Nemít dítě? Konec světa nenastane
Brala jsem je asi dva měsíce. Je pravda, že mi to na začátku pomohlo, ale hodně mě to otupělo. Byla jsem víc v pohodě, všechny ty pocity se ve mně jakoby utlumily, ale tím se nevyřešily. Ony tam pořád byly a byla to jenom taková časovaná bomba, protože přece nebudu brát antidepresiva do konce života, abych byla utlumená a necítila bolest. Člověk nakonec pochopí, že tou bolestí musíte projít. Jako tank. prostě vám nakonec nic jinýho nezbyde, než tomu čelit. (str. 22)
Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatrosmedia.
Chci zakoupit tento titul!
Bezdětnost i rodičovství mohou být stejně obtížné disciplíny. Buď čelíte otázkám, kdy konečně budete mít děti, či proč je nechcete, vždyť bez nich si život dostatečně neužijete – a taky kdo se o vás ve stáří postará? Anebo záhy po narození potomka následují sondáže, kdy bude další, případně jestli jich není naopak moc. Každopádně jste mezi mlýnskými koly, jež jsou náročná na psychiku. My se zaměříme na devět žen, kterým nebylo umožněno nebo se vlastním rozhodnutím rozhodly nebýt matkami. Bude převažovat smutek, či optimismus?
Publikace představuje osm kapitol, ale díky lesbickému páru devět žen. Názvy jsou jednoduše pojmenované příběh / řadová číslovka / křesní jméno respondenta. Blanka, Monika, Anežka, Lucie, Hana s Alenou, Stáňa, Lucie a Marie nám představí své příběhy.
Námět rezonující napříč generacemi zachycuje problematiku a odlišnost vnímání i vzhledem k věku. Od mládí se přes zralý střed překleneme ke stáří. Přináší velký věkový rozdíl mezi partnerkami problémy? Co kdyby se jedna rozhodla pro těhotenství? Jak se pohlíželo na bezdětné páry za komunismu? Jaké kroky jsou nutné podstoupit, když se v devětadvaceti rozhodnete pro sterilizaci?
„Necítila jsem, že bych mohla být někdy milovaná, měla jsem to přesvědčení, že mě stejně každý chlap opustí a byla jsem velmi oddělená od lásky v sobě, od sebelásky. (str. 52)
Rozhovory jsou vedené v přátelském, respektujícím duchu. Nedočkáte se přímé konfrontace ani urputné snahy vědět vše. Autorka zachází tak daleko, aby to bylo pro všechny zúčastněné komfortní. Odpovědi jsou vedené kombinací spisovné a obecné češtiny, přesně tak, jak to probíhá v reálném dialogu. Neměla jsem dojem větších redaktorských zásahů, takže leckdy dochází k opakování. Součástí jsou taktéž scénické poznámky (smích, pláč apod.). Bezpečnému dialogu napomáhá i fakt, že se odehrává vždy v domácím prostředí respondentek.
Rozdílnost povah udává i tempo. Hana s Alenou byly hodně sdílné a odpovědi se nemusely složitě dolovat. Naopak v kapitole o Anežce se sundávaly jednotlivé vrstvy, jako když loupete cibuli. Odlišné charaktery, životní situace i rodinné zázemí předkládaly různé postupy vyrovnávání se. Např. přijít v raném věku o matku, vyrůstat jako jedináček, nebo naopak v početné rodině, pracovat v korporátu, zažít znásilnění či žít s velmi limitující psychiatrickou diagnózou.
Zdroj: archiv recenzentky
Asi nejdiametrálnější pohled byl ve vnímání dítěte. Pro někoho vetřelec, jenž parazituje na vašem těle a v žádném případě ho tam nechcete mít, pro jinou vymodlená a nikdy nenaplněná meta. Velkým blokem byly taktéž partnerské vztahy. Harmonické i toxické, naplňující i vysilující. Co dělat, když zjistíte, že ve chvíli, kdy se blížíte do „vážnější fáze“, máte tendence couvat? Zvítězí být single, nebo ustoupit ze svých nároků?
Spisovatelka si vybrala velmi kvalitní reprezentativní vzorek, na němž demonstrovala nespočet pestrých možností, jak uchopit bezdětnost. Získáte informace o dávné minulosti i současnosti. Aktivismus, genderová studia, ženská a mužská síla, jak se starat o své vnitřní dítě, názory na adopci či jak naplno využít potenciál osobního růstu.
Vnímám to jako vlnu, co nastala u mojí generace. Myslím, že to zažilo hodně mých vrstevníků. A vnímám to i teď, že obzvláště tady v Praze lidi utíkají od toho běžného života a těší se, až přijde víkend a půjdou ven a tam se vylejou a daj si jointa. Utečou z reality do nějakého stavu, ve kterým se můžou nějak uvolnit. To jsou útěky, protože lidi nejsou spokojení sami se sebou. Tak jsem to měla přesně já a vedla jsem tady ten život docela dlouho… Byla jsem úplně zmatená, utekla jsem z vysoké školy a začala jsem ze začátku strašně střídat zaměstnání – nejdřív jsem pracovala jako asistentka, pak jsem si chviličku vyzkoušela jít do nepřetržitého provozu, kde jsem dělala dvanáctky, ranní, noční. To bylo šílený. (str. 116-117)
Přestože titul překládá mnoho bolestného a palčivého, zároveň si drží optimistický tón. Naděje, pocit, že v tom nejste samy, možnost sdílení. Silné ženy, jež využily, co dnešní svět nabízí. Cestovaly, docházely na terapie, staly se koučkami. I když zažily období, které nebylo jednoduché, dokázaly se z toho dostat a pro vás mohou být vzorem a inspirací.
Zajímavý koncept nebyl narušen gramatickými či pravopisnými chybami. Některé pasáže jsou barevně zvýrazněné, aby se zdůraznil jejich obsah. Na pár místech bylo písmeno navíc, ale opravdu ojediněle. Občas jsem měla výhrady ve zvolených otázkách, kdy, dle mého, nebyl plně využit potenciál. Naopak mi přišlo amatérské nevědět, co je Tinder apod.
Zdroj: archiv recenzentky
Obrovským přínosem byly ilustrace Michaely Adamčíkové. Zvolená forma evokovala dojem rozpitého akvarelu v kombinaci s ostrými konturami postavy. Bravurně zachytila osobnostní profil i škálu barev.
Ať již jsou pro vás okruhy spojené s dětmi aktuální či nikoliv, rozhodně vás lidsky obohatí. Pochopíte, že některé otázky mohou být nevhodné a bolestné, ale hlavně, ať se žena rozhodne jakkoliv, vám do toho nic není a její volbu byste měli respektovat. Plánujete mít potomka, ale cesta k němu není snadná? Váháte, jestli Žiju bez dětí brát do rukou z obav, že vás zbytečně rozlítostní? Nemusíte se bát. Nedostanete výpovědi zahořklých dam, jimž osud nepřál, ale vitaminovou injekci plnou možností, jak si život naplno užít a být šťastná i bez nutnosti vychovat dalšího daňového poplatníka. Doporučuji všem, aby viděli, že můžete fungovat podle sebe, i když se vymykáte standardnímu způsobu myšlení.
Na těch party jste v přítomnosti. Neřešíte minulost, budoucnost, jste v přítomnosti, ale za podpory podpůrných látek. Člověk prostě utíká. Utíká, protože nedokáže být sám se sebou, protože vnitřně není spokojený sám se sebou. (str. 116)
Martina Hynková Vrbová vystudovala klasickou kytaru na Státní konzervatoři v Praze, ale záhy její kroky směřovaly za moderátorský pult. Kromě pořadů Retro a Sama doma stojí za vznikem řady scénářů pro Českou televizi, podílí se i na vzniku pořadu 13. komnata. Spolupracuje s Českým rozhlasem, ráda cestuje, zajímá se o zvyky a rituály. Na vlastní kůži zažila problémy s otěhotněním. S manželem se rozhodli pro adopci a až následně se jí podařilo přirozenou cestou zplodit dvě děti. Udává, že v té době jí chyběl někdo, s kým by mohla své trápení sdílet, a i to byl jeden z důvodů sepsaní Žiju bez dětí.
Osobně jsem byla překvapená celkovým optimistickým vyzněním. Příběh Romky Stáni byl zajímavý i z hlediska přijetí v rámci vlastní komunity. Nejtěžším čtením byla rozhodně Anežka, oproti tomu sebevědomá a úspěšná Monika pracující pro Chanel mohla působit namyšleně, ale při pozorném studiu jste našli zranitelnou ženu. Ohromně mě bavil lesbický pár Alena s Hanou. Myslím, že každý by si zasloužil zažít podobnou lásku jako ony. Respektovala jsem z mého pohledu i radikální názory, protože mě donutily podívat se na věc jiným způsobem. A právě to je největší předností této publikace – pestrá paleta názorů. Nestavme si tedy zbytečné škatulky a buďme otevřenějším a tolerantnějším národem.
Závěrečné hodnocení: 88 %
Devět žen, osm rozhovorů, devět příběhů bezdětnosti
Moderátorka ČT Martina Hynková Vrbová v průběhu dvou let vyzpovídala bezdětné ženy různého věku, povolání i zájmů. Vznikla tak fascinující mozaika příběhů, které otevírají hluboká témata rodiny, hodnot i partnerských vztahů. Jedna žena po dětech toužila, ale nemohla je mít. Druhá žena kvůli znásilnění přehodnotila touhu po rodině. Další ženě děti nic neříkají a svou existenci bez dětí hodnotí i lesbický pár či žena blížící se věkem stovce. Poznejte silné osudy dobrovolně i nedobrovolně bezdětných žen.
Nakladatelství: CPress
Ilustrace: Michaela Adamčíková
Rok vydání: 2024
Žánr: non-fiction, rozhovory
Počet stran: 288
Vazba: pevná s laminovaným potahem
Komentáře
Okomentovat