Být svá i za cenu života
Pochop a jeho pomocník teď museli naskládat kmeny na sebe, nejdřív podélně, pak příčně a vytvořit jakousi podkovu kolem středového kůlu. Volné prostory mezi kmeny se vycpávaly větvičkami, klestím a slámou. Nakonec, až když byla čarodějnice přivázaná ke kůlu, se otevřená strana podkovy vyplnila poleny. Dřevo jí mělo ze všech stran sahat až k bokům. Pomocník ale postavil podestu příliš nízko a starý pochop mu teď spílal a žádal nápravu. „Musí na ni být vidět,“ zamručel. Ty, kteří hřeší, kárej přede všemi, aby se báli i ostatní. (str. 10)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Albatros Media.
Chci zakoupit tento titul!
Britta Stoeverová pracovala jako výzkumná pracovnice geografického ústavu, jenže přišlo první dítě, druhé dítě, a než se pořádně rozkoukala, úvazek se čím dál více zmenšoval, až se smrskl na nahodilou brigádu. Péče o potomky a domácnost jí zabírala veškerý prostor. Přestože byli s manželem domluveni, že se jedná o provizorní řešení, na zajeté koleje si brzy zvykl. Ani stěhování do vysněného bydlení nepřineslo uspokojení – představovala si něco jiného než neosobní dům uprostřed bažinatého Ochsenwerderu. Při toulce městem objeví ulici pojmenovanou po Abelke Blekenové. Začne pátrat po její historii a silně ucítí paralelu se svým současným životem…
Ponoříme se do dvou časových rovin. První nás zavádí do roku 1580 na statek Abelke Blekenové. Samostatná hospodářka, jež si prošla zklamáním v lásce, a po smrti rodičů se rozhodla hospodařit sama. Nevdat se. Nemít děti. Na její dobu troufalé rozhodnutí. Nikomu neškodí, hledí si svého, avšak i tak je některým obyvatelům trnem v oku. Vše vygraduje při povodních, kdy se má jako přímý soused podílet na opravě hráze. Ačkoliv je tradicí, že při větších škodách se přivolá pomoc dalších pracovníků, u ní se tak neděje. Snaží se ze všech sil, poněvadž neuposlechnutí a nesjednání nápravy lze vymoci právem…
Zobrazená přítomnost se zaobírá Brittou a manželstvím s Philippem, které má nejlepší roky za sebou. Roste vzájemné neporozumění i odlišné názory na výchovu. Třináctileté Masche začíná pubertální období a nové prostředí jí to neulehčuje. I Ben, přestože má mnoho zájmů, ještě touží po rodičovské pozornosti. Jenže Brittě je už čtyřicet šest let a chtěla by víc než jen být uklízečkou a hospodyní. Touha vrátit se do práce naráží na Philippovu lhostejnost. Utíká alespoň do minulosti – ke stejně nepochopeným ženám. Najde sílu a motivaci k vlastní změně a svéhlavosti?
Každá žena, každá dívka se automaticky ocitla v nebezpečí, automaticky měla na zádech terč, tím spíš, když si dovolila něčím vybočovat, vystoupit z předepsané role, vydat se neprošlapanou cestou, začít v nevhodný čas. Příčilo se jí načít takovou konverzaci, zabřednout do podobných úvah. Na vině jsou přece ti druzí, to oni se chovají nemístně, jim by měl někdo říct: neurážejte nás, nezrazujte nás, nepronásledujte nás, nepodvádějte nás, neubližujte nám, neznásilňujte nás, nezabíjejte nás jen proto, že jsme ženy. Najednou se jí před očima vynořil obraz Abelke, viděla ženu uprostřed pustých polí, s rukou zaťatou v pěst, kterou výhružně zvedá nad hlavu. Největší riziko podstupuje žena v okamžiku, kdy se brání. Co z toho vyplývá? Že se nemá bránit? (str. 166)
Pojmenované, nikoliv číslované kapitoly, se nahodile střídají. Byť u linky z minulosti vítězí chronologické uspořádání, občas nabývá dojem, že vám jsou situace předestřeny náhodně, podobně jako např. u Domku na pobřeží od Daphne de Maurier. S přibývajícími stránkami se tok vyprávění zklidní do kontinuální podoby. Text je veden ve třetí osobě nezaujatého pozorovatele, jemuž však nejsou utajené ani vnitřní myšlenkové pochody protagonistek. Převažuje spisovná čeština s ojedinělými překlepy či chyby v grafice.
Prostředí v plné síle ukazuje těžkost doby; přestože půda byla drahocenná komodita a zdroj obživy, znamenala taky náročnou práci od svítání do západu. Neexistovaly dotace, jež by v případě neúrody sedlákům pomohly. Pokud jsi byl láník, byla to známka prestiže a autority. To však neplatilo pro ženský rod. Abelke má jeden z největších statků v okolí. Udržuje ho v pořádku, miluje svá zvířata i každou rostlinu. Dar, jenž jí přenechali předci, ale ani to někomu nestačí. Může bojovat s nepřízní počasí, těžko se ale bránit proti zlovůli a nepřejícnosti lidí… Atmosféra zašlých časů se promítá i do naší reality a ukazuje, že kulisy se možná mění, ale charaktery nikoliv.
