilo se vystihnou to, co pro ně bylo typické. Mnohem více než charakteristice a dialogům mezi nimi je věnován prostor detailním popisům a činům.
Na Franzově tváři se objeví úžas a nadšení. „Ty sis přečetl Ortel?“ Dvě mocné facky mlasknou o jeho tvář a srazí šťastného Franze do kolen. (str. 135)
Knihu lze doporučit zejména těm, co mají už se spisovatelem určité předchozí zkušenosti ve sféře odborné i populárně-naučené literatury. Pro absolutní neználky bude nejspíš největší překážka právě ona zmíněná neucelenost jednotlivých pasáží a chybějící milníky.
Marek Epstein je český scenárista, dramaturg, příležitostný herec a režisér. Po dědovi je židovského původu. Napsal spoustu scénářů k televizním i klasickým filmům. Přednáší na Filmové akademii v Písku, pracuje pro televizi. Později rozšířil svůj záběr i na prózu, debutem se stal v roce 2006 Ohybač křížů, následovala třeba Země (2022) či Dravec (2018).
O Kafkovi toho mám načteno, nebojím se říct, opravdu hodně. Zvládla jsem veškerou prozaickou produkci, ta může být pro mnoho lidí nepochopená záležitost, i dopisy rodinným členům, jež tvoří také důležitou složku v tvorbě. Vždy mě fascinoval ale i sám o sobě jako člověk. V tomto případě jsem čekala více ucelenosti, samotné útržky, které mnohdy nebyly delší než na pár řádků, byly někdy nicneříkající.
Fotografie: Marlene Film Production/Michal Ureš, Zuzana Planská
Komentáře
Okomentovat