Nejhorší dcera, nebo rodiče?
Pokaždé, když jsem tady, mám nutkání stisknout zvonek a poprosit lidi, co tu teď bydlí, o prohlídku. Tak ráda bych to uvnitř zase viděla, až mě to doslova fyzicky bolí. O tom domě se mi často zdá. (str. 86)
Gábina žije ve spokojeném manželství, má tři děti i práci, a málokdo by na ní poznal, že si v dětství prožila doslova peklo. Vztah rodičů dlouhodobě nefungoval, na denním pořádku byly nejen hádky a urážky, ale v prvé řadě alkohol, jemuž propadl otec. Navzdory všemu žije spokojeně a těší se z maličkostí. Ovšem jen do momentu, kdy obdrží zprávu z nemocnice, že táta umírá na předávkování léky. Najde v sobě sílu, aby mu na smrtelné posteli dokázala odpustit?
Děj se dotýká citlivých témat, která rezonují ve společnosti stále pouze na okraji a bojíme se je veřejně otevírat. Alkoholismus, nevydařené partnerské soužití, sesterské rozepře a mnoho dalšího. Autorka popisuje bez příkras okamžiky, kdy zploditel tří dcer po pijáckých dýcháncích přichází domů a všechny terorizuje. Matka by měla stát nohama na zemi a potomky naopak bránit, ale není úplně psychicky v pořádku. Je sice nešťastná, ale jelikož nepracuje, nemůže se rozvést a osamostatnit se. Frustraci si vybíjí právě na Gábině, Alexandře a Hedvice. Četné scény jsou popsány velmi surově a opravdu věrohodně, je těžké o nich jen číst, natož něco takového doopravdy zažívat. Kromě nadměrného pití jsou nejvýraznějšími motivy toxicita a vysoce manipulativní chování z matčiny strany.
Saša vzlyká, z nosu jí teče nudle, občas si ji utře hřbetem ruky, a tím ji ještě víc rozšmudlá. Máma se třese, úplně cítím, jak s ní zlost vibruje. Je jako rozčílený malý pejsek, co štěká, až si skoro vyštěká plíce. Táta se dívá tak nějak... jinak. Jinak než jindy. Nevím, jak bych to popsala. V hlavě mi začíná blikat červené světýlko s nápisem POZOR. (str. 101)
Jazyk je srozumitelný a jednoduchý, což usnadňuje čtení a umožňuje čtenářům snadno se ztotožnit s postavami. Spisovatelka vyniká v popisu interních konfliktů a emocí a dává příběhu větší hloubku. Dialogy jsou přirozené a přispívají k autentičnosti vyprávění. Přesto najdeme některé opakující se fráze, například o metaforickém klubku hadů uhnízděných v hrudníku.
Hlavní hrdinku a zároveň vypravěčku máme možnost posoudit ve dvou dějových linkách. V té první je již dospělá, má vlastní rodinu a snaží se k ní přistupovat s láskou a respektem. Vypadá velmi vyrovnaně. Šrámy na duši si s sebou neustále nese, ale myslí pozitivně. Ráda by navázala kontakt s mladšími sestrami, ale ony nejeví sebemenší zájem. To je asi její nejslabší stránka, touha po usmíření. Pak máme Gábinu ještě nezletilou. Tu, která po otci nesčetněkrát uklízela zvratky, čekala na jeho pozdní návraty a ze všeho nejvíc se styděla za to, v jakém prostředí vyrůstá. Mnohokrát obdržela neoprávněně výprask, a přesto neztratila víru v lepší zítřky. Psychologický vývoj na základě prožitých událostí lze zaznamenat nejen u ní, ale i u ostatních protagonistů.
Mezi vedlejší aktéry patří již zmíněná Alexandra, přišla na svět jako druhá, ale vždy musí být ve všem první. Nebojí se jít i přes morální zásady pro svůj úspěch. Je zákeřná, zlá, nevyrovnaná, i ona si v sobě nosí traumata, s nimiž si nedokáže poradit. Oproti ústřední protagonistce působí jako pravý opak. Vlastně je to tak vyznačeno i v textu. Pasáže, jež jsou vyprávěny z jejího pohledu, jsou černé s bílým písmem, Gabriela pak dostává větší prostor a stránky mají klasickou barvu, jak jsme zvyklí. Chování Saši a zápletka s ní je trochu vyhnaná až do extrému a podrývá dosud realistický odraz nefunkčnosti úzkého kruhu příbuzenstva. Člověk jako ona by v sobě musel nosit opravdu velké množství zahořklosti, aby dokázal spáchat takové činy na příbuzných a ještě se z utrpení radovat.
Nejmladší Hedvika zůstává jako takový štít mezi zbylými členy, je víceméně neutrální a nejlehčeji podlehne názoru druhých.
Cítím, že ji to pěkně rozhodilo. Něco se jí honí v palici, stojíme proti sobě, pořád v ruce držím kámen. Těší mě, že je takhle na sračky. Hadi se hemží radostí. (str. 260)
Kniha osloví jedince, co mají rádi společenské a psychologické romány, zároveň se chtějí zamyslet nad vlastním rodinným zázemím a snad si i na základě toho urovnat priority. Avšak místy může být pro slabší povahy příliš emocionálně náročná.
Iva Gecková pochází z jihočeského Písku, kde vystudovala obchodní akademii. Po studiu dlouhou dobu pracovala ve státní správě a při třetí mateřské dovolené se konečně začala naplno věnovat svému koníčku – psaní. Pro Český rozhlas napsala několik pohádek. Se svojí velkou rodinou žije v Lysé nad Labem. Na kontě má plno dětských titulů, za zmínku stojí třeba Florentýna a kouzelná kniha nebo Jak to bylo s panem vlkem. Nejhorší dcera je debutem literatury pro dospělé.
Mně se vyprávění opravdu líbilo, sama jsem zažila, jaké je to mít na blízku člověka, který podlehne vnitřním démonům, a musím uznat, že autorka se dokázala do postav skvěle vcítit. I když já jsem zas tak hrozivé situace napřímo nezažila, běhal mi chvílemi mráz po zádech.
Závěrečné hodnocení: 87 %
Komentáře
Okomentovat