Lze přepsat vlastní historii?Příběh, o který se chci podělit, nezačal setkáním líčeným v této kapitole. Dá se říct, že tam začal až jeho konec. Nic to nemění na tom, že setkání U Zelené žáby bylo zlomové, protože vše před ním se odvíjelo bez mého přičinění. (str. 7)
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelskému domu Grada.
Příběh, o který se chci podělit, nezačal setkáním líčeným v této kapitole. Dá se říct, že tam začal až jeho konec. Nic to nemění na tom, že setkání U Zelené žáby bylo zlomové, protože vše před ním se odvíjelo bez mého přičinění. (str. 7)
Arne se nedávno rozvedl a prozatím žije sám. Se svými pubertálními dcerami má komplikovaný vztah. Jedna jej obdivuje, druhá o něm nechce ani slyšet. Když jednoho dne v restauraci potká Danielu, ženu, s níž se poprvé setkal před lety na škole, zaujme ho příběh její babičky Jitky, která za války patřila k „ukrývaným židovským dětem“.
Jakožto dokumentarista vidí v osudu Jitky značný potenciál pro film a začne pátrat v rodinné historii. Zjištění nicméně naznačují, že ne vše se odehrálo tak, jak bylo řečeno. Lhala babička záměrně, nebo ji k tomu donutily okolnosti? Dokáže rodina přijmout pravdu? A komu byla vlastně způsobena křivda?
Bylo to těžké rozhodování, protože nevěděli s jistotou, co víme my: že se rozhodují mezi životem a smrtí. Narodil jsem se třicet let po válce, vždycky mi připadalo, že se to odehrálo strašně dávno. Ale ono to tak dávno nebylo a ani být nemohlo, dokud žijí lidé, kteří si tu dobu pamatují. (str. 109)
Děj zasazený do covidové doby je vyprávěný v ich-formě z pohledu protagonisty Arneho. Text je čtivý, nicméně na prvních padesáti stránkách trpí přílišnou popisností. Jsou nám sdělována zbytečná nesouvisející fakta, odvracející pozornost od aktuálního dění. Je tedy potřeba mít v tomto ohledu trpělivost.
Titul se v následujících kapitolách vydává zajímavým směrem a zabývá se, mimo jiné, transgeneračním přenosem. Konkrétně přesouváním traumatu či strachu na další generace. Jitka své skrývání prožila v izolaci a byla opatrovníky zneužívaná. Tím si Daniela vysvětluje všechny problémy a nevydařené vztahy, v čemž lze nalézt přesah do současnosti a odlišnost od románů s podobnou tematikou.
Jedním z ústředních témat je taktéž nespravedlnost. Ať už jde o osud či jednání druhých, hlavní hrdina se dozvídá, že nic není jednoznačné. Aby se Arne dopídil skutečnosti, pouští si staré výpovědi a pátrá v archivu či na matrice. Je až obdivuhodné, s jakým zápalem a citem pro detail se toho ujal.
Cesta za prozřením je poutavá a věrohodně zpracovaná. Dynamika je podpořena různě rozsáhlými kapitolami, plynule dávkujícími napětí. Zpracování charakterů bylo odvedeno na jedničku, a i když vám všichni nebudou sympatičtí, díky jejich vykresleným osobnostem budete tušit, co za jejich chováním stojí.
Kromě pátrací linky na pozadí probíhá i každodenní život Arneho, kde lze taky vidět jistou podobu mezigeneračního předání. Chodí do práce a snaží se znovu nastartovat vztah s jeho dcerami, který byl rozvodem značně pošramocený.
Zakončení s sebou nese mnoho otázek. I když je překvapivé a za jiných okolností by se dalo považovat za hodně zdařilé, v první osobě čísla jednotného natolik nefunguje. Budete překvapeni, ale jen na chvíli. Následně vyvstává mnoho otázek, jež by v er-formě vůbec nepřišly na mysl a konec by byl mnohem údernější.
Co se týče formátu, chtělo by se to příště v redakci více zaměřit na finální podobu díla. Občas jsou chyby v typografii a styl písma je v některých řádcích odlišný od zbytku.
Opět jsem měl pocit, že vím o její rodině víc než ona sama. Copak se o tyhle věci nikdy nezajímala? Anebo o tom doma s mámou nedokázaly mluvit? S babičkou očividně ano. (str. 235)
Křivda přináší netradiční zážitek s poměrně silnou psychologickou linkou. Uspět může především u čtenářů, kteří si rádi hrají na detektivy a pátrají po pravdě. Ukáže vám, jak lze získat informace, když je člověk potřebuje, a jak nás průběh dětství dokáže ovlivnit do budoucna.
Martin Jun vystudoval Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy a sociální a masovou komunikaci na Univerzitě Jana Amose Komenského v Praze. Pracoval pro několik mezinárodních společností. V roce 2014 debutoval s knihou Doživotí.
Subjektivní názor: Líbilo se mi mísení rodové historie a tehdejších výpovědí babičky. Ve výsledku jsem moc ráda, že jsem přetrpěla slabý začátek, neboť na mě čekalo milé překvapení. Jen škoda neúplně využitého dějového vyústění.
Závěrečné hodnocení: 85 %
Vypravěč Arne se v restauraci seznamuje s Danielou. Jako dokumentaristu ho zaujme příběh její nežijící babičky Jitky. Ta patřila k takzvaným „ukrývaným dětem“ přeživším válku v izolaci a nejčastěji s pomocí dobrodinců riskujících vlastní životy. Babičku nicméně její „dobrodinci“ týrali a po válce zjistila, že přišla o celou rodinu. Prožitá traumata se pak odrazila nejen v jejím dalším životě, ale i v životech dětí a vnučky Daniely kvůli fenoménu známému jako transgenerační přenos traumatu. Arne se pustí do pátrání po pohnutých osudech rodiny s nejasným úmyslem natočit vysněný dokumentární film a objevuje, že ne vše bylo tak, jak doma babička Jitka vyprávěla
Nakladatesltví: Cosmopolis
Rok vydání: 2024
Žánr: společenský román
Počet stran: 304
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat