Recenze: DEJ MI POKOJ (Petra Štarková)

 Za zavřenými dveřmi

Strašně rád by se teď nechal něčím otupit. Jen kdyby neměl takový strach z toho, že nad sebou ztratí kontrolu. Přesně proto si už ve svých sedmnácti, když už mu bylo jasné, jak na tom je, slíbil, že se alkoholu ani drog nikdy nedotkne. (str. 226)


Za recenzní výtisk děkuji autorce Petře Štarkové.


Šest uzavřených domácností, šest lidí, šest tajemství... Kdo z nás opravdu zná svého souseda a tuší, jakými životními trápeními si právě prochází?

Táňa se se dvěma dětmi stěhuje zpět k matce, protože čelí roztržkám s despotickým manželem Luisem. Ten řeší vlastní démony, návykové látky a nespokojenost. Adéla tápe v pracovním životě, nechce dospět a nejraději by jen bivakovala u rodičů, užívala si jejich pohostinnosti a hledala, co ji baví. Dušan je po vážné nehodě upoután na invalidní vozík, odkázán na pomoc ostatních se s novou skutečností pomalu učí znovu žít. Marta čeká na šanci, která do obýváku, kde se stará o nemohoucí maminku, nepřichází... Josef se straní lidem a má k tomu velmi temný důvod.

Šestice protagonistů neprožívá zrovna lehké období. Navzájem se neznají, ale osudové cesty je postupně svádějí dohromady. Jedná se o klasicky vystavěnou mozaiku. Jednotlivé kapitoly jsou nazvané jmény hrdinů pro snadnější orientaci. Čtenář je dynamikou vypravování ihned vtažen do děje. Než si na vícero perspektiv zvyknete, budete muset otáčet strany zpět. Zorientovat se je v počátku náročnější, ale ponese to své ovoce. Již od prvních stránek lze cítit dusnou atmosféru tísně. Charaktery se na první pohled mohou zdát černobílé, ovšem opak je pravdou a na povrch začínají vyvěrat pohnutky jednotlivců. I přes mnohdy šílená rozhodnutí je začnete chápat.

Štarková perfektně zúročila zaměstnání psycholožky a i přes užitou er-formu nám ukazuje ta nejtemnější zákoutí myslí zúčastněných. Náhody hrají prim, aktéři se potkávají a vyprávěné linie se protínají. Autorka se dotýká těžkostí, jako je alkoholismus, domácí násilí, týrání dětí, dluhová past či pedofilie. Všechny náměty zpracovává s neobyčejnou citlivostí. Čtení v několika pasážích až fyzicky bolí. 

Marta si povzdychne a přemýšlí, jestli jí bude stačit obvyklá dávka antidepresiv, nebo přidá i lexaurin. Sama se snaží léky brát co nejmíň, ale nedaří se jí to. A v poslední době stejně neměla jinou možnost, než požádat o další balení matčina doktora. Ten starý pán jí léky ochotně předepsal. (str. 186)


Dej mi pokoj
prakticky nelze nic vytknout ani po jazykové stránce, neobsahuje stylistické či gramatické chyby ani překlepy. Zvolená obecná čeština s občasným výskytem vulgarismů skvěle podtrhuje psychicky náročné situace a dodává na autenticitě.

Ústředním motivem je vedle neschopnosti žít život dle představ nebo přání, kterých se ani v dospělosti nechceme vzdávat, a touha po štěstí. Táňa chce udržet svazek s manželem za každou cenu i přesto, že jeho agresivita pod vlivem alkoholu přestává být bezpečnou. I ona bohužel mnohdy musí sáhnout po skleničce na uklidnění. Retrospektivně vidíme, že tento vzorec jí není cizí. Dušan se snaží bojovat s egem stejně jako jeho dominantní matka. Josef pochází z rodiny, kde se city učily potlačovat, takže práce s nimi je pro něj cizí. Adéla se zase snaží dostát nerealistickým očekáváním zploditelů. Na ilustrovaných údělech vidíme, jak moc zázemí, z něhož pocházíte, ovlivňuje celou vaši existenci a nastavené šablony chování.

Nejedná se o veselé čtivo, plno naturalisticky vyobrazeného násilí silně působí na emoce. Budete cítit šok, znechucení a smutek. Dej mi pokoj je opravdu silný počin, jenž rozhodně není pro slabé povahy. Mnohovrstevnaté rodinné drama s prvky psychologického románu budete mít v myšlenkách dlouho po dočtení. Nutí pokládat si otázky, kdo vedle vás žije a co prožívá. Můžeme mu pomoci, nebo je lepší nechat cizí problémy na pokoji? Titulek k tomu sice vybízí, ovšem vyvolává i spoustu ale...  Jsme přezíraví, nebo netečnost skrýváme za kulantnější označení „tolerance“? 

Paralelu najdeme v tvorbě Petry Soukupové či Petry Dvořákové, které se vyznačují velkou mírou syrovosti a opravdovosti. Doporučuji milovníkům dramatických děl o dysfunkčních rodinných vazbách. Pošramocené vztahy řeší v současné době spousta literárních kousků, leč pouze zrnko z nich dokáže jít až na dřeň lidskému utrpení. Vedle Dvořákové a Soukupové se i Štarková může se svou troškou do mlýna bez pochybností přidat. Jako negativum lze brát otevřený konec, který by mohl některým čtenářům vadit, ovšem je z něj cítit naděje v lepší zítřky, což můžeme vnímat jako poselství. 

Psycholožka Petra Štarková se do povědomí na literárním poli zapsala fantaskními povídkami, fejetony a populárně naučnými knihami. V roce 2015 debutovala publikací pro děti Pirát jménem šampaňský, následovala dětská psychologická encyklopedie Jak to chodí v lidské hlavě. Dej mi pokoj je prvním románem pro dospělé, v němž zúročuje své bohaté pracovní zkušenosti.

Dej mi pokoj na mě působil jako svěží vítr mezi podobně laděnými knihami. Těch jsem totiž přečetla už tolik, až jsem měla pocit, že už mi tento typ literatury nemá mnoho co nabídnout. Spisovatelka ovšem dokázala vytvořit přesně ten koktejl, který nezapomenu, a právem si udělala místo v mé knihovně.

Závěrečné hodnocení: 92 %


Anotace:
Šest příběhů ukrytých za zdí

Pro Táňu a její dvě malé děti je bývalý dětský pokoj azylem, pro jejího partnera Luise úkrytem před spravedlností, pro Josefa dobrovolným vězením. Dušan je po nehodě odkázaný na vozík a pomoc rodičů, Marta doma čeká na životní šanci a Adéla ji už několikrát promarnila. Všichni už dospěli, ale nedokážou se osamostatnit. Spojuje je touha po spokojeném životě, ale každý z nich o něm má jinou představu. Dočkají se uznání, pochopení i lásky a budou mít konečně od všeho špatného pokoj?

Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2024
Žánr: společensko-psychologický román
Počet stran: 256
Vazba: pevná s laminovaným potahem

Komentáře