Láska na život a na smrt
Helena opět sedí vedle Franze a zoufá si. Bolestně vnímá jeho tělesnou blízkost. Už jen tím, že se jeho něžnostem nebrání, se dopouští smrtelného hříchu. (str. 293)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Chci zakoupit tento titul!
Příběh dvou mladičkých lidí pocházejících z naprosto odlišných světů, podle tehdejšího myšlení se měli nenávidět, ale místo toho se milovali. Probíhalo mezi nimi skutečně něco hlubokého nebo se Helena přizpůsobila situaci a využila náklonnosti, aby si za každou cenu zachránila krk? Kniha vychází z dobových materiálů a z vyprávění pamětníků a snaží se tak publiku předložit tu nejčistší podstatu pravdy.
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Ještě dřív, než se autorka pustila do popisu vzniku tohoto nestandardního páru, představila velmi podrobně osudy slovenských Židů za druhé světové války. Připomíná Varšavskou smlouvu a následky podpisu této listiny, věnuje se tehdejším okolnostem a zprvu nenápadným změnám postavení židovského národa ve společnosti vedoucím až k pokusu o jeho vyhlazení. Hodnota jejich existence ze dne na den klesla na úplné dno. Mimo to líčí úděly, myšlení, radosti i starosti a návyky v domácnostech Wunschových a Citronových. K samotnému seznámení Heleny a Franze se dostává až v poslední třetině, název lze brát proto do jisté míry jako maličko zavádějící. Do té chvíle jsou pasáže notně politické a plné historických dat a informací. Jsou psané přístupnou formou pro širokou laickou veřejnost. Pro určité jedince můžou být zdlouhavé, ale literátka se pokusila shrnout všechny cesty, které přivedly nejen slovenské židovské obyvatele do koncentračních táborů. Odbornost textu doplňují černobílé fotografie a úryvky z různých dokumentů, svědectví, původních dopisů a také seznam použitých pramenů umístěných v závěru díla.
Citronovi jsou početnou rodinou. Bohatou na děti, ne však na majetky. Jsou chudí. Slavnostní tabule bude skromná. Sejde na tom? Důležitější je, že budou pospolu. (str. 13)
Franz Wunsch byl od útlého dětství pod vlivem nacionalisticky smýšlejícího otce. Oba byli Hitlerem doslova zfanatizováni a rozhodně se nejednalo o krátké poblouznění. Podobné názory sdíleli dlouhodobě a zcela upřímně všemu věřili. Do SS vstoupil v osmnácti letech. Franz rád vyvolával v ostatních strach a dělalo mu dobře zdání, že je schopen mít nad někým převahu. Nejvíce se zmíněné mocenské rysy prohloubily během bojů, kdy sám působil na frontě, ale po vážném zranění kolene již ve vojenských službách nemohl pokračovat. Doživotně způsobené poranění ho sužovalo a omezovaly jej velké bolesti, frustraci si vybíjel na slabších. I později jako dozorce v Osvětimi dostál své pověsti nadmíru krutého a pomstychtivého člověka, co nejde pro ránu daleko. Vězně surově bil a užíval si to.
Franz není hloupý. Ovšem, že by v nějakém předmětu zvlášť vynikal, tak to ne. Běžný průměr, dalo by se říct. Je vychytralý. Mazanost může plnými hrstmi rozdávat. Jak postupně poznává své možnosti, je čím dál protřelejší. Už ví, jak se prosadit, jak si vydobýt místo na slunci. Jak se stát úspěšným. Začíná chápat sílu strachu coby nástroje ovládání lidí. Síla moci jedince, který s ní dokáže mistrně kouzlit, se mu zamlouvá čím dál víc. (str. 27)
Helena Citronová byla oproti tomu něžná dívka pocházející z chudších poměrů, která žila v tehdejším Československu, rodné město Humenné leží na severovýchodě dnešního Slovenska. Největší bohatství u nich tkvělo v tom, že se měli všichni rádi a celá rodina při sobě stála v dobrém i ve zlém. Víru brali jako posvátnost a stavěli ji na první místo. Všichni byli slušní a pracovití. Do koncentráku se tehdy jako dvacetiletá dostala koncem března 1942. Po příjezdu byla umístěna do části, kde platila o něco mírnější pravidla než ve zbytku tábora, dokonce si ani nemusela ostříhat husté tmavé vlasy, což bylo jinak nepřípustné. Přiřadili ji na práci ve skladu do tzv. kanady, kde třídila oblečení, boty a osobní předměty po usmrcených vězních. Ráda a moc hezky zpívala, a to byla ve výsledku činnost, jež ji právě přivedla k mladému hlídači.
Oba se vzájemnému poblouznění dlouho bránili. On nechtěl zradit vnitřní úděl láskou k podřadné rase. Ona nechtěla odevzdat srdce někomu, kdo posílá nevinné do plynu. Franze okouzlila natolik, že jí začal tajně nosit jídlo, oblečení a využíval vlivu, aby ji chránil před nejhoršími tresty. City mu dokázala oplatit ve chvíli, kdy z plynové komory zachránil její sestru, i když ji mohl nechat bez výčitek zemřít. Tím začala vnímat také jeho lidskou stránku.
Povaha vztahu atypické dvojice nebyla pouze platonická, ale sblížili se podle důkazů i fyzicky. O ryzosti porozumění mezi aktéry můžeme dnes jen již polemizovat, nicméně sympatiemi Franz riskoval životy obou, a kdyby nešlo o hluboké pocity, těžko by sám sebe vystavoval obrovskému nebezpečí. Po konci války se snažil svou milou kontaktovat několikrát přes Červený kříž, aby si naplánovali budoucnost, ta si ale změnila jméno, odstěhovala se sestrou do Palestiny a odmítala se byť jenom v myšlenkách vracet k hrozivé minulosti. Na dobrotivé činy ale nikdy nezapomněla a o mnoho let později ho svědectvím u soudu zachránila před jistým rozsudkem smrti.
Nejedná se o klasickou beletrii, takže titul se bude líbit skutečným milovníkům historie, jimž nevadí probírat se skrz sdělení a letopočty k samotnému jádru problému. Spisovatelka vyhodnotila jednotlivé údaje pečlivě a od začátku do konce si držela vysokou úroveň vyjadřování v rovnováze s tematickým zaměřením. Tím pádem se okruh čtenářů snížil na ty vytrvalejší. Na druhou stranu, pokud se někomu podaří dostat se až k rozuzlení, nebude zklamán.
 |
| Zdroj: archiv recenzentky |
Jana Vrzalová je publicistkou a překladatelkou, vystudovala Fakultu žurnalistiky Leningradské státní univerzity a po absolvování vysoké pracovala pro přední české a slovenské deníky a časopisy. Z ruštiny do češtiny přeložila na dvě desítky publikací, na svém kontě má bezpočet recenzí z oblasti literatury faktu. Několik let působila jako zástupkyně šéfredaktora čtrnáctideníku Národní Osvobození, tiskového orgánu Českého svazu bojovníků za svobodu. Až do roku 2015 byla tiskovou mluvčí svazu. Publikuje v Národním Osvobození a v internetových médiích. V roce 2017 získala cenu Egona Erwina Kische.
Já jsem narazila již na několik různých vydání, která se zabývají zamilovaností Heleny a Franze. Četla jsem beletrii, tohle je první faktografická knížka. O Helenině cítění mám jisté pochybnosti, svůj názor mi na to už samozřejmě neřekne, ale dle mého je hranice mezi emocemi nezvykle tenká a někdy je značně těžké pojmenovat to, co vlastně cítíme.
Kniha tak není soudem nad ní, nevynáší rozsudek. K tomu se autorka necítí oprávněna. Pokusila se spolu s ní vžít do osudů žen, které se ocitly v pekle Osvětimi, které byly postaveny do extrémních situací, na něž nebyly a ani nemohly být připraveny. Svůj osud si nevybraly. Prostě stalo se, co se stalo! Proti své vůli se změnily v loutky v rukách mocných.
Láska v Osvětimi je román inspirovaný pohnutým životním osudem Heleny Citronové, osvětimské vězeňkyně č. 1971. Dívky, která na vlastní kůži poznala rasovou diskriminaci, holocaust. Doplňují jej dobové snímky a dokumenty, z nichž mnohé jsou veřejnosti představeny poprvé.
Komentáře
Okomentovat