Originální a neotřelý debut o životě
Její tělo se dnes ráno choulilo v posteli jako liška v noře a odmítalo vzít na vědomí světlo pronikající dovnitř obnaženým oknem. (…) Dvě oteklé nohy v černých silonkách vklouznou do páru nepohodlných, tvrdých škrpálů. Několikrát zadupou do rohožky u dveří, aby ze sebe otřepaly odporný kostelní puch zádušní mše. (str. 18-19)
Za recenzní výtisk děkuji autorce Haně Ditrichové.
Chci zakoupit tento titul!
Kapesní vydání debutu Pokojně vyšlo u nakladatelství Pikador Books. Už od prvního pohledu je zvláštní – vzhled v tradiční verzi, a přesto odlišný, jemnější a, jak vytušíte podle obrysu ptáka na obalu, obsahově zaměřený na ptactvo i závažnější témata…
Na Databázi knih je knížka už velmi dobře hodnocená. Ač se jedná o prvotinu, je znát, že Ditrichová je zručná, má zkušenosti a s textem umí pracovat opravdu výtečně. Využívá originálních přirovnání a snaží se vyhýbat se klišé, což se poměrně daří. Mnozí ocení její smysl pro dramatičnost v rámci kreativity, a nikoliv nepřirozeně účelových a srdcervoucích scén. Některé věty jsou netradičně natáhnuté na skřipec – jako v případě kapky stékající na líci, která protéká několika stránkami. Nebo se vám písmena roztočí před očima ve víru stejně jako smítka prachu. Dokonce narazíte na pasáž, kterou je nutné přečíst pomocí zrcátka, jelikož je zrcadlově sepsaná. Rozhodně poutavý přístup.
 |
| Zdroj: web autorky |
Všechno dění je vypravováno v er-formě, zaměřeno na pokoj – dějiště všeho. Co všechno takový pokojíček vnímá, prohlíží si, pomýšlí o čemkoliv? Zvenčí slyší rozhovory, což lze považovat za přímou řeč, která je krásně zobrazená pomlčkou. Přímá řeč jako taková je však také k přečtení, i když jí není mnoho. Narazíte na ni zejména v závěru. Nebyl ani důvod ji nadbytečně vkládat, i bez ní se děj posouvá přirozeným tempem a nikde nestagnuje.
Dílo je rozdělené na několik částí, přičemž ta první představuje Lišku. Jedná se o zvířecí přirovnání, neboť mladá žena je v místnosti jako ve své noře. Čas plyne velice reálně a čtenář má možnost vnímat, co protagonistka prožívá a jakým způsobem zachází se životem, ba i to, co ji zajímá. V tomto případě se spisovatelka zaměřila na zajímavosti o ptácích, jednou se zaměří i na hmyz (Lišaj smrtihlav) či metody výzkumu z ornitologie. Nechybí ani úryvky z různých literárních děl, jejichž seznam najdete na straně 190.
Druhá část je Intermezzo, které logicky navazuje na vyústění první části. Lehce narušuje atmosféru, možná kvůli menší neotesanosti návštěvníků nebo odlišnosti dění.
 |
| Zdroj: web autorky |
Poté nastává opět realitě více podobné dění, které sleduje tentokrát ne jednoho, ale hned dva lidi. Pár. Od předešlých pasáží se liší tím, že H. Ditrichová se rozhodla zaměřit na určité časové období a oddělit jej pouze několika hodinami. Při čtení je velice celistvé, ale po dočtení a zamyšlení bych řekla, že tohle je zřejmě jediná část, která je možná lehce účelově nasazená s ohledem na dojemný prvek na konci. Zřejmě ukázka pomíjivosti života? Každý může odhadovat důvod pointy po svém.
Ačkoliv je děj upozaděn a vpřed vystupují spíše popisy plné atmosféry, i přesto má pokoj vlastní dramata. Ať už se jedná o pozorování života samotné ženy, nebo všelikých situací, jež působí na místnost samotnou. Osazenstvo se mění šikovně a příhodně. Náročnější čtenář ocení přirozený řád věcí, na který se tvůrkyně po celou dobu zaměřuje a kvalitně jej zobrazuje.
Publikace neobsahuje žádné ilustrace, což je dobře. V tomto případě by zbytečně narušily vystavěné prostředí. Namísto kreseb je ozvláštněná textem, který je osvěžující, jelikož běžně jej v knihách bohužel/bohudík nenaleznete.
Pokojně je velice nápadité a okouzlující čtení. Nahlíží na tradiční hodnoty a ukazuje, že život i přes svou surovou až šedivou stránku má i oslnivé body. Myslím, že autorka plně využila potenciál a již v debutu předvedla, že od ní můžeme čekat velké věci. Mohu doporučit hlavně náročnějším čtenářům, kteří touží po neotřelém čtení.
 |
| Zdroj: web autorky |
Hana Ditrichová je na českém poli nováčkem. Pochází z Jižních Čech, vystudovala germanistiku a anglistiku na jihočeské univerzitě a živí se jako překladatelka. Není tedy divu, že tak dobře ovládá práci s textem a má smysl pro detail.
Ne vždy mě podobně příběhy nadchnou. Ovšem jakmile jsem zahlédla kreativní stránku této publikace, získala si mě a toužila jsem se pokojem projít. Autorka nezklamala. Zaujala na první pohled ukázkou a mohu jen říct, že vše, co mi naservírovala, se mi líbilo. Tedy až na ten závěr… Z osobních důvodů se mi nelíbil, částečně to vnímám jako vypočítavé gesto, na druhou stranu mi dává smysl a myslím, že chápu, co tím chtěla H. Ditrichová říct. Je příjemné, že ve mně dílo vyvolalo takové rozporuplné pocity – a mnoho dalších. Beru to jako důkaz, že čtení není pouze o popisech a hodnotně budované atmosféře, ale skutečně se jednalo o příběh, byť velice originálně vedený, který mě zaujal. Pokud Ditrichová bude i nadále svá, věřím, že se od ní dočkáme ještě mnoha kladných překvapení.
Závěrečné hodnocení: 95 %
Hlavní postavou i vypravěčem příběhu je Pokoj ve starém činžáku v centru města – s výhledem na park, havraní kolonii a kostel. Pozoruje, jak mizí staré fasády okolních domů a staré se mění v nové, poslouchá hádky a křik z okolních bytů a nechává v sobě plynout životy těch, co do něj vejdou – mladá ornitoložka studující život kavek, dělníci opravující škody po požáru a Jozka, který vyprovází svou zesnulou ženu na poslední cestu. Zatímco k Pokoji doléhá odbíjení kostelních hodin, rachot trolejbusů a krákání havranů, plyne stejně pokojně a zdánlivě bezvýznamně celý rok i jeden jediný den.
Nakladatelství: Pikardor Books
Rok vydání: 2024
Žánr: novela ze života
Počet stran: 192
Vazba: brožovaná
Komentáře
Okomentovat