Jiří Markovič, legendárně empatický kriminalista
„Tam ho možná nažhavila ta Milana Hudečková, která mu tedy slíbila, že s ním půjde, on ji tam tenkrát povalil přesně nad místem první vraždy, ale ona viděla opodál světla, tak mu řekla, že by mohli jít kousek níž, a když poodešli, tak on poznal, že se mu to už nepovede a tak si jí řekl aspoň o peníze, načež mu dala si šest korun, aby už odešel. Od té doby jim asi přestal věřit, jak on říkal.“ (str. 218)
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Epocha.
Slavného kriminalistu zná skoro každý, kdo se trochu zajímá o true crime. Dnes již nežijící legenda pomohla odhalit ty nejhrůznější zločiny na československém území. Jaký byl vlastně doopravdy Jiří Markovič? Na tuto otázku odpovídá Kriminalista Jiří Markovič s podtitulem Legenda pražské mordparty deviantům na stopě.
Publikace Petra Šámala se klasickým knihám tohoto typu zcela vymyká. V popředí zájmu je Jiří Markovič, osobnost, která je tvořena nejen svými pracovními úspěchy. Čtení striktně kriminalistického rázu o jednotlivých kauzách nečekejte. Tato skutečnost může být mnohými vnímána negativně. Pokud toužíte po detailních popisech mordů, sáhněte raději po knize Lovec Přízraků od Jiřího Markoviče a Viktorína Šulce.
Beletristicky laděné vyprávění o začátcích plukovníkovy kariéry působí lehce neučesaným dojmem. Šámal lehkovážně přeskakuje mezi tématy i roky. Čtenář může mít zpočátku potíž v orientaci. Názvy kapitol bohužel také nic nenastíní. Dílo je svou formou velmi ojedinělé. Knižní rozhovor je veden v neformálním až žoviálním tónu, což dodává Markovičovi na lidskosti. Většina mužů zákona v průběhu odsloužených let u policie ztrácí schopnost přílišné empatie. Vidět tolik spáchané hrůzy se totiž musí někde odrazit. Jiří Markovič se ovšem snaží v lidech nalézat stále to dobré.
Musím zmínit nedávno vysílaný seriál Metoda Markovič: Hojer, jenž se povedl scenáristicky i realisticky. Název poukazuje na Markovičovu metodu výslechu – dokázal rozmluvit téměř každého. Navození přátelské atmosféry patřilo mezi hlavní zbraně a dařilo se mu. Nejslavnější případ Hojer je nastíněn jen v náznacích. Z těch pochopíme, jak velice blízký vztah měli.
Markovič byl průkopníkem celé řady technik a podařilo se mu rozklíčovat hrdelní zločiny. I přes zážitky si udržel chladnou hlavu a klidnou mysl – i v časech, kdy mu šlo o život. V podstatě je popisován jako hrdina oboru a doby, což nelze zpochybňovat. Tvář si udržel i ve chvíli, když možná až příliš sympatizoval s odsouzeným sadistickým vrahem Inženýrem Tekverkem, který se díky vysokému inteligenčnímu kvocientu šel ihned po první a poslední vraždě sám udat. Tento příběh je nesmírně zajímavý z hlediska lidské psychiky ať už samotného Tekverka, či Markoviče. Inženýr Tekverk je vyobrazen jako klidný až laskavý člověk, což může být vnímáno negativně. Zajímavostí je, že Tekverk vystupuje pouze jako Inženýr, jeho pravé jméno nebylo uvedeno. Můžeme jen polemizovat, zda je to z úcty k němu, či z faktu, že už žije na svobodě a trest si odpykal.
I přes drobné výhrady je počin zajímavě uchopený a souhrnně vzato je neotřelým vyobrazením Jiřího Markoviče, z Šámala je znát velký respekt a silné přátelství. Z Markoviče zase sálá příjemná nálada a silná pokora, což ho vyzdvihuje na piedestalu oblíbenosti.
Doporučení patří milovníkům zajímavých biografií a samozřejmě obdivovatelům Jiřího Markoviče. Ti z vás, kteří bažíte po naturalistických detailech, sáhněte raději po jiných titulech, například po již výše zmíněném Lovci přízraků či některém z dílů Panoptika sexuálních vražd, které napsal Viktorín Šulc. Fotopříloha ukazuje fotografie z Markovičova dětství a soukromí obecně a občas mapuje i místa činů, která už dávno zavál závoj času.
Jiří Markovič započal svou profesní dráhu ve Zlatých Horách v bruntálském okrese, časem se jeho hlavním působištěm stala Praha. V roce 1977 byl díky případu na Hostivařské přehradě převelen na 1. oddělení pražského odboru vyšetřování vražd. Deset let pracoval jako vyšetřovatel a stihl i externě vystudovat vysokou školu. Později se stal šéfem. Do důchodu odešel v roce 1999.
Petr Šámal je fotograf, malíř, filmový producent a spisovatel. V letech 1989-1994 žil trvale v USA, kde byl nejprve zaměstnán v tiskárně, kavárně a bance, aby potom s americkým truckem sjezdil celé Spojené státy. Zaměřuje se na literaturu faktu, napsal například Jak se žije za zdmi Valdic (2019) nebo Ženy za mřížemi (2022).
Kniha byla na můj vkus chronologicky neuspořádaná a musela jsem se vždy zamyslet a pokusit se zorientovat v čase. Spoustu informací jsem už znala, tyto případy jsou neobyčejně zajímavé. Ráda jsem se dozvěděla zase o něco více ze soukromí pana Markoviče a utvořila si ucelenější obrázek. Líbila se mi především neotřelá vřelost mezi dvěma spisovateli, která byla znát mezi řádky.
Závěrečné hodnocení: 78 %
Knihu otevírá nejznámější a médii nejsledovanější kauza – příběh tzv. spartakiádního vraha Straky.
Co asi prožívá oběť, trýzněná a vražděná mladistvým deviantem?
Co přiměje člověka k tomu, aby vraždil?
Jak se chová před tím, při tom, po tom?
A na co myslí vyšetřovatel, když přijde na místo činu a pohlédne smrti do tváře?
Kriminalista Jiří Markovič vzpomíná v rozhovoru s autorem knihy nejen na tento případ, ale i na mnohé další, jejichž detaily jsou zde publikovány vůbec poprvé.
Zvláštní postavení má tragická událost, která se odehrála před sedmatřiceti lety. Tehdy byla cestou domů zavražděna mladá dívka. Bylo jí pouhých sedmnáct.
Tehdy stáli vrah a jeho vyšetřovatel proti sobě. Dnes si dokázali podat ruce, usednout k jednomu stolu a vrátit se ve vzpomínkách k oné hrůzné noci.
Někdejší vrah a dnešní úspěšný malíř daroval „svému“ vyšetřovateli obraz, jehož motiv je použit na přebalu této knihy.
Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2023, 2. vydání
Žánr: literatura faktu
Počet stran: 328
Vazba: pevná s přebalem
Komentáře
Okomentovat