Upřímný deník o nových začátcích
Najít názvy ulic je tady někdy složité. Naše červené tabulky s výraznými bílými nápisy jsou praktičtější, místní jsou zase tady tradiční a hezčí, ale o dost méně viditelné. (str. 120)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Albatrosmedia.
Chci zakoupit tento titul!
Život stářím nekončí a nikdy není pozdě splnit si své sny. O tom něco ví osmašedesátiletá seniorka s duší dobrodruha. Ta se po zdražení energií rozhodne přesunout na sluncem prosvícené místo. Prodá byt, sbalí si pár věcí s citelnou hodnotou včetně knihovny, patnáctiletou kočku Bastet, nedoplatky za elektřinu hodí za hlavu a koupí domek na slunném španělském pobřeží. Nový začátek je v dohlednu.
Ačkoliv obálka i anotace částečně evokují cestopis, ve skutečnosti tomu tak vůbec není. Vypravěčka popisuje stěhování, výběr aktuální domoviny a také proces balení, sestavování nábytku a všech kutilských záležitostí patřících k tomu. Velká část příběhu je věnována jízdě na elektrické koloběžce, což je dopravní prostředek využívající ve většině případů. Má totiž bolavá kolena a chůze jí činí velké obtíže, jinak by se nemohla pohybovat po městě, stěží si dojde na nákup. Reálií a popisů míst je v knize sporadicky, určitě by bylo zajímavější mít možnost poznat více okolí, ale bohužel jim není věnována pozornost. Nejdále se společně s ní podíváme na trhy, kam chodí pro čerstvé ovoce nebo do vedlejších vesniček. Alespoň kultura tamních obyvatel a jejich charakteristické rysy jsou přiblíženy. Španělé jsou temperamentní národ, mají na všechno dost času, dokonce i na úřadech s vyřizováním administrativy nikam nespěchají.
Čas letí jako šílený. Když přijely v červnu první balíky, nábytek se spoustou mých nesmyslů a dvůr byl zavalen, žertovala jsem – kam s tím? To mám co dělat do Vánoc. A ono jo. Štědrý den byl už za měsíc a na dvorku pořád ještě něco zbývalo. (str. 81)
Mnohem víc se dočítáme o kalamitách, ale i sousedských výpomocech, autorka se snaží využívat humor k odlehčení, ale ne vždy se jí to povede a zdánlivě vtipné pasáže jsou pak ve výsledku kýčovité. Je potřeba ocenit upřímnost a zápal, s jakým přenáší zážitky do psané podoby. Třeba když se vybourá a skončí s otřesem mozku v nemocnici a musí nějakou dobu používat pleny. To je zřejmě situace, o níž by mělo plno lidí problém otevřeně mluvit a určitě by se stydělo, ale ona šla s kůží na trh a nevynechala žádné detaily.
Kapitoly jsou kratšího rozsahu, řazené chronologicky a odehrávají se přibližně v průběhu jednoho roku. Literátka se v nich občas vrací ve vzpomínkách do Čech a do minulosti a odkrývá tak kousky předešlého bytí. Fotografie, jež jsou u dílčích pojednání v tisku přítomny, v publikaci zcela chybí.
Z náznaků v textu je patrné, že zápisky původně vznikaly jako individuální články vycházející v českém periodiku, s jejichž prostřednictvím vypravěčka zůstávala v pomyslném kontaktu s vlastí, tvořila si komunitu pravidelných čtenářů a zaháněla stesk. Po úpravách vznikla současná verze, která má bohužel jeden zásadní nedostatek – a tím je špatně odvedená redakční a korektorská práce. Najdeme v ní mnoho chyb, přehlédnutých překlepů, ale i celých opakujících se vět. Např. Španělé jsou daňově posedlí (str. 196) a Španělé milujou daně, jsou v tom trochu až úchylní. (str. 187) Spisovatelka vytváří vlastní slova (vytackala, zastrkalismus), používá neologismy i archaismy (oudy) zároveň. A celá tahle směsice užívaných lingvistických sfér vytváří neforemný patos. Celkově je jazyk kostrbatý.
Ústřední aktérka má rozhodně pro strach uděláno, nebojí se komplikací ani toho, že neumí španělsky. Otevřenost, srdečnost a přímost jsou vlastnosti, jež jsou patrné z každé stránky. Ani problémy s pohybem jí nebrání v tom, aby si svůj nový domov přetvořila v ideální oázu klidu. I přes již pokročilejší věk zachází s technologiemi přirozeně a jsou velkým pomocníkem v zařizování. I po odstěhování nelení a zůstává aktivní v zaměstnání. Živí se jako operátorka v call centru a má to štěstí, že může povolání vykonávat na dálku.
Stmívá se tady rychle. Jakmile slunce skočí do moře, nastává téměř okamžitě tma, jako když cvakne vypínačem, a hledejte ve tmě tu správnou uličku, když je nemáte spočítané. (str. 80)
Počin se bude líbit zejména starší generaci, jež má ke klíčové hrdince nejblíž. Dále také čtenářům, kterým nevadí pomalejší tempo a nedostatek akčnosti. Fanoušci cestopisů budou naopak lehce zklamaní.
Lea Hniličková vystudovala nejdříve střední knihovnickou školu, posléze katedru loutkářství na DAMU, celých čtyřicet pět let se celým srdcem věnovala loutkovému divadlu. Dlouhá léta se denně starala o psychicky nemocnou matku a vlastní potřeby utlačovala do pozadí. Co se týče literárního procesu, sedm let přispívala svým psaním o divadle i rozhovory do pražského kulturního a programového čtrnáctideníku 14. V současné době se zotavuje po mrtvici.
Já jsem byla veskrze zklamaná tím, jak málo reálií je v titulu obsaženo. Uvítala bych více popisných prvků a méně jízdy na koloběžce nebo nakupování, určité úseky na mě působily nudně. Leu obdivuji za její odhodlání.
Závěrečné hodnocení: 59 %
Anotace:
Život začíná, kdykoli se rozhodnete! Španělský deník české důchodkyně. Když v Čechách zvedli ceny za topení, zvedla loutkářka Lea Hniličková kotvy. Sbalila kočku Bastet, elektrickou koloběžku a celý svůj dosavadní život a odstěhovala se k moři. Kde jinde strávit důchod než na slunném španělském pobřeží? V malém domku, který si tam koupila, žije sice skromně, ale dohání to humorem. Upřímný a vtipný deník o bolavých kloubech, hlasitých sousedech, dobrodružných nákupech a těch nejšťavnatějších pomerančích na světě vám předá řadu tipů a ukáže, že na změnu nikdy není pozdě.
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2025
Žánr: humorný román, cestopis
Počet stran: 208
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat