Ztracená v síti dopaminu
„Prostě na sebe koukáme přes konstrukty, všechno hodnotíme přes filtr svých představ. A ani zkurevný new age, který furt blábolí o životě v iluzích, to nedokázalo lidem vysvětlit.“ „Tak new age to asi myslí jinak ne?“ „A jak by myslelo podle tebe? Tohle je přesně život v iluzi, věřit tomu, co člověk umělě vytvořil, jako by to byl nějaká danost, přirozenost nebo biologie, jak tomu říkaj.Umělý a navíc zastaralý pravidla, který udržujou lidi v bolesti. Ale místo otevření bolavých témat se radši klade důraz na zkurvenou etiketu, zouvání bot a správný pořadí přestavování se.“ (str. 260)
Za recenzní výtisk děkuji autorce Karle Kösl.
Valerie Kovalová brzy oslaví třicítku. Zatímco si dodělává magisterský titul, pracuje v kavárně. Cítí se vykořeněná a nepochopená. Bydlí u přítele Marka, jenž by jí snesl modré z nebe, přesto pociťuje podivnou úzkost doprovázenou nepříjemným tikem v oku. Kamarádky se vdávají a rodí děti a ona netuší, kam by měly směřovat její další kroky. Poslední kapkou se stane agresivní komentář od aktivistky pod její selfie na Instagramu. Spustí lavinu hluboko pohřbených emocí a rozpoutá Valeriino postupné prozření.
Valerie je typická mileniálka – spoustu času tráví scrollováním na sociálních sítích, kde srovnává svůj život s ostatními. Je závislá na dopaminové sprše, kterou získává z celodenního nasávání nejrůznějších informací z internetu. Snaží se zavděčit rodičům, a přitom zapomíná na vlastní touhy. Žije podle šablony, kterou jí navrhla matka. Sama sebe přesvědčuje, že mají perfektní vztah bez poskvrnky, ale pod povrchem bublá silná nevole.
Vyprávění plyne na poklidné vlně obyčejných denních kratochvílí. Kapitoly jsou označeny pomocí dat, jimiž autorka uvádí i přesné časové údobí od března do prosince předpandemického roku 2019. Výjimku tvoří krátký prolog s přepisem instagramové komunikace a epilog, oba datovány 2018.
Textu dominuje obecná čeština s častým výskytem vulgarismů, anglicismů a neologismů poplatných době. Pro starší ročníky by se k některým výrazům hodilo vysvětlení pod čarou. Stěžejním prvkem je rovněž přehršel přímé řeči. Dialogy mezi postavami jsou mnohdy neuchopitelné pro mileniály, mezi než se řadím. Lze zpochybnit, že by drobné nuance schované mezi řádky pochopil čtenář, jenž není aktivní na Facebooku či Instagramu. Hodně rozhovorů by mohlo vyznít do ztracena. Můžeme cítit pachuť rozhněvané generace, která se zaobírá světovými problémy mnohem více než ta předchozí.
Leitmotivem knihy je poznámka pod fotkou hlavní hrdinky. Nutí k zamyšlení nad vlastním obrazem poskytovaným online prostoru. Toužíme po validaci od ostatních. Banální situace a náhodná setkání ilustrují stav lidské společnosti, jež je sice propojena dvacet čtyři hodin denně, ale stává se čím dál vzdálenější.
Protagonistka glosuje celospolečenské polemiky nejen se svou matkou, ale i se všemi lidmi okolo. Můžete nabít dojmu, že se dnešní mladí nezaobírají obyčejným děním, ale řeší pouze tíhu lidstva. Mnohé disputace jsou příliš teatrální a vyznívají pateticky. Jiné si snadno umíte napasovat do reality. Kladem je syrově zpracované randění přes aplikaci Tinder, viz ukázka.
„Když si chceš zašukat, musíš mít co nabídnout. Zkus kouknout na nějaký porno, abys viděla, co máme rádi.“ „Kdo vy?“ „My chlapi,“ odpověděl a natáhl si tričko. „Půjdu si to dodělat do koupelny, jo? Je to strašně nepříjemný, když se neudělám do konce. Neboj, vystříknu do hajzl papíru.“ „Dík, “ řekl Viktor, zvedl se a vyšel na chodbu, kde se rozhlédl a pak zamířil k jedněm ze dvou dveří, ve kterých správně tušil koupelnu. Zavřel se a za chvíli se odtud ozvaly hlasité ženské vzdechy následované krátkým Viktorovým heknutím, pak ticho a nakonec puštěná voda. (str. 252)
Kösl balancuje na hraně uvěřitelnosti, námět skýtá více potenciálu, než se nakonec podařilo v díle zachytit. Nehledejte dynamický děj, ale spíše slovní přestřelky mezi charaktery. Některé scény jsou zcela realistické, nad jinými budete kroutit hlavou a říkat si, že tohle by se nikdy stát nemohlo.
Stěžejních myšlenek je hned několik, touha zalíbit se ostatním nás přivádí do záhuby a vlastní vnímání okolí může dosti zkreslovat. Svět není černobílý a předsudky mohou uzavřít cestu k zajímavým přátelstvím naprosto zbytečně.
Tvůrkyně se dotýká postavení žen, nekončícího boje proti patriarchátu, užívání antikoncepce jakožto nástroje sexuální revoluce i nekonsensuálního intimního styku.
Věk vodnáře by se dal charakterizovat jako letmý vhled do moderního světa. Kösl se však nepodařilo žádné z témat probrat do hloubky a pouze klouže po povrchu. Až na Valerii postavy neprocházejí výraznější katarzí.
Přestože dílo zůstává na hranici průměru, doporučuji všem toužícím v kostce poznat základní pojmy hojně skloňované médii a primární myšlenkové pochody zástupců jednotlivých generací. Škoda, že v politicky korektních konverzacích nedošlo na větší filozofické úvahy o smyslu bytí. Líbit se bude především třicátníkům, jež se snadněji orientují v dané problematice a dokážou se s Valerií v nějakých aspektech ztotožnit.
Kreslířka, spisovatelka a esejistka na volné noze Karla Kösl vystudovala kulturní antropologii a v literatuře debutovala Věkem Vodnáře.
Kösl sice zmapovala aktuální dění, ale nějak netuším, na čí je straně a co se narativem snažila říci. Ztratila jsem nit v rozmanitém množství povrchně nastíněných linek, které dohromady působí nekonzistentně.
Závěrečné hodnocení: 75 %
Anotace:
Jestli chceš vidět svůj život takový, jaký je, musíš se nejdřív obrátit naruby… Devětadvacetiletá Valerie se už několik let nemůže hnout z místa. Zatímco na sociálních sítích sleduje, jak její známí začínají zajímavé kariéry nebo zakládají rodiny, sama i přes podporu přítele a rodičů není schopná dokončit magisterské studium, pracuje jako servírka v kavárně, ve které se cítí jako cizinec, a stále se nemůže rozhodnout, jestli jsou možnosti, které se jí nabízejí opravdu tím, co od života chce. Když jí jednoho dne bývalá spolužačka Saša napíše pod její instagramový příspěvek hejt, Valeriina z posledních sil udržovaná identita talentovaného dítěte s nekonečným potenciálem se pomalu začne bortit.
Děj románu se odehrává v předpandemickém roce 2019 v kulisách reálných událostí i reálného počasí. Skládá se z často banálních a na první pohled bezvýznamných všedních situací, pod jejichž povrchem se ale skrývá víc, než si aktéři uvědomují.
Román se zabývá tématy typickými pro takzvanou generaci millenials; otázkou vlastního místa v přeplněném světě, osamělostí v polarizované digitální společnosti, rozpadem konceptů, kterými se řídila generace předchozí, prefabrikovanou spiritualitou a mezemi individualismu.
Román Věk Vodnáře lze číst jako příběh o rozbitých mezilidských vztazích, někteří v něm ale uvidí ještě něco dalšího…
Rok vydání: 2024
Žánr: společenský román
Počet stran: 416
Vazba: brožovaná
Tahle recenze se mě dotkla. To, že autorka knihu nepochopila neznamená, že nemá co říct. Je to jedna z nejhloubavějších a k zamyšlení nutících knih co jsem kdy četla. Je mi líto vidět tuhle potřebu shazovat ženské autorky, ještě navíc jinou ženou. Chápu, že vše není pro každého, ale autorka recenze jako by knihu ani nedočetla, jinak by ji takhle nenapsala.
OdpovědětVymazatDěkujeme za komentář. Je zcela v pořádku, že na vás kniha zapůsobila jinak – s literaturou každý rezonuje po svém. Co ale jednoznačně odmítáme, je obvinění ze shazování ženských autorek.
VymazatRecenzentka knihu dočetla a zpracovala svůj pohled věcně – s důrazem jak na osobní čtenářský dojem, tak na stylistické, tematické a kompoziční zpracování knihy. Nespoléháme jen na emoce nebo dojmy, ale snažíme se o co nejvyváženější pohled, který reflektuje silné i slabší stránky díla.
Váš nesouhlas s recenzí je legitimní – stejně jako to, že recenzentka danou knihu vnímala jinak. Kritika literárního textu není útokem na autorku, natož na ženy obecně. A to, že s hodnocením nesouhlasíte, neznamená, že je automaticky neplatné nebo že vychází z nepochopení.
Diskuzi jsme otevřené, ale chceme, aby byla vedena s respektem pro obě strany.