Neúprosné přírodní cykly
Muži byli hotovi vraždit jeden druhého, jen aby zakryli vlastní strach a bezradnost, já z nich byl zdaleka nejhorším válečníkem a nepožíval jsem ani žádné zvláštní váhy. Avšak jak pravila Illruinen, a jak jsem sám sobě tolikrát opakoval, to, oč jsem se strachoval, jsem již dávno ztratil. (str. 61)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Chci zakoupit tento titul!
Zlo může skýtat podobu vnějšího nepřítele, obecné nespravedlnosti i vnitřního charakteru. Lze si zachovat tvář, či v přímé konfrontaci s běsy podlehne i nejstatečnější bojovník? Svět, kde neúprosné živly snadno promění život ve smrt. Dokáží protagonisté obstát před stanovenými úkoly? Vyšlo jako 7. svazek edice Jiné světy.
Poslední hlídka
Novela je rozdělena do třech kapitol: Bitva mimo čas, Čas urughů a Pád do temnoty. Vypravěčem je samotný hlavní hrdina, jehož čas se chýlí ke konci. Navrací se do vzpomínek, díky nimž poznáváme hrad Awaor i to, jak se neznámý muž připravuje na vědomou smrt. Soužití s přírodou včas ohlásí, kdy vyjde vaše osudové poslední slunce. Následně skládáte přísahu, že dokud poslední člen hlídky dýchá, budete chránit hradby. Objevujete moudrost i tajemství umírání, nebo je při odchodu vždycky panika?
Kdy jsem poprvé poznal, že tento rok přišel můj čas, že toto slunce bude mým sluncem? Podobá se pravdě, že jsem to v hloubi srdce pocítil, sotva jsem tohoto jara procitl ze smrti. Někteří říkají smrti prostě spánek, snad že spánkem začíná, snad prostě proto, že neradi zveme pravým jménem to, čeho se obáváme. Od spánku, jímž spíte pod sluncem, se však nevýslovně liší. Snad správnější je zvát ji zimou, chladem nebo temnotou duše. Ve smrti není nic, ani sny, ani čas. Jak dlouho trvá, nevědí ani ti nejmoudřejší. Říká se, že trvání vůbec nemá a je prosta času, a vskutku se to tak jeví. Každé probuzení ze smrti je novým začátkem vaší duše, a snad i celého světa. Cítíte ten nejstrašnější chlad. Mráz, který na mě útočí v tyto ponuré dny, byť by byl sebekrutější, přichází jen zvenčí. Chlad po smrti přichází zevnitř, je vlhký a nevýslovně bolí, budí křeče a chvění. Teprve když pomine, duše procitne ke světlu. (str. 15)
Příběhem silně prostupuje rozvrstvenost do cyklů, podle nichž plyne život. Kruté zimy a sužující léta podněcují sledovat Mehsor i Slunce a podle velikosti odvozovat, jaký bude nadcházející rok. Tentokrát to vypadá, že je vše trochu jinak, než by mělo být…
Dynamika je snížena archaickými obraty (nebylo lze jinak) i celkovou stylistikou stavící se do polohy starých časů. Pohanská atmosféra pracuje s koncentrovaným budováním napětí pomocí tísně a neznáma. Nepříjemná temnota svírá do kleští a pomalu se utahuje. Kosti se tříští, mráz prostupuje do konečků prstů a lidé hynou.
Prostředí je orientováno na velmi úzký okruh, na němž mapujeme dlouho skrývané, byť všudypřítomné zlo. Velký důraz je kladen na sledování oblohy a s tím souvisejících jevů, jimiž je protagonista fascinován i děšen. Ve chvíli, kdy se dozvíme, kdo či co usiluje o prolomení opevnění, trochu opadá závoj tajemna. Čtenář i kvůli tomu, ve spojení s podrobnými astronomickými popisy, vnímá táhlé tempo, jež může nudit. Co když vaše přesvědčení dostane zásadní trhlinu?
My všichni, kteří jsme tu stáli jako sochy, jsme prošli nevýslovným peklem a viděli a slyšeli věci, jaké naše duše nikdy vidět a slyšet neměly – a přece, všechny nás zmrazila hrůza, jak jsme naslouchali zvukům z temnot, příšernějším než vše, co ucho smrtelníka kdy zaslechlo. Výkřiky mužů hynoucích nevýslovnou bolestí, křik ryjící až v nitru duše, ba dokonce – nyní, v čase mrtvých, v čase bez slitování – zoufalé, úpěnlivé prosby o pomoc. Slova nemohou popsat tu hrůzu, když se v mezeře mezi kládami padacího mostu objevila ruka. Nebyla to ruka nepřítele, byla to ruka zoufalce, ruka natahující se po záchraně, ve smrtelné bázni tápající po jakékoli naději…
Druhá strana světa
V další části se zabýváme Mistrem a učedníkem směřujícími do města Harynry. Tamní totiž opřádá šuškanda, že objevili bránu do podsvětí, skrze níž je vidět do nebe. Vydávají se podívat záhadě na zoubek, žel s chlapcem jsou jen samé problémy, a tak se nevyhnou ani řadě dobrodružství.
Styl vyprávění je veden v er-formě a oproti předchozí novele je ve velké míře postaven na dialozích. Ačkoliv trvá fascinace oblohou i zastaralý tón, četba je přístupnější a tempo razantnější. S humorem i vážnější notou se vydáváme na cestu. K čemu je pravda, o níž se musí mlčet?
Inu, toho prvního pohled do propasti připravil o rozum, pomyslel si Mistr, bylo tedy nanejvýš důmyslné napodruhé poslati toho, jenž nemá co ztratit. Čím déle kráčeli, tím méně věřil Esyarově nadutosti, tajnůstkářství i přehrávané obřadnosti. Více než učence mu připomínal protřelého šejdíře – ostatně i tím, že se nejvíce staral o to, aby dostal zaplaceno předem. I tak byl arci zvědavý, jaký trik nakonec vytáhne. (str. 206)
Dílem silně prostupuje spisovatelův interes o přírodní vědy což vytváří specifická kritéria pro cílové publikum. Sice se jedná o originální počin, nicméně vyžaduje pozornost i naladění na použitou stylistiku. Všímavý jedinec si může povšimnout i drobných zmínek, oba příběhy propojujících. Sci-fi nevhodné pro letní povalování se u vody, naopak ponurá atmosféra vynikne u plápolajícího krbu a praskajícího dřeva. Neobsahuje pravopisné, gramatické ani stylistické chyby. Titul je bez ilustrací vyjma dvou úvodních, jež má na svědomí Žaneta Kortusová. Černobílé provedení znázorňuje oběžnou dráhu a měsíce Mehsoru.
Tomáš Petrásek vystudoval neurovědy na Univerzitě Karlově, v současnosti pracuje v Národním ústavu duševního zdraví. Věnuje se výzkumu mozku a chování, zajímá se o astronomii a biologii. Spolupodílel se na sérii Vzdálené světy povídkami Tvůrci, Bensonové efekt, Svit dvou lun, Plout nevídanou pouští či Stvořitel. Novela Poslední hlídka vyšla poprvé ve sborníku Mlok 2007.
Nejdříve přišlo potěšení z nevšedního stylu psaní, poté stagnace a nakonec spokojenost s posledním úsekem. Spousta fascinujících myšlenek a vět, avšak způsob začlenění brzo vedl k nudě a poruše pozornosti. Škoda, že větší prostor nedostala Druhá strana světa, poněvadž je energičtější a údernější než táhlá Poslední hlídka. Vítězí technický prvek před silným narativem. Zajímavé, ale náročné.
Závěrečné hodnocení: 76 %
Ve dvou novelách navštívíme svět, v němž vládnou neúprosné přírodní cykly, spalující léto střídá pochmurná zima, a kde život i smrt patří neoddělitelně k sobě. Jeho obyvatelé mu čelí silou zbraní i svého ducha a jeho pravou podstatu teprve začínají chápat.
Hrdinové Poslední hlídky stojí před nejtěžším úkolem svého života. V nadcházející kruté zimě mají stát na stráži, aby chránili spící město Awaor před nepřítelem, kterého nikdo z živých dosud neviděl. Netuší, co vše je čeká, ani zda uspějí — vědí jen to, že odcházejí na Poslední hlídku, z níž se už nikdy nevrátí. Možná ale na této cestě odhalí část tajemství svého světa…
Ve vzdáleném městě Harynře byla prý otevřena brána do podsvětí — a awaorský Mistr doprovázený malým chlapcem se vydává zjistit, kolik je na těchto zvěstech pravdy. Na konci dobrodružné cesty je možná čeká Druhá strana světa, ale možná i něco docela jiného…
Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2025
Žánr: sci-fi
Počet stran: 248
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat