Osobní rány kolektivního vyhnání
Sousedé a známí ji nazývají „paní stoprocentní“. Svou tvrdost předává dál. Mně. Žádné hry, žádné hlouposti. Člověk není na světě proto, aby se bavil! Marnit čas je zakázáno. Nikdy jsem si nezapamatoval žádný vtip. Zřídka se snažím nějaký vyprávět (a pak stejně zkazím pointu). Ne, my poválečné děti vyrůstající ve stínu „železných vdov“ nebo psychicky poškozených navrátivších se otců nejsme žádní hédonisté – spíše mniši, poustevníci, fakíři na prknech pobitých hřebíky. Někdy závidím našemu synovi jeho uvolněnost, jeho pragmatický obraz světa a zdravý egoismus. My jsme se tenkrát, v jeho věku, nedokázali odpoutat od země, morální příkazy a pocity viny nám svazovaly nohy. Mám mu vyčítat, že nezažil „dobu velkého strádání“? (str. 134)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Pointa.
Chci zakoupit tento titul!
Helmut Kopetzky je pouze šestiletým hochem, když ho nákladní vlak v roce 1946 odváží do zbytků třetí říše. Jako většina sudetských Němců je s rodinou vyhnán. Bez otce, v cizí zemi, kde na něj ostatní pohlíží přezíravě. Přestože byl součástí „vyvoleného národa“, na růžích ustláno nemá. Jaké šrámy na duši si ponese, pokud byl jako dítě trestán za něco, co způsobila generace před ním?
Titul je rozdělen do třech velkých bloků s řadou menších pojmenovaných kapitol: Muž v matčině zemi, Žiju dál, Vzdálení příbuzní. Text nás odvádí z českých luhů a hájů až do Německa a kromě základních informací o příbuzenstvu zaměřuje pozornost na matku a vztah k ní. Silná žena, jež díky kráse zvládla nepředstavitelné věci. Myslela ale na syna a jeho potřeby?
Zdroj: web nakladatelství
Autor vystupuje jako přímý vypravěč. Od ryze informačního a popisného rázu, kdy se dozvídáme původní německé názvy ulic, měst a obchodů, je dominantou generační výpověď. Babička pocházela z chudých poměrů; okusila si roli nemanželského dítěte. Je tedy pochopitelné, že pro dceru chtěla víc. Půvab ji provdal do rodiny kožešníků a bylo jen otázkou času, kdy se na společenském žebříčku dostane výš. Bohužel si Margaret a Emil manželské štěstí neužili dlouho. Otec záhy padl za vlast a ani otčím s nimi nepobyl mnoho času. Nastává život bez mužského vzoru…
Domy voní čisticími prostředky a pracími prášky. Šoupání lopat při odklízecích pracích nahradil rachot praček a šplouchání vody v kbelících. Otec mé pozdější ženy pracuje „u Amíků“, u vítězů, a ze zvyku se na něj nahlíží jako na zrádce vlasti. Což mu ovšem nikdo nahlas neřekne. (str. 96)
Prosté vyprávění doplňují rozhovory s matkou, provedením připomínající divadelní hru. Před očima vyvstávají až filmové obrazy, v nichž vidíte jednotlivé textilní podniky, ruch města i nedorozumění mezi českým a německým obyvatelstvem. Sílící nacistická moc má hlavní následek – dříve vycházející sousedé na sebe začínají koukat skrz prsty, ostatně i po válce se vztahy spíše vyhrocují, než uklidňují. A když boje utichnou, chce se mstít protistrana… Součástí jsou také dopisy, archivní materiály a dobové fotografie.
Helmut Kopetzky sice vyrůstal v Československu, ale na to, aby knihu napsal v našem rodném jazyce, se necítil. Překlad zajistila Bohumila Fatzinek Kučerová. Obsahová stránka je přímočará, byť častokrát se závažné informace dočítáme jen tak mezi řečí a není jim věnován dostatečný prostor. Na publikaci můžeme nahlížet jako na autobiografii, vyprávějící o soužití i následných poválečných křivdách. Člověk málo znalý má možnost obohacení, přesto je důležité držet v paměti, že hlavní slovo má subjektivní prožívání chlapce s důrazem na rodinné zázemí, nikoliv hloubkové mapování tehdejší politické situace. Dílo neobsahuje gramatické, pravopisné ani stylistické chyby, byť leckdy velmi osobitá vyjádření.
Ženich a nevěsta nejsou nábožensky založení. Svá formující léta sice strávili v teplých hnojných výparech hluboce zakořeněné každodenní římskokatolické víry, avšak spolu s vlivem německého nacionalismu prosakuje na Moravu podivně novopohanské náhradní náboženství. Je smíchané s prvky dřívějšího hnutí Wandervogel a s jeho nacionalisticky zabarvenými rituály ideologie zvané „Blut und Boden“ (Krev a půdy), tak přitažlivé pro všechny pod třicet let. (str. 35)
Nejčastěji jsme v moravském Šumperku a německé Fuldě. Nezáleží, v jaké zemi se právě ocitáme, pořád však cítíme pomyslné rozdělení na „my a oni“. Helmut roste, ale místo nezávaznosti a radovánek je nucen čelit mezigeneračnímu konfliktu mezi matkou a babičkou. V další rovině si z něho Margaret dělá náhradníka za partnera a nenechá mu prostor na vytvoření si své individuality. Mladý, nicméně nucen předčasně dospět. Jak se mění pohlížení na člověka, jenž pro vás měl být přístavem zázemí a bezpečí?
Relativně konstantní tempo je tříštěno nekonzistentní časovou osou, kdy přeskakujeme sem tam. Ačkoliv ze začátku je patrná chronologie, postupem času, a s množstvím vložených dopisů, není zřetelné dobové zasazení. Pro někoho hůře představitelné, kolik bylo např. zmiňovaným osobám let.
Na jedné straně kráska lehce po třicítce, co je dvojnásobnou vdovou. Na druhé malý chlapec, nemající povinnosti úměrně k věku. Jenže 20. století bylo náročné. Psychiatrická péče neměla svůj profesionální vrchol a léčba poválečných traumat nebyla normou. Sledujeme Margaretiny výkyvy a labilitu, a ač je řada věcí pochopitelných, její osobnost nebude patřit mezi ty, jež si zamilujete. Kopetzky pracuje i s motivem ženy, jež nedokázala dát potomkovi svobodu ani v pozdější dospělosti, taktéž přijmutí jeho nastávající chotě Heidrun se neobešlo bez komplikací. Dá se navázat, když jedna strana žije v přesvědčení, že pupeční šňůru nelze přestřihnout?
Čtenář může pociťovat mírnou zacyklenost z hlediska problémů s matkou, jež jsou předkládány bez znatelného vývoje či změny, což vede k otázce, jestli není takové množství nadbytečné, když stejně nikam nevede. Zakomponovaný psychologický až filozofický aspekt je povrchového rázu, a přestože by mohl pracovat s otázkou mezigeneračního přenosu a vzorců chování, potenciál nevyužívá. Rozpačitě působí i prakticky celý poslední blok, který by se s trochou nadsázky dal nazvat "ohlasy čtenářů". Málokdo asi významně ocení reakce k vydání knihy a setkávání s příznivci.
Totální vítězství po totální válce – často jsem nad tím zamýšlel: Co by nás čekalo? „Čtvrtá říše“ sahající od Cách po Amur? – Češi jako otrocký národ, pokud by nebyli úplně vyhlazeni? (Hitler přece mluvil o „konečném řešení české otázky“.) V nejlepším případě apertheid pod hákovým křížem? Židovská hudba zakázaná? „Zvrhlé umění“ zakázané? Namísto toho kult hrdinů, kult předků, kult smrti? Já jako student v bílých podkolenkách korzující v Schillerově ulici bych zbožňoval nějakou princeznu kluzišť, vzal si ji za ženu a jako voják ji učinil vdovou? – Stal bych se pokladníkem v německém turnerském spolku, později čestným členem? – Anebo tichým outsiderem? – Zemřel bych jako odpůrce režimu? – Emigroval? – Anebo bych přece jen šel s davem…? (str. 181)
Velmi obohacují složkou je doprovodný materiál ukazující jak figurující postavy, tak dobové stavby, oblečení či dokumenty. Na počtu se nešetří, což pozvedává nejen atmosféru, ale i prožitek z celého titulu.
Pokud vás zajímají osobní příběhy lidí, kteří si prošli (po)válečným obdobím, Byl jsem sudeťák rozhodně otevírá téma ne tak často znázorňované. Ano, můžeme si připomenout Vyhnání Gerty Schnirch Kateřiny Tučkové či Němce Jakuby Katalpy, ale v těchto případech šlo o fikci. Trochu škoda, že se Helmut Kopetzky více nerozepsal o názorech matky na Adolfa Hitlera, holocaust či popis jejich běžného dne. Jako kdyby byl v mnoha věcech upřímný, ale zároveň neměl potřebu vše objasnit – aneb řeknu vám hodně, ale všechno vědět nemusíte.
Helmut Kopetzky byl v roce 1946 s matkou a prarodiči odsunut do Fuldy v Hesensku, kde navštěvoval tamní gymnázium. V Berlíně studoval divadelní vědu a publicistiku, ale studia nedokončil. Pracoval jako reportér místních novin či redaktor „Der Abend“.
Suma sumárum? Zajímavý ponor, byť jsem čekala trochu víc. Jasně, jedná se o subjektivní výpověď zabarvenou osobní zkušeností, takže informacím můžeme věřit a nemusíme. Možná právě proto jsem toužila po větší hloubce, ponoření a vymezení. Škoda, že spisovatel nepřidal víc svých úvah a zamyšlení. Silná místa se střídala s hluchými, kterých ke konci přibývalo. Za přečtení však rozhodně stojí.
Závěrečné hodnocení: 77 %
Kniha o velkých válkách i rodinných bitevních polích. O dlouhém životě jedné matky v nové vlasti, ve které zůstává navždy cizinkou. O synovi ve stínu „železné vdovy“. V roce 1946 přijíždí do zničené třetí říše 1646 nákladních vlaků se statisíci sudetských Němců. Pětiletý Helmut Kopetzky je jedním z nich. Jeho rodný dům český stát vyvlastnil a prodal. Když se ho autor v jednom rozhlasovém pořadu vzdá – jen hypoteticky, nikdy mu nepatřil –, přeruší s ním matka na léta kontakt. Vše se změní, když jednoho dne obdrží Helmut dopis psaný skvělou němčinou. Zpáteční adresa patří jeho rodnému domu.
Nakladatelství: Pointa
Fotografie: Archiv autora, Vlastivědné muzeum v Šumperku, Stadtarchiv Fulda
Rok vydání: 2024
Žánr: literatura faktu, autobiografie
Počet stran: 248
Vazba: pevná
Komentáře
Okomentovat