Zapomenutý kousek kraje a vršící se neštěstí
Možná je teď kdesi v půlce, ale první roky byly nekonečné, zatímco ty dnešní utíkají rychle a ty zítřejší podle všeho jen prosviští kolem, ani nebude čas se k nim vracet ve vzpomínkách. A těch zážitků taky moc není… Pamatuju si obrysy svého života spíš než jeho náplň, problesklo mu hlavou. Nic jsem v životě nedokázal, všem jsem musel být na obtíž, hodnotil dál s rezignovaným klidem svou neslavnou minulost a bez zjitřených emocí obhlížel prošlé roky odcházejícího mládí. Vzpomínky… co z nich vlastně mám? (str. 30)
Recenzní výtisk mi byl poskytnut v rámci spolupráce s knihkupectvím Luxor
za účelem recenze.
Chci zakoupit tento titul v knihkupectví Luxor!
Dana a Petr Vlasákovi žijí v odlehlé lokalitě moravského podhůří. Zapomenutý kraj láká k poklidnému životu, kde se i z mladých stávají usedlí lidé. Ač je dělí větší věkový rozdíl, Dana je v roli hospodyně ráda – stará se o domácnost, manžel opravuje chalupu i okolí a pracuje jako hajný. Přesto by se mu hodily ruce navíc. O to víc přivítá bratrance Libora hledajícího zapadlé útočiště, kde by se skryl před světem. Co provedl, že se chce odsoudit k těžké práci a pokání v ústraní?
Kniha je koncipovaná do pěti částí skládajících se z číslovaných kapitol. Sledujeme jeden rok společného soužití. Vítr zanese do vesnice mnoho změn a ač se zdálo, že ji nic nedokáže vytrhnout ze zajetých kolejí, odhalujeme vzájemné vztahy a propojenost jednotlivých osudů. Místo, kde se zastavil čas, může být jednoduše i místem velkých změn a násilí. Stejně tak jako se z malé říčky stává vlivem dešťů ničivý živel, stačí jedna událost k tomu, aby se rozpoutalo peklo nevyřčených křivd a obvinění.
Kontinuální vyprávění díky er-formě vzbuzuje dojem prostého seznamování s protagonisty i regionem. Nicméně postupně začneme pronikat hlouběji do zákoutí lidské duše i řádu přírody. Noční děsy plné paralýzy jako dozvuk ozvěny svědomí. Nebo ne? Text střídá pasáže popisnějšího charakteru s dialogy, čímž vzniká dokonalá studie úpadku. Jedna návštěva, jež změní chod domácnosti i celé dědiny… Vytříbená stylistika vám zaručeně zamotá hlavu.
Poslední dobou často přemýšlel nad údělem těch veselých, nevinných dívek, které za svůj život poznal, a nedokázal se ubránit jisté melancholii. Byla to existence některých žen, pružných, krevnatých a nezkažených, které se v pobláznění připoutají k životu muže, co už je dávno mrtvý, jestli vůbec kdy žil, a budou ho v zaslepení ctít svojí věrností, protože tak dobré dovedou být. Je to možná i vzpurnost jejich povahy, která se u mužů projevuje odbojem nebo alespoň soupeřením, a u žen pak odmlouváním a zarytostí, protože nikdy nepřijmou, že štěstí nemusí být vázané na ty, co milujeme. Budou se u něj držet dál, až se změní ve staré, zbité a potrhané. A ani je nenapadne, že kdyby se tehdy v mládí odtrhly od toho otráveného pramene, že zapomenou a budou šťastné, nebo přinejmenším šťastnější. Protože zapomenout znamená prohrát. Znamená to podvolit se a v jistém ohledu snad i přijít o kus srdce. (str. 25)
Mimo zmíněných hrdinů poznáme i další: hospodskou Marii Toufarovou s dcerou Martou, sedláka Mahdala či malého obtloustlého důchodce Seefelda. Prostředí skládající se z lopotné dřiny v lese, při níž poznáme, jak silně vnímají obyvatelé přírodu a její koloběh. Jenže jak se z rozradostnělého jara blížíme ke studené zimě, začne houstnout nálada a mimo každodenní starosti se noříme k psychologickým tématům morálky a proměny. Známe pořádně sousedy i sami sebe?
Tempo je pomalé a velmi svíravé, omotávající se jako hroznýš kolem oběti. Přestože je dílo zasazeno do druhé poloviny šedesátých let 20. století, neměli byste problém uvěřit, že je mnohem starší. V úvodu se mj. dočteme: „Jeden život je poskvrněný hříchem smyslné touhy, druhý výčitkami kvůli vlastní zbabělosti a netečnosti, třetí je zatížený hříchem beznaděje a zoufalství.“ Dokážete dešifrovat, kdo z protagonistů se za těmito popisy skrývá?
Neusněte na vavřínech, nejedná se o jednoduché čtivo, s čímž souvisí i nastolená témata. Co když alkohol působí identicky jako rudý hadr na býka a ze slušného člověka udělá agresivního chlípníka? Není někdy lepší smrt než vyšinutí mysli? Dovede láska uzdravit nemocné nitro, nebo na něco léku není? Co když je lidstvo slepé k prorokům a vidí v nich jen blázny? Mohu utéct před svou odpovědností, nebo kde je vina, musí přijít i trest, a nikoliv ten samovolně určený? Mysleme na to, co si hlubinně přejeme, někdy se to vymstí… Relativně spousta úvah na 288 stran, že? Na povrch vyplouvající temnota ukazuje, že každý má nějaké tajemství.
„Měním se pokaždé ve zvíře,“ vysvětloval Petr odevzdaně. „Nebo spíš ve stroj, nemám nad sebou žádnou kontrolu. Když piju, tak křičím, ale když to přeženu, je to ještě daleko horší. Jde mi pak jen o to buď někoho zmlátit, nebo obskákat, nic jiného v tu chvíli to primitivní tělo nezajímá. Ale nejhorší je, že s jedním jdu snad na každého chlapa a s druhým bez rozdílu na každou ženskou.“ (str. 75-76)
Charaktery jsou barvité a plastické, byť se pohybují na temné straně barevného spektra. Otázkou zůstává, jestli naleznete alespoň jednu ryze pozitivní osobu. Zkuste to. Duševní i duchovní proměny si vyberou příliš velkou daň. Málokdo má jen kladné vlastnosti a Zvěsti ze světa po žití ukazují, jak je tenká hranice před vypuštěním vlastní Pandořiny skříňky. Mnohovstevnatost podtrhuje silný příběh, jehož základní linka je prostá, ale psychologická a existenciální nadstavba dělá z běžného neobyčejné.
Spisovatel má vypravěčské schopnosti na obdivuhodné výši, ojedinělý překlep nijak nezastíní výsledný efekt – počin je bez gramatických, pravopisných a stylistických chyb na nadprůměrné, obsahové i formální úrovni. I přes útlost je publikace nabitá emocemi a studiem chování, takže můžete mít pocit rozvláčnějšího tempa a nahuštěnosti vedoucí ke zhoršené pozornosti. Těžší čtení, jež vám zodpoví nejasnost a v tu samou chvíli ve vás vzbudí deset dalších. Pravou výjimečnost ocení jen náročnější publikum.
Nikdy nejde vidět dál za obzor, napadalo ho. A tak se člověk umoří při snaze žít o něco lépe než včera, aniž by si pořádně pamatoval, jak se sám měl předevčírem. Je to dřina pro sebe a pro ostatní, snaha jednou najít větší štěstí, které stále uhýbá a vzdaluje se kamsi do vybledlých zítřků, jež nikdy nepřijdou, ani přijít nemohou. A co je ta odměna, která všechny ty dovršené roky prázdných snah má uzavřít? Pár pohřebních, truchlivých vět lítosti a díků od příbuzných poté, co vychladlé tělo zmizí v zemi pod hlínou. (str. 83)
Komorní svíravé drama nabízející plejádu různorodých povah bez sentimentu. Žádné příkrasy, jen objektivní odstup, co vás rozerve svou naléhavostí. Pokud rádi čtete psychologické prózy ve stylu Zločin a trest či Cizinec přichází, nelze asi říct, že naleznete zalíbení, to se úplně nehodí, spíše stejný prožitek. Pilíře, na nichž staví Dostojevskij i Waltari, využívá též Jiří Maršálek. Nahodilá chvíle přivede člověka do situace, kdy má prostor se vybarvit, a pak nastupuje dilema (ne)svědomí a kumulace vršícího se neštěstí.
Brněnský rodák Jiří Maršálek debutoval díly Večerní sláva Wiederhausera, následovaly Lenost a Opravdový zbabělec. V tvorbě využívá prvky realismu, naturalismu a temného magického realismu.
Přistupovala jsem se zvědavostí a nestačila se divit, jaká kompaktnost mě ohromila. Anotace sice sděluje, že postava Libora navazuje na předchozí počiny, neměla jsem ale pocit, že by mi něco unikalo. Překvapila mě promyšlenost, s níž jsem odhalovala mozaiku, a žasla, když se dostavila chvíle, kdy na vás autor vše navalil. Líbila se mi použitá myšlenka dvojitého cizince i popis degradace. Bude vás mrazit, jakou proměnou si člověk může projít. Doporučuji.
Závěrečné hodnocení: 90 %
V psychologickém románu Zvěsti ze světa po žití navazuje Jiří Maršálek na své předešlé knihy – jeho hrdina Libor přijíždí ke svému bratranci, hajnému v odlehlé horské vesnici. Píše se druhá polovina šedesátých let, ale v místech nového Liborova pobytu se zastavil čas. Příběh je v něčem blízký temnému magickému realismu, své kořeny má i v tradičním psychologickém románu F. M. Dostojevského a připomenout může i Jaroslava Havlíčka. Významnou roli zde hraje osudovost místa, stále přítomné nebezpečí, animistická víra i podivné a kruté násilí.
Nakladatelství: Odeon
Rok vydání: 2025
Žánr: psychologický román
Počet stran: 288
Vazba: pevná s přebalem
Komentáře
Okomentovat