„Zanedlouho uvidíš věci, samý přepych a lesk. Ale nesmíš se jím nechat zaslepit.“ Podobné řeči vedl otec často: kdo miluje peníze, peněz se nenasytí, lehko nabyl, lehko pozbyl. Pocházel ze selské rodiny z marší, z kraje, ve kterém se štěstí a neštěstí střídalo jako roční období, kde hojnost a zmar přicházely a odcházely jako příliv a odliv. Kdo měl pod čepicí a nechal se poučit, věděl, jak pomíjivé může bohatství být. Lepší bylo si na něj nezvykat. I ostatní obyvatelé polabských marší znali spoustu podobných přísloví: nejbohatší sedláci mají nejvyhublejší kočky, říkávali. (str. 118)
Tempo připomíná hospodářský rok: vše má svůj čas a je jen na nás pochopit zákonitosti. Kniha se nevydává zadarmo a někomu může chvíli trvat, než se na ni správně napojí. Když ten okamžik nastane, tak si uvědomí, jak je krutá, bezohledná a šíleně nespravedlivá nejen vůči jednotlivci, ale celému ženskému pokolení.
Charaktery jsou vykreslené plasticky, čelí mnohým nástrahám a nelehkým údělům. Ačkoliv se snaží, některé okolnosti zkrátka nedokáží ovlivnit. Hezky vykreslená bojovnost, odhodlání, rezignace i smíření. Kolik ran musím obdržet, aby mě definitivně srazili na kolena?
Dílo lavíruje mezi společenským a historickým románem. Někomu nemusí sednout literární forma, jež místy vyznívá nepřirozeně, možná i kvůli překladu z německého originálu. Obě linky jsou rovnocenným partnerem, příjemně se doplňují i jsou v dramatickém momentu přerušeny, což jen umocňuje chuť pokračovat. Zároveň ale oplývají pomalejším rozjezdem, který může být pro řadu čtenářů odrazující. Přistoupení na to, že titul plyne líněji, vám umožní ho maximálně procítit. Pokud vyhledáváte dynamičtější četbu, porozhlédněte se jinde. Nedostanete velké zvraty a překvapivá odhalení, spíš napříč stoletími zkroušené ženy a skutky, jež musely podstoupit, abychom se my měly lépe.
Britta uvažovala, jak dlouho už tohle trvá, jak dlouho se ženy navzájem okukují, soudí, jak dlouho si závidí. Říkávalo se koneckonců, že takové už ženy prostě jsou. Když ale dělala rešerše k Abelke a čarodějnictví, došlo jí, že to tak nechodilo vždy. Spíše naopak. Mezi ženami kdysi vládla pospolitost, obdělávaly spolu pole, praly spolu prádlo, vařily pivo – což byla mimochodem dlouhou dobu výhradně jejich doména – a zvaly se navzájem na ochutnávky. Četla o tradici ženských spolků, o hospodách, kam směly výhradně ženy a kde se báječně bavily. Ženy se sdružovaly, navzájem si dodávaly sílu, v kolektivu se dokázaly prosadit i proti mužské svévoli. Ale hon na čarodějnice jejich společenství rozdělil. Zaséval nedůvěru, podněcoval je k tomu, aby se navzájem sledovaly a udávaly, vrážel klíny mezi lidi, mezi přítelkyně, mezi příbuzné. (str. 230)
Komplexní dílo představující nelehkou životní pouť všech, kdo se vymykali normálu. Psychologické pojetí vztahů mezi muži a ženami i mezi ženami vzájemně. Silné nuance se současností, kdy paradoxně více sílí nepřejícnost, závistivost a zloba. Jako kdyby si některé zvyšovaly sebevědomí tím, že ho srazí jiné. Dalším zajímavým námětem je ustavičná nutnost hrdinek vyrovnat se mužům. Opakovaná snaha zavděčit se, ukázat své kvality i moci si dovolit to, co oni. Jenže emancipovanost je sice hezká teorie, avšak v praxi to znamená jediné – posedl tě ďábel a patříš na hranici, ty čarodějnice jedna! Nemělo by být naše místo tam, kde ho opravdu chceme, a ne tam, kde je nám určeno společností?
Jarka Kubsová se sice narodila v Československu, nicméně od deseti let žije v Německu. V jazyce sousedů i píše. Pracovala jako novinářka, spoluautorsky se podílela na publikacích zaměřujících se na literaturu faktu. Debutový román Bergland se stal v Německu bestsellerem. Na marších je fiktivní dílo inspirované skutečnými událostmi a postavy.
Ke knize jsem si hledala cestu, protože v počátku mi slovosled přišel kostrbatější. S ubíhajícími stránkami ve mně rostla škála emocí – převážně rozhořčenosti a bezmoci. Paralela s dneškem je k zamyšlení, ostatně i citace v úvodu: Tohle je ženský text, sepsaný v jednadvacátém století. Jak pozdě už je. Jak moc se změnilo. Jak málo. Všeříkající, nemyslíte? Domnívám se, že má sílu v ženách vyburcovat odhodlanost plnit si sny a nebýt jen poslušnou ženuškou, co pro klid a blaho rodiny zazdí svoje tužby a věčně se doprošuje. Opravila bych informaci, že se spisovatelka narodila v České republice, když v roce 1977 neexistovala, ale to je malichernost. Silné a inspirativní, vřele doporučuji.
Závěrečné hodnocení: 88 %
Rozděleny staletími, spojeny touhou po sebeurčení. Společenský román inspirovaný skutečnými osudy.
Píše se rok 1580. Abelke Blekenová žije v bažinatém kraji Hamburku, kde sama hospodaří na farmě a snaží se prosadit proti sousedům v době, která nepřeje nezávislým ženám. Téměř o pět set let později se Britta Stoeverová přestěhuje do bažinatých krajin se svým manželem a dětmi. Kvůli rodině se vzdala práce geografky a její nový domov je pro ni stále velkou neznámou. Během procházek nehostinnou krajinou se dozvídá o životě Abelke a se znepokojením si uvědomuje, že její problémy jsou až děsivě aktuální…
Nakladatelství: Kniha Zlín
Překladatel: Matouš Hájek
Rok vydání: 2025
Žánr: společenský román, historie
Počet stran: 328
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